BÁSNĚ LYRICKÉ.
[9]
Písně milostné.
1.
1.
Ovijím lýru růžemi,
perlami zvoním v struny,
perlami, lásky slzami
v přísvitu bledé luny.
Večerní vánek kolébákolébá,
k hvězdám mé touhy nítí,
o leťte písně za horyhory,
nejkrasší z nich kde svítí.
V komůrce tiché spanilá
dívčina, hvězda skvoucí,
o zvučte křídlem zlacenýmzlaceným,
pozdrav jí neste vroucí.
2.
2.
V traplivé ležím nemoci,
má ochromena ruka,
vzdálenou co tě jímala,
zlá srdci strojí muka.
[11]
Blánku chci poset hvězdami,
leč touhu dusit svoji,
mysle já musím, srdce znět
v svém slzí stápět zdroji.
Ve zlatém snu jen těcha má,
kdy těžký žal mněmě kruší;
přicházíš anděl z dálavy
mou potěšit pak duši.
3.
3.
Tys jako sněžná lilije,
tak čistá a tak spanilá,
však pro mněmě květ ni něha tvá,
vše jinému si dařila.
Tys jako anděl milosti
a štěstí zlatých nadějí,
však marně k tobě oči mé,
se vroucí tužby vznášejí.
Tys jako hvězda duši mé,
jež věčně září ve výši,
však srdce nikdy neskojí,
mé vzdechy žalné neslyší.
4.
4.
Od prahu jsi mne vyhnala
jak žebravého molaha,
přec modlím se, by dobrý bůh
ti žehnal dívko předrahá.
12
Mé srdce kletby neznalé,
má hněvy láska nerodí
a čista jako v první den
mne žití dráhou provodí.
Snad kdys i ty ji zpomeneš
a slza líc ti zaleje,
kdy nad mým dávno hrobem již
se všecka zavře naděje.
5.
5.
O té krásné lásce mladé
zpíval jsem jak v světě jiní,
při měsíci, hudbě ptačí,
stříbro vod kde bory stíní.
O té krásné lásce mladé,
kdy kol čela dumy zlaté,
v očích hvězdy, v srdci struny
k sladkým zvukům rozepjaté.
O té lásce – dávno tomu,
co živa jen v rozpomnění,
co to srdce jak hrob pustý
bez památky – bez znamení.
13
Vínek myrtový.
Ten z myrty vínek uvitý
na srdci posuď nosím,
tys na rtu svém ho světila,
žalnou jej slzou rosím.
Však vadne milá památka,
za lístkem lístek padá,
jak sudbou naše neohlídnounevlídnou
svadla i láska mladá.
Ta láska jako luzný sen,
zapomenut jenž za dne,
jak smavé jarní kvítečko,
prvním jež mrazem schřadne.
Co po tom.
NeplačNeplač, neplač, sestro milá,
jsi tak krásná a tak mladá,
co po tomtom, že zítra jiná,jiná
u oltáře vínek skládá.
Neplač, neplačneplač, sestro milá,
co po tom, co zítra bude,
co po tom, že nepožehná
pan páter té lásce chudé.
14
Co po tom, že hlava zšílí
a že líčka vybělela,
pan páter dvě ruce sváže,
co po tom, zda srdce celá? –
Na mostě.
Tys šla po mostě kameném
jak ze pohádky víla,
mne divně bodlo u srdce,
já sotvysotva znal tě milá.
Ten skvostný šperk, ten pyšný šperkšperk,
to hedbáví a zlato,
ne, má to není panenka –
já přísahat chtěl na to.
Ta chudá byla, prostičká
a nevinná jak děckoděcko,
a přec – ten pohled v oko tvé,
v něm uhodl jsem všecko.
A v duši nářek šílený,
mně v očích slzy stály,
těch škoda trpkých slziček –
je lidé v posměch vzali.
Ty v horký kámen zapadly
a kámen citu nemá,
sic byl by se byl prolomil
pod námi pod oběma.
15
V mé komůrce.
Vysoko má cela nízká,
v podkroví dvě okna visí,
z chumle střech své věže vtiská
do ní charé, mutné rysy.
Krouží kolem kavky šeré,
v korunách co hnízdí zvonů,
slunce zří v ní hvězdy steré,
obraz jeden hoře, stonu.
Snílek v ní si smutný kníže
z mysli stavím prestol zlata,
výš a výš, tam nebi blíže,
tužba zchvívá hruď mi svatá.
Výš a výše nad svět všední
orlem vznáším duše křídla,
výš a výš, kde žítí slední
pablesk prchá v božstva sídla.
Výš a výšvýš, kam touha práhlapráhla,
vzlétám, duch můj v písni plesá, –
zpět leč zpět vždy musím znáhla,
smrti střelu v srdci nesa.
16
Růžové poupátko.
Růžové na kři poupátko
slzičky roní tesklivé,
v mlzné ach dáli ukrývá
slunce se jemu zářivé.
Srdce mé jak to poupátko
v nevlídné pláče samotě,
hory mu doly uclání
v mlhavé štěstí mrákotě.
Dávno již vyšlo sluníčko,
na keři růže zavání,
nešťastné však to srdce mé
v beztěšném hyne zoufání.
Nikdy mu blaha nevzejde
z dálavy slunce zlaceno,
v tichounké dřímá mohyle,
na vždy mé štěstí ztraceno.
Pobloudilý.
Bloudím poutník světasvěta, bloudím,
šírou plání ledabylo,
smutné z harfy tony loudím,
nemám, co by potěšilo.
17
V skráni květ můj věnce svadlý,
kudy kráčím, naděj zmírá,
stářím horké tužby schladly,
o holi má kulhá víra.
Jak to nebe chmůrné – žití,
zmítá los mne se dne ke dni,
k hvězdám hled jen slzy nítí,
v srdci tluk an zvoní všední.
Bloudím poutníkpoutník, cíl můj v temně,
k němu ston můj nedostihne,
prach jenjen, prach kdys z hrobu země
anděl k němu slávy zdvihne.
Večer.
Slední pozdrav slunci tklivý
umlk v dálce ohlas zvonu,
tichý večer mlčenlivý,
v kraj se snáší obraz skonu.
Ani vánku, v hrad i chýši
míru kane požehnání;
mou však duši v teskné tíši
truchlé jímá zpomínání.
Kdys ach také zvonku hlásky
doznívaly v soumrak jemné,
mé kdy první růže lásky
smrti klesla v náruč temné.
18
Tehda mysl druhdy jarou
smutku na vždy moci jaly,
truchlý večer v duši charou,
těžké padly v srdce žaly.
K noci.
Temná noci, bajná noci,
truchlá družko mysli mé,
obraz tvůj vždy kouzla mocí
bez konce mne sladce jme.
Jak má touha nevyzpytná,
polobůh v tvém klínu sen
kvítka k zemi roně třpytná,
lidských skájí ňader sten.
V srdci mém též božství snění,
zlaté písně jeho květ,
truchlých duší k utěšení
slzy leju v celý svět.
Nad nim však má hlava sírá
jak ty noci bez světel,
truchlorouška obestírá,
beznaděj ji – věčný žel.
19
Hvězda.
Spadla hvězda, zlatým bleskem
zapálila nebe celé,
zhasla, ve hlubinách moře
pokryly ji vlny tmělé.
Spadla též mi v srdce hvězda,
láska čistší ranní zoře,
zapálila duši, zhasla
v hlubokosti mého hoře.
Lesk ač její na vždy ztracenztracen,
přec kdys z hloubí pozasvítí,
zpomínkami vyzařuje
plavci mně tím mořem žítí.
Bez nich dávno touha vřelá
mou by byla duši sklála,
beztěšná jak píseň moje,
jak ta láska neskonalá.
Stezka.
Pěkná stezka od vesničky
v šumném mizí chvojí,
tou mi štěstí v dálku zašlo
za panenkou mojí.
20
Darmo za ním rozběhnuv se
lesem volámvolám, polem,
však jen ohlas odpovídá
a to srdce bolem.
Darmo bych i ptáčkem vznesl
za ním já se letem,
není cesty k ztracenému
šírošírým světem.
Pěkná cesta od vesničky
pod zeleným krovem,
ta mých tužeb nežehnaných
mladé lásky rovem.
Jarní.
Probuď se o srdce choré,
bolu ze sna zbuď se tiše,
jara zní už píseň tklivá,
teplý od všad vánek dýše.
Zbuď se! Hle již sněhorouchá
za horami dávno zima,
dumy její mlhovité
ledný kdesi sever dřímá.
Zbuď se! Z jihu lašťovička
vroucí tobě pozdrav nese,
květy bílé jabloňové
šumný skrývá potok v lese.
21
Zbuď se! K máti divotvorné
putuj k slunci v zoře ranní,
naděje zas zlatoleté
těchy dojdeš, požehnání.
V lese.
Šumí sosnysosny, šumí,šumí
dumně, šumí jemně,
půlnočních jak duchů
hlaholení ke mně.
Pusta noc; ta v mracích
luna pohasíná,
na zašlou mněmě lásku
truchle upomíná.
A mně zdá se šerem
skrz obláčné chmůry,
spanilý že zírá
dívčí obraz zhůry.
Bol můj v sosen šumy
píseň zní má žalná:
„Ach, kdy srdci vrátí
krajina tě dálná?“
Nikdy, nikdy hučí
sosen starých šumy,
nikdy nenavrátí
zem, co v lůně tlumí.
22
Slza.
Napadly sněhy vysoko,
v oknech všade bílý květ,
v jednom jen ústa pro oko
vdechla bránu v zlatý svět.
S prokvětlou mrazem kadeří
v chýši sám to šeři stěn,
dívčinu zírám s mateří,
zlatý předou měký len.
Na krbu oheň vesele
zářízáří, temně lampy svit,
kolovrat hrčí, s kůžele
hbitá točí ručka nit.
Písnička, jakou zpívají,
sladce zní mi, smutná však,
do taktu k tomu kývají
hodiny své „tak, tik, tak!“tak“!
Zanikla píseň tesklivá,
bledne dívčí náhle líc,
spanilá ručka umdlívá,
nehrčí už kolo víc.
S hedbávné řasy slzička
v bělý padla jasně klín,
s blankytu jako hvězdička
ozařujíc noci stín.
23
Proč as jí očka zronila?
zpomínkou-li dánadána, snem,
sudby-li zlobou skropila
čistý toho roucha lem?
Štěstí či blahé tušení
zakalilo divčí zor,
tesknota, náhlé rozchvění,
bezděčný-li bolu vzdor?
Obrazu tolito-li drahémudrahému,
svěcená-li tužbě snad,
mrtvému to-li živému? – –
otázek se točí had.
Odcházím s dumou tajemnou,
jako zimní noci sen,
zdá se mimi, jakby nade mnou
toho vyzněl ňádru sten.
Nad mladí klestí zelenou,
z níž mi záhy sprchal květ,
nad žítí dráhou zmatenou –
bez naděje v zlatý svět.
K měsíci.
Stříbrný měsíčekměsíček,
nezná on mříží,
k zlatému děvčátku
okýnkem zhlíží.
24
Na růže tvářičky,
na spící oči,
hubičky rozdává,
vláskem se točí.
Kdybys byl měsíčku
na mojim místě,
šťastný bys nesvítil
v komůrku jistě.
Svatební shodil bys
stříbrné šaty,
všecky bys opustil
hvězdičky zlaty.
Přes hory daleko
odplynul k moři,
kdybys moh rozumět
lidskému hoři.
Do lesů zabloudil,
do pustých polí,
kdyby si vědělvěděl, jak
srdce mne bolí.
Zaplakal slzičky
krvavé rosy,
v srdci že jiného
má milá nosínosí.
25
Odbytá.
Řeklo kdys mi děvče zkrátka,
že mám srdce jako vrátka,
hm – hm vrátka malounká,
cestička k nim uzounká.
Šlape ji mé potěšení,
pro tě děvče místa není,
neotevřeš vrátečka
svého klíčem srdečka.
Tluče na ně přespanilá
zlatým srdcem moje milá,
před ní vrátek, vráteček
nezavírá zámeček.
Upřimné je mé děvčátko,
ne jako ty ještěřátko,
tobě vrátka zlacená
věčně budou zavřena.
V sousedství.
Sladký med má v sklípku zlatý
soused v oule umčeném,
sladčí dceř však zlatovlasá
na rtu nosí růženém.
26
Mrzout soused stále brouká,
že má v oulu zloděje,
med že jemu při měsíčkuměsíčku,
zlaté kradu naděje.
V hrdlo lžeš ty stará hlavo,
dosvědčiť můž’ dcerka ti,
neumímť já lstivě bráti,
sladce zvyklý dávati.
Však co dám, sám nenasyta
beřeš retem mlsavým,
bůh víví, za to poženu tě,
před soud svědky postavím.
Poženu tě před faráře,
na soud páně v kostele,
věř, že včelku zlatovlásku
vyhrám v té při veselé.
Stesk.
Mně je tak bolno u srdce,
že plakal bych jak dítě,
kdy matku zřím, mou matičku
jak osud stíhá litě.
Mně je tak bolno u srdce,
že div se nerozpukne,
kdy matičky mé vlasti žel
se v chorou duši shlukne.
27
Jak rád bych sklonil hlavu svou
jak bílý zvonek v poli,
kdy v tmavý hrob tvých pouta hor
bych vzíti moh tvé boly.
Jak rád bych slávy záhrobní
se věnce zřekl zlata,
kdy k luhům tvým by zeleným
se volnosť snesla svatá.
Což blažen zhasnout v památce
chtěl mrtvou hvězdou v čase,
kdy blankyt tvůj by šumy vod
kdys pozdravil lid v jase.
Leč hluchý ston můj větrů plen
a těchy nelze zděti,
mně v srdci s zemí nešťastnou
jen trpěť – krváceti.
K písni.
Kam písni má, kam střelo letem zlatá?
hle srdce puká v sledním napnutí,
a pěvce náruč darmo rozepjatározepjatá,
tě nazpět volá žalné vzdychnutí.
Kam písni má, kam holubičko bílá?
tam v hvězdné dáli cherub na stráži,
tam popelkou bys věčných chorů nyla,
kde pyšné hymnus klenby proráží.
28
Tě hněvný bůh by družko mého bolu,
kdys v pláči shlédna v blaha oblásti
svým bleskem sklál a v propasť vrhl dolů
k těm bouře duchům, psancům bez vlasti.
Kam písni má, kam zlatých kněžko bájí?
tu všední svět, v ta pásma železná,
zde zámků tvých se v kotli krystal stají
a mrtvá v páře stone princezna.
Tu pestrý háv se rozplyne ti v cáry,
ni kvítka neostane v kadeři,
vše omkne prach a vroucí spálí žáry,
jen peníz zvoně v sluch ti udeří.
Kam písni má, ty pravdy zvuku ryzí?
tu v stera klamu vřavu nezměnou,
tu srdcím všech, si sama budeš cizí,
jen hluchých stěn se budíc ozvěnou.
Tu darmo od moře ti letět k moři
a v poušti lkát, se chýliť nad hroby,
tu v palácových třídách mroucí v hoři
tě zlolajné skřek lůzy zhanobí.
Kam písni má, ty lásky slzo svatá?
tu vášní proud, v ty mysle zharané,
kde nahý prs a kostek chřest a zlatazlata,
tvá čistá nikdy krůpěj neskane.
29
Tu v révy šumu, kola svodnému letu
ti darmo v muži, hledať u ženy
té cnoty něhu, víry lhané světu,
kdy srdce dávno, dávno pohřbeny.
Kam písni má, kam volných ňader ryku?
tu v spáčů dol, ty vlasti truchlící,
tu v žalář temný, hlavy nevolníků
bys marně stalaslala rytmy sílící.
Tu korun třesoucím se srdcím v jasu
bys bouří hřměla, darmo bitvami,
tu v žalmů stonůstonu změkla, zhasla v časučasu,
se krví zalila, neb slzami.
Kam písni má? – – – „Té ku domovské stráni,
byť v světě nikde kryt tam ochranný,
tam v lůně hor pod nebes smavou bání
se orlem vznesu lidské nad stany.
„TamTam v borech hustých při prameni víly
a v chatkách šotky v lunním přísvitu,
těch hledat budu, z vod co uskočily,
kdes rusálek já šlepěj v pažitu.
„TamTam pod věžemi měst se v zvonů pláči
a v zmrzlá budu chouliť okýnka,
tam v chumli sněhu teple v jízby vtlačí
se bájný svět můj, zlatě zacinká.
30
„TamTam trosky sbírat desk já pravdodatných
a čísti budu runy omšelé,
tam v skalin hlavách lysých, ve posvátných
to vryté zpytat slovo nesměle.
„TamTam zákony co hvězdami se třpytí,
jež odhaleny v listu blankytném,
já pronikati pásma budu žití,
o lidském dumat losu nezpytném.
„TamTam harfy zlaté strunou rozechvěnou
v těch ňádrech zníti plně můžových
a vlasem věnce něhu neproměnou
kol dívčích vinout skrání růžových.
„TamTam kola pestrořasém ve zápletu
těch duší mladých, tlukot srdíček
já snoubiť budu k nadhvězdnému letu,
jak cukrujících tknutím hrdliček.
„TamTam v rumech hradů o lbích hřívovlajných,
o štítů znění, krásce zlaťvlasé,
o laurech cti a mečích, ořích bájných,
o horkém sníti pro vlasť zápase.
„TamTam na mohylách mrtvých bojovníků
o starém pěti čáckém rameni,
jež s vozů hradeb do nepřátel šiků,
jak kosa pralo v zralé osení.
31
„O volnýchO volných hrdin bohorovných slávě,
co v lipanském tom dřímou zápolí,
snad skvoucí blesk jich ztlelý zápal v hlavě,
kdys synů zjiskří zraky sokolí.
„A v praporechA v praporech mi zdmutých sedat bude
a s oři deptať v troskách koruny,
až v bubnů třesk můj jásot pozahude,
kdy šťastná vzlétnu k pěvci do luny.
„TamTam věčně zhlížet k šťastným vlasti luhům
a věčně žehnať budu perli té,
jíž zlatá dějí, šťastnějším tvým druhům,
tvé v slzách líbat oko zalité.“ –
O písni má, mé smutno v domovině,
přes skalin lbí jen mračna kráčejí
a jak ty vody dálné ku cizině,
z té prchá lid můj hrobky nadějí.
Tam větry lkají lesy vzdechem temně
a teskně šumí klasy polání
a kosu drtě syn mé klne země,
kdy zvonek kvílí dumu klekání.
Tam smavá báje chmůrné jízby mijí
a pravdy runy slzy smývají,
tam v bolestech se lásky něhy kryjí,
neb krve perle záštím prýskají.
32
Tam mečem řinče tyran kvasí v hradu,
an umčen v urny nářek otročí,
tam právo zmírá, věnce kryjí zradu
a marně hlas se zdvihá proročí.
Ni cnoty není, uměn v pláči kněžna – – –
o písni! kmen můj hrdin trouchniví,
ty klestů mladých v pole světoběžná
se nesou lístky větrem protivy.
Z těch hrobů slávy šťáva nejde živá,
vše polsnem víc, než žití zánětem
a kolem bouře v kmen se řítíc divá
se v kořen ryje, klátíc se květem.
Zda ostojí, kdy blesk za bleskem letí
a k bratřím nářek dálkou umírá,
o písni má, ty smrti družko dětí,
v tvou peruť má se naděj zavírá.
O vzleť mi orlem v pustém maloboji,
kdy v půlnoc usedám si s bolestí,
těm, v srdci žel co matky nosí mojí,
ať potěšně tvá křídla šelestí.
O vzleť mi smavá kmene mého zvěsti,
té české slávy bohorodičky,
ke slunce vzchodu šumy lkavé klestí,
ty zanes lístků rosné perličky.
33
Tam Slávy genij v snech se těžkých noří,
jej slepce zbuď, on v štít svůj udeří,
až bouří zahřmí od tří k vrahům moří –
pak v hvězdy tvé i duch můj uvěří.
34
BÁSNĚ VÝPRAVNÉ.
[35]
Dumky.
1.
1.
Oj letí, letí černoušek havran přes vyžloutlé traviny,
oj kluše, kluše mladoučký kozák k domovu to z ciziny,
oj kráče, kráče černoušek havran, v cestu skáče mu
a mluví, mluví na vraném koni k jezdci mladému:
„Dobrý molodče, z vojny domů-li, smutný povrať se,
zlatý tamerlam ztrhej na kusy, zboží pozbav se,
však nebude chata nizoučká víc ti po chuti,
tři mohyly, spláčeš nad nimi, líc ti zasmutí.
Sjely se, sjely vojskové mraky, chatu zdrtily,
v rumy vše zmetli Tataři vrazi, v pusté mohyly,
jedna vysoká, travou zarostla, tvého tatíčka,
nízká druhá je, tvého srdéčka, v třetí matička.
Nedbej žalosti, sírý kozáče, jiným popřívej,
k slávě matičce, otci atmanu, v družnou síči spěj,
břitká šavle žínkou bude, věrnou lulka ti,
s Záporožci nebude se mládci stýskati,
hejřiť, hulať po kozácku, cárská vína píť,
s Tatary se, Turky budeš, Lechy, Rusy bíť,
s tebou kůň až klesne dobrý, celá zakvílí
žalně u tvé kozačina pyšné mohyly.
Tam kdys sedna lkáti budu truchlé do dumy,
o tvé k tomu slávě zvěsty sosny zašumí,
[37]
Ukrajinou rozletí se, v každé kuřeni
věčně znít tvá duma bude, žít ty věčně v ní.“
Oj kráče, kráče černoušek havran, v step se vzdaluje,
oj pláče, pláče mladoučký kozák, k síči harcuje.
2.
2.
To-li u vody šumné, zelenavé květe kalina
a to u vody šumné, zelenavé mladá dívčina,
prádlo pere, bílé dopírá košilky co sníh,
jedou kolem mládci kozáci na bujných koních.
Od jich zbroje světlo vychází, od kurtek se mračí
a za nimi rodná krajina v jednom tone pláči,
prach před nimi rozvalil se, mlhy nad kurhany,
na plen jedou, v cizinu to, v nehostinské strany,
širokou opouští stepi, dumně za ní kvílí,
oj on s nimi slíčný, mladý děvušenky milý,
vraný pod ním komoň hraje, vítr burku vzdouvá,
k ní on ještě smutný mládec posledně promlouvá:
„Neplač, neplač má dušinko, oček víc netýrej,
nelom pěkné ručky bílé, smutku odepírej,
však přiskáče tvůj molodec, tamerlam dá zlatý,
zavede tě žínku mladou do nizoučké chaty.
Neplač, neplač má dušinko, zármutek pusť z hlavy,
však povrátím, z vojny vrátím v slávě se ti zdravý.“
To promluviv hlavu kloní svému v hřívu koni,
to on hoře ukrývaje, slz, co roní pro ni,
pryč ujíždí, v dál zajíždí, s kozákami jede,
za ním ranní páry strou se, mlhy padly šedé...
To-li u vody šumné, zelenavé zavadla kalina
a to u vody šumné, zelenavé smutnoučká dívčina,
38
prádlo bílé nedopráno, zapadlo v hlubinu,
jak on kozák, dobrý mládec v dalekou cizinu;
což košilky proudy vzaly, břehu zas je vrátí,
však se do nich už nebude mít kdo oblékati.
Stojí, stojí mohyla, havran kráče na ní,
z té že není povratu, kam pozajelpozajel, strany.
Nevěrná.
Ve komůrce Váša s milou,
v nevěře již ondy stíh;
ptal se..., leč si s plenou bílou
hrajíc, tají Lenka hřích.
„Bůh ví, Vášo!“ – mluví sladce –
„lidská jenom řeč to zlá,
„růžerůže ondy na zahrádce,
„rozmarínrozmarín jsem sázela.
„S matičkouS matičkou pak v olší milý
„dodo večera plela len,
„božebože! divný, zdřímnouc chvíli
„řekyřeky blíž tam měla sen.
„ZdáloZdálo se mi... z vody smavé
„kdeskdes že vzav se vlny syn,
„sladkésladké pěje písně lkavé,
„perlyperly, květ mi hází v klín.
39
„NaNa břehu co teskně vinu
„v stínv stín se chranný jedlí dvou,
„chladnáchladná bájně ze leknínu
„vodníchvodních řas mne pásma jmou.
„TonoucTonouc v hloubi, hvězdno nebe
„zřímzřím, kýs zámek samé sklo,
„zpomenuzpomenu v tom drahý tebe,
„probudímprobudím se... zvonilo.“
„„Tajuplné to tvé zdání
večerní jak dumy věst,
zrády zní jak zamlouvání,
mně však pravda jasna jest.
„„NeklamalNeklamal mne zrak můj v šeru!““
propuk’ Váša v trpký smích;
v sladkém ondy na večeru
objetí ji lásky stíh’.
Vymlouvá se plačíc Lenka,
venku kdos an ťuky, tik,
mihl stín se, u okénka
postál – mžik a v noci znik.
„„Slyšelas to zatlučení,
zřela stín též – divudivdivu div!
slíčný snad to z lenuplení
vlny syn sem zabloudiv?““zabloudiv?
40
„„ZelenýZelený on s peřím vlajným
vodní opustivší skrýš,
schůzkám rád co přeje tajným,
tluče zase, neslyšíš?““
Zamihla se u okénka
postava co šerý stín.
„„Pověz, rozpomeň se Lenka,
ten-li květ ti házel v klín?
„„PročProč pak bledneš mé srdíčko,
otevř a se k hosti měj,
svěcenou se vodou v líčko
pokrop, křížem požehnej.
„„ZlýZlý on k tobě moci míti
nebude ten pěnival,
hromový či klín já vzíti,
poslať mám ho o dům dál? –
„„TlučeTluče zas – ! Teď z cesty LenkaLenka,
vstříc mu brachu vyjdu sám,
věřvěř, že zmizí od okénka
tak neb tak, to přisahám!““
„Pro bůh ustaň, sečkej chvíli,
„děsíděsí tvůj mě hrozně hled,
„propro bůh zůstaň, živ-li milý
„nechcešnechceš zříť mne naposled!“ – –
41
Máchl Váša silnou pěstí,
blýskl vzduchem břitký nůž,
vylít’ z dveří, skok – už v klestí
pod oknem, kde stín a muž.
Houkla rána v křoví licho,
kouř se nad komůrku vznes,
blýskl nůž a křik a ticho – –
k zemi stín a mládec kles.
Vyhlídla ven v bílé plíně,
krásné sobě vlasy rve,
z dálí Váša ku dívčině:
„„Hleď„„Hleď, to Lenka dílo tvé!
„„NevěrnáNevěrná si vždycky byla,
šalbou tvůj byl lásky dar,
kletba ti, neb’s utratila
srdcí dvé, dvé smavých jar.
„„NikdyNikdy neměj stěstíštěstí v světě,
v zoufalství tvůj svadni ret,
viny červ až srdce zhněte,
hrob tvůj pust buď, věčně klet!““
Hrozná slova k Leně letí,
co jich, tolik k srdci dýk,
divý smích jim ve zápětí –
v pusté Váša noci znik.
42
Mraky mina měsíc tmělé
smavě k chatě pozasvit,
na myslivce mrtvém čele
v krvi stříbrou ztrácí nit.
V komůrce, kde Lenka spala,
rozlíval se v šíř i v důl,
Krista nohy objímala,
hlavou však tu svatý hnul.
Koruny mu ze trnové
v sinou kape skráni krev,
jakby živživ, se chvějí rtové;
božský z očí září hněv.
Skřiklo děvče uděšeně,
světlá zář jí padla v líc;
vešla matka, mluví k Leně:
„Dcero, neslyšela’s nic?
„ZdáZdá se nám, že padlo cosi
blíž jak vichrem schvácen strom;
bože! zrak tvůj slzy rosí,
víš snad víc o zvuku tom?
„JakoJako smrt jsi bledá, dítě,
rci, proč v půlnoc ještě bdíš,
spjaté k nebi křečovitě
bílé ruce povznášíš?
43
„MlčíšMlčíš – zcuchány tvé vlasy,
klečíš, jakby v těžkých snách,
hrozného cos tajíš asi,
hledíc, až mne jíme strach.“
„„Matko, matko drahá, šedá,
patř, o pohleď stropu blížblíž,
Kristova se hlava zvedá,
krví porosen jak kříž.
„„ChraňChraň, ó chraň své dítě máti,
krev se valí k srdci už,
nade mnou, hle, břitký klátí
vražedný se jeho nůž.““
„Nůž? ó dcero! pomizivý
lampy lesk to padá sem.“
„„Vidíš, matko, jak tam divý
letí, že až duní zem.
„„SlyšíšSlyšíš, slyšíš olší šumy
a to pyšné péro zříš? – –
pod oknem ó věčný tlumí
sen ho – ať jej nezbudíš!
„„OnOn to – ne, dal Váša ránu,
Váša, víšvíš, co chodil k nám,
prokletá ó nedostanu
na hrobě ni vínku tam.““ – –
44
„Zpamatuj se Lenka, Lenka!
Neumírej kvítku můj!“
„„Tam, tam matko u okénka –
tatíčka mi pozdravuj!““
Nad zemřelou pláče matka,
slíčnou jako jarní květ.
„Mé srdíčko!“ zalká, „zkrátka
„usmívalusmíval se na tě svět!“
Tatík v tom kmet stříbrovlasý
vejda zbled, též propuk v pláč:
„Proč, ó bože věčné spásy
starce mne si nevzal rač!“
Smutné ve vsi mlzné ráno,
umíráček tklivě zní,
jednou – dvakrát; požehnáno
smrti dnes v tu dobu žní.
Divu div, zas zvonek kvílí
třetímu – kdo asi ten?
Z šumných vod tou do vsi chvílí
mrtev Váša přinešen.
45
Marina Dmitrevna.
I.
I.
Ne to kouře větrem pochvácené
vysokým se buřanem potácí,
ne to mraky stepi ku zelené
hučiví se svalili buřnáci:
tatarská to orda, tmíc se v dáli,
kouře valem, bouří v step se valí.
Tisíc jezdců, dobrých tisíc koní,
o třemeny jatagany zvoní,
blýská kopí, toul na pleci tmělý,
ostré drnčí kalené v něm střely.
Sdupán buřan, země duní, stená,
v prachu mládci, na komoních pěna,
skok za skokem pestří turbany se,
pestří pásy, blyští kaftany se.
Oj jak děsně bunčuky se hříví,
větrem vzdmuté s půlměsícem zlatým
a nad nimi s křídlem kropenatým
supů hejno pochod skřehá divý.
Oj jak kotly víří, trubky kvílí,
divoké to vzduchem „allah“ vřeští,
s temen hor jak po valném by dešti
bystřiny se vodopádem lily.
Dál a dále Nogajci ti smělí
širokou se stepí rozletěli,
rozletěli, v bujném dobrodruží
vězni kdys by těžce ztupenému,
Mehmedu to mirze do harému
nejkrásnější Donu jali růži.
46
II.
II.
V stepi církev; devět věží na ní,
křížů skvoucích, třikrát tolik bání,
kol do kola zdi jsou, zdi sivoučké,
kol do kola mohyly nizoučké.
Šemře bříza, pohazuje hravě
sporý stín tu ode hlavy k hlavě,
drobné kvítí travou rozvlečené,
přes nápisy staré mech se klene.
Šumně jilmu, sosen klestí v chladu
atamanů slavnou věnčí řadu,
na molodců truchle spadá čela,
hrdá čela, bohatýrská těla.
Smutno, teskno; žalobný jen ptačí
kdysi zpěv se ozývá tu v pláči,
dálné ržání, stepi ohlas ruší
mrtvý klid co zpomínáček duši.
V chodbách jenom chrámových kol lodí
dlouhobradý v habitu mnich chodí,
chodí, chodíchodí, z breviáře čítá,
někdy píseň zazní pospolitá.
Zvoní zvony ze všech pěkných věží,
hlas veliký, slavně vyzvání se,
šírou stepí tklivý hlahol běží,
daleko po stepi roznáší se.
Živo v církvi; sta tam světel hoří,
vůně libá klenbami se šíří
a před cirkví jarobujní ořioři,
mládci s nimi, páni bohatýři.
Zlatem kurtky, chološně jen svítí,
47
září zbraně, kolpaky jak kvítí,
mezi nimi temných vlasů, očí,
děvušky se pestrým pásem točí.
A je smíchu, žertu do hýření,
že až slzy zalívají tváři,
že až k divu, podivu škádlení
nenavolí se tu mladí staří,
u valném jež sjeli dnes se davu,
baťku Dmitra, dceř by slíčnou jeho,
atamana pozdravili ctného,
molodecké zřeli svatby slávu.
Zdvihl prach se jako oblak sivý,
stepí valnou, chumelí se, honí,
blíž a blíže střelby ohlas živýživý,
řehotání rozlehá se koní;
dumný ston a veselé hulání,
jasné slyšno zvonečků cinkání.
Klesl prach a na bystrém ryzáčku
svatby matku stařičkou kozačku
pod fábory v květu zříti cele
praporečkem mávat převesele.
Za ní z trojky v slíčném družek kruhu,
královna jak zadonských těch luhů,
ve koruně jako luna jasná
září blahem Dimitrevna krásná.
V skvoucí zbroji na višňáku lepý
poblíž atman jako orel stepi,
jede Dmitr s pány starešíny,
četné za ním houfy kozačiny.
Stane trojka, za ní jezdci rázem
s pěknohřívých skáčí ořů na zem,
s Dimitrevnou, svatby matkou v čele
48
v církve kráčí sloupořadí skvělé,
podle přízně, junácké se slávy
od oltáře polokruhem staví.
Milo hleděť na ten skvost a krásu:
atman v zbrojném všecek vyšnoření,
po bok jemu skvoucím ve atlasu
Dimitrevna jako zoře rdění.
Milo hleděť na tu svatby matku,
v sarafánu o velkém jak svátku,
pana otce, jak se staroch točí,
krasavic těch černobrvých oči,
na kozáky statné, družbu mládce,
jak se dvoří, pohybuje hladce,
kloní, pýří, hrdě hlavou hází,
milo, milo, že až zrak přechází.
Ticho teď, dech neslyšet, tichounko,
k oltáři sám protopop se bere,
dáčků hlasy zazvučí lehounko,
mocněji se v klenbě šíří šeré,
u velebném chorálu až znění
v svatém mysle vznáší zanícení.
Stichli ďáci; jenom zvonek kvílí,
modlitby co pop se modle zticha
roucha světí, k snoubencům se chýlí:
hoří světla, pijou ze kalicha.
Nedopili. Jako bouře litá
v tichý dol kdy znáhla pozavítá,
děsně takto u modlitby tklivé
zahřmí „allah“ Tatařínů divé.
Nastal křik a střelby, řinkot zbraní,
fičí střely, drtí jatgany se,
49
tříští puška, karabela za ní,
Tatar, kozák k zemi potácí se.
Vzteklý boj; kol ránu stíhá rána,
skáčí hlavy, krev se proudem pění,
pevně dosud kolem atamana
v těžkém stojí mládci zápolení.
Tisknou děvy, za nimi se kryjí,
žalně úpí, jasné slzy lijí,
popu k nohoum klesši ustrašená
zoufanlivě Dimitrevna stená.
Houf za houfem Tataři se jaří
v církev valí, valí ku oltáři,
mládec s mládcem, s řadou klesá řada,
poslední sám chrabrý atman padá.
Šlehl plamen, z krásné šlehl lodi,
k oltáři se vtiskli Tataříni,
děsný řev a pop se v krvi brodí,
bědné slyšet hlasy nevěstiny.
Skok za skokem stepi po rovinách
plesný hlahol, bujných frkot koní,
jezdci na nich, zbraně řinčí, zvoní
a za nimi církev v rozvalinách.
Na bělouši v čele mirza sedí,
po bok vlekou Dimitrevnu krásnou,
obraz hoře – rtové spjati bledí,
očí jiskry bolu vláhou hasnou.
V uši hřímá válečná jí divá,
pouta cítí, v líci šlehá hříva,
temno v duši – štěstí svadlo kvítí,
zlatý trůn jí u propast se řítí.
50
III.
III.
Černá noc se s oblaky mračnými
rozvalila stepí šírošírou,
rozvalila, křídly havraními
pokryla ji, tmou zhalila čírou.
Úzko, smutno; tišina kol hluchá,
šumí buřan, šustí křoví suchá,
šlehne vítr, vytí slyšno vlčí,
pokojno zas, mrtvo je, vše mlčí.
Cvalem, klusem kozák na komoni
v hloub té noci po stepi uhání,
truchle hlavu v bujnou hřívu kloní,
vlaje hříva, řinkot zní i zbraní.
S větrem v závod, štíhlé letem sajkyšajky
pod ním oř jak divou hnán by mocí,
dalné ržaní, hvizdot zní nahajky,
v temné s jezdcem pomizeli noci.
Vyšel měsíc. Z mračen chmůry slité
velké pluje oko ledovité,
pablesk matný nebem rozepjatý
k síči padá, v Záporožců chaty,
dál za nimi stepní po nižině
v sjetých dráh se vleče klikatině.
Nevlídné ty dráhy. Neřehcí tu
koni, mládci nezařinčí zbrojí,
štěkot chrtů nevolá v lovy tu,
hukot pušky k vražednému boji,
truchlé stíny mohylami kráčí,
jakby dumy v bohatýrském pláči.
51
Zaržal komoň, těžce poklusává,
mladý na něm atman potácí se,
v krvavé se halí roucho hlava,
v bledé líci jízva škaredí se.
Na čele mu chmura zavěšena,
jak ta duma, na duši co tíží,
myšlenek se trhá pásmo svíží,
v trpké srdce upomínce stená.
Stlumiť chce ji, živěji leč vrací
obrazem se nevýslovna žele,
svatyň zírá skvoucískvoucí, jak se kácí,
v spilém ženu lokti nepřítele.
Žalný ryk, div srdce nerozskočí,
v pomsty řev se hořem rozdivočí,
plaše komoň spjal se, dále kluše,
atman na něm v hloubi raněn duše.
Zašel měsíc, v spoustě tona mraků;
nevyšel víc koni, ni kozáku,
černou nocí spolu uháněli,
v síč až pěknou Záporožskou vjeli.
Minula noc. Nebem slunce hoří;
živo v síči, hlučno jako v roji,
v zbrani mládci, osedláni ořoři,
pěkná kuřeň k výpravě se strojí.
Zvoní cimbál, kobzy břinkot zvučí,
táhlý vřesk se polní trubky třese,
dumný hlahol v písni pozahlučí,
po kuřeních dále roznese se.
A je lomoz, řinkot, šumot hravý,
mládci mládce tisknou, zulíbají,
52
skáčí v sedla, větrem znáčky vlají,
jezdci, koni hlava vedle hlavy.
Trčí kopí, hrot se blýská skvělý,
svítí pušky, řinčí karabely,
rdí se kolpak, peří v něm sokolí,
těsné kurtky, jako tráva v poli,
růmění ty šaravary volné,
pestré pásy, krásy do vespolné.
Rozjeli se, z síče rozskákali,
pěkným cvalem k letu rozehráli,
skok za skokem, stená zem pod nimi,
mládci dobrými, koni rychlými.
Povyletěl havran, sokol sivý
a za nimi houfem stepní ptáci,
kuřeni se atamanu diví,
až se v dáli, v lehké mlze ztrácí.
Jedou mládci, chrabrý atman v čele,
bledý atman mysli neveselé,
divnou v duši dumu on rozpřádá,
hlava pod ní že se chýlí mladá,
těžkou dumu, jak to prsou hoře
nad mohylu těžší, hlubší moře,
plamenem jež v nitru rozžehá se,
v srdce bodá, na něm pláče zase.
Jedou mládci, po celý den jedou,
pěknou nocí s lunou jasnohledou,
novým jitrem ku poledni znova
dále, dál od síče, od domova.
A když večer druhý den se sklání,
štíhlé uzří věže minaretů,
zlatých bleskot půlměsíců, bání,
tatarské to v rudém město znětu.
53
Černou drahou blíž se ženou k němu,
cestou stihli Tatařína mládce,
na Mehmeda poptali se krátce,
slíčnou srubli potom hlavu jemu.
V lehký klus se znovu rozskákali,
nade městem letmo ubočili,
dále, dáldál, až mihlo jim se v dáli
hrdé sídlo, Mehmedův dvůr bílý.
IV.
IV.
Snivé šero v mirzově harému,
světel přísvit hasnoucí jak luny
na těžké kol upadá čalúny
ode stropu k polštáři perskému.
Damaškem tu zlato, stříbro blýská,
po hedbáví květy hrají steré,
v tisíc perlí vodomet vypryská,
kadidel se vůně v mráčky bere.
Čárný půvab pozadřímnul všade,
mříží oken hvězdný blankyt kývá,
horký vánek ze sadů zavívá
k sladké touze ňádro znítiť mladé,
štěhot ptačí, žalný ston slavíka
pláče, zvoní, v šumu vod zaniká.
Líný klid; to uhlí žehá vonné,
v růžné záři s jiskrou jiskra tone.
Nad divanem modré kroužky skáčí,
nad divanem obláčky se stáčí.
Na poduškách skvostných rozložena
mladá na něm atmanova žena.
V tamerlamu ubrána ve zlatou,
54
v černém vlase šperk rozset perlový,
hvězdy nyjí v očí noc rozpjatou,
bledé líčko květ jak lotusový;
divné po něm bolnětklivé stíny
hlubokým jsou smutkem rozestříny.
U nohou jí šed’ se mirza sklání,
v oku spilém vášně rozhárání.
Zvoní v zlatý cimbál odaliska,
zahořelo černých dvacet očí,
tamburinu černé rámě stiská,
vlní prs se, deset hlav se točí;
po kobercích deptá nožka malá,
v bujném skoku lítá vlas havraní,
sladká píseň k tomu zaplesala,
lásky píseň, bolné touhy plání.
Smutna posud, divně zahleděna
na divanu atmanova žena.
Do nevole mráček čelo kreje
vyštván tísní duše rozechvěné,
pustá noc v ní bez hvězd, bez naděje
šerá křídla těžkým losem klene.
Těžký sen ta hořem ňádra plní,
zlata lesk ji, šperk víc neoslní,
ni zpěv srdce; rozervat je musí,
tichý pláč se v prsou hloubi dusí.
Kynul rukou mirza sivobradý,
bleskly oči, v uhel rozžhavěly,
ztichl zpěv a rozplesalé řady
v kout se krčí, tisknou, oněměly.
Sklonil se k ní, za ruku jal bíloubílou,
mluví, mluví řečí lásky spilou.
55
Jedin hled – jak zmámilo by víno
starocha ho, k prsoum hlava padla,
drtí kynžal, přes ústa mu svadlá
vyrvalo se žhoucí: „O Marino!“
Houkla rána, řinkot slyšán zbraně,
mladý Tatar v harém vrazil skokem,
pokrvácen plaše bleskl okem,
slovo stěží vyhrknul, se klaně;
mihla ocel, v prsa vlétla mladá,
bezduch na zem v krvi otrok padá.
Zděsily se ženy, v bázni tonou,
zařval mirza, skok – znik’ za oponou.
Snivé šero v mirzově harému,
světel přísvit hasnoucí jak luny,
mrtvé ticho lehlo na čalúny
ode stropu k polštáři perskému.
Dvorem rána za ranou už hučí,
zbraně lomoz, bouřný řev se blíží,
„chvála bohu“ molodecké zvučí,
blesk za bleskem oken šlehá mříží.
S divanu se zvedla žena bledá,
černé oči bleskem zahořely,
skokem k oknu – mřížemi vyhlédá,
plesá, pláče, čaloun trhá skvělý.
Duma těžká pomizela s čela,
rve to roucho, turské zdoby s těla,
k oknu zas, tam kývá ručka bílá,
hvězdička jí spásy vysvítila.
Družky, černé otrokyně kolem,
odalisky, saltimbanky čilé,
56
s bázní shlíží k ní, dřív jaté bolem,
jásající hrozné této chvíle.
Divý rykryk, jim v uši hřmot jen buší,
v srdce bode, útlých clonu duší,
Asrael jim zlatý spánek plaší,
farysy v klín hurisek unáší.
Blíž a blíže vřava rozvzteklená,
děsný hlahol hněvných zvučí hlasů,
v harem mirza vrazí, k oknu žena
Dmitrevnu kol mocně jímá pasu,
pryč ji vleče; žalostivě stená
v nerovném s ním ona ve zápasu.
Skok za skokem mladý atman bledý
v krvi, prachu za ním rozletí se,
skřížily se zbraně, zplály hledy –
krví zbrocen mirza potácí se.
V pádu kynžal blesknul – zastenání –
klesla žena, mrtev mirza za ní.
Žalný ryk, div srdce nerozskočí,
pryskly slzy atmanovi z očí,
klesl k ní, své k líci čelo klade,
mrtva však, to mrtvo srdce mladé.
V bouřný jásot mládci zaplesali,
k nim se mladý ataman povrátil,
ve mohylu pyšný dvůr obrátil,
mocné nad ním plápoly se vzňaly.
V.
V.
Nad buřany mlhy rozvlečeny,
po buřanech květy zaroseny,
57
frkot, dusot, řinkot zbraní zvoní,
ku domovu mládci letí, koni.
Ataman jim statný Donec v čele,
bledý atman mysli neveselé,
tíží bolest srdce jemu velká,
mužně trpí však, on více nelká.
Pyšně vznesl smutnou znáhla hlavu,
nová hvězda zářivě mu svítí,
za ženu jde lulku si zvoliti,
junáckou tu, bohatýrskou slávu.
O výpravě na černé moře.
Plane oheň, rudé blesky hází
po stepi té valné po Nohajské
a kol něho tří molodci chrabří
v zelenoučké usedli travině,
v zelenoučké, milé k odpočinku
po daleké, po kozácké jízdě.
A že sedli k odpočinku mládci,
odepjali karabely těžké,
odložili tři si kopí dlouhádlouhá,
tré i sedel s lesklými třemeny,
tré to sedel, tří koníků rychlých,
tří koníků, tří junáckých křídel.
Plane oheň, rudé blesky hází
po stepi té valné, po Nohajské
a kol něho tré kozáků chrabrých,
tré kozáků, trojí kozačiny.
58
Jeden kozák z Ukrajiny valné,
druhý kozák od siného Donu,
třetí kozák, starý asavula,
asavula z Záporožské síči.
Atmanem on cárských byl molodců
a sám s nimi na dalekém Krimu,
ve Stambulu též i u sultána
s poselstvím to od ruského cáře.
A když cárská nemilá mu služba,
těžká služba volnému kozáku,
v Záporožskou pozajel si síči
za ženu si vyvoliti lulku
a tu slávu, slávu molodeckou.
Táže se ho první chrabrý mládec:
„Pověz, bratře, milý asavulo,
když jsi z moře zdráv zas povrátil se,
jak se vedlo bratrům tam kozákům?
Jak na šajkách moře proplouli jste,
jak ve městech turských hejřili jste,
zda živ vrátil ataman se velký,
zda povrátil Konaševič Petr?“
Odpovídá starý asavula:
„Rád já povím, co sám uviděl jsem
i co slyšel od molodců chrabrých
o svých bratrech v Záporožské síči
a o celém, slavném o kozáctvu.
Jen mně přejte, starému už mládci,
poulevit zemdleným si údům,
poodechnout, ústa pozavlažiť.
Na hlavě mně dosud pálí rány,
59
rány těžké od turské to šavle,
pán té šavle mojí sdrcen rukou
ve Varně tam odpočívá městě“.městě.“
Poodechnul starý asavul si,
poulevil zemdleným svým údům,
svlažil ústa slaďoučkým též vínem,
z Cypru vínem, z bílé Kaffy vzatým,
a pak hodiv kontuš se ramena,
milou družku odloživ burunku,
pěkně počal vyprávěti druhům:
„Vyšlo slunce, ohnivé slunečko,
za ním mráčky sivé, bělohlavé
tam na nebi letí na vysokém
a po moři valném, po dalekém
štíhlá šajka pana atamana,
hejno za ní bělokřídlých lodí.
Sto junáckých na každé kozáků,
sto kozáků, sto je kopí bystrýchbystrých,
sto i k střelbě lesknoucích se pušek.
Neschází ni děl kovových, lehkých,
šest jich každá v lůně nese šajka,
stokrát tolik olova těžkého,
pěkné jiné, skořistěné zbraně.
Letí šajky po hladině temnétemné,
jakby houfem povyletli čápi,
zas po vlnách poskakují lesklých,
jak by v tanci na stepi komoni.
A co divu, jsoutě na nich plavci,
dobří mládci z Ukrajiny valné,
ze síči i pěkné Záporožské,
Donci jaří od siného Donu,
60
s atamany svými kuřeními
i se svými znáčky vojskovými.
Na největší sivohlavé šajce
orel bílý rozpíná svá křídla
a pod orlem, zástavou kozáctva,
do tří set je Záporožců chrabrých,
sám jim v čele Konaševič Petr
se svými je síči starešíny.
Nemluvný dnes, divno neveselý
velký atman obé Ukrajiny,
posedá si, silně pokuřuje
ze krátké té burunky kozácké,
jak by chmůry hrdého on čela
poukrýval před svými molodci
a zas divu, jak se zapomíná,
po moři kdy dálném rozdívá se,
uhasnout že družince dal milé
a že vous si pozatáčí tmavý,
hlavou vrtí a zas pokyvuje
ve vážném on pěkném zamyšlení.
Divné věci ataman tě velký
ve junácké považuje mysli,
divné věci, příštích dnů osudy,
zlé osudy,osudy Turkům těmtěm, TurčínůmTurčínům,
milé, slavné celému kozáctvu.
Mládci zatím k břehům ku zeleným
dalekého dohlédají Krimu,
dalekého ode stepi valné,
od té chaty rodné, molodecké.
A je teskno jim tu bez sokola,
bez havranů družných, černohlavých,
61
bez koníka, rychlého komoně,
bez té síči pěkné tovaryšské.
A že teskno milém po domovu,
ku zpěvu se porozladí mládci.
Zavzní kobza na stu lodic lehkých
a za kobzou na tisíce hlasů
rodné dumy, dumky ty kozácké,
ku milé tam Ukrajině kvílí,
že se v stesku rozhlaholí vody
po dalekém, po černém tom moři,
až se v truchlé porozplynou pláče
ve vlnách tam šumných, temnotemných.
Ticho zas v těch bělohlavých šajkách,
veselo je, hlučno po kozácku,
jak by v stepi změnilo se moře
a ty loďky v nízké chaty rodné.
Sedm dní tak na vodách jsou mládci,
po sedm dní jim se nezastesknenezasteskne,
a když osmé růžně zplane ráno,
uzří věže Stambulu zlatého,
četné věže minaretů turských,
věž i bílou Sofijského chrámu,
svatého to chrámu křesťanského.
Zastaví se, pozarazí šajky,
v polkruh pěkný rozjedou se zase,
jak jim káže ataman on velký,
jak jim káže Konaševič Petr.
A když v polkruh pěkný rozstaví se,
sepnou plachty těžké, bělohlavé,
hodí kotvy do hlubiny těžké
a po večer na šírém jsou moři.
62
Když pak slunce porozbarví vodu,
v červené se záři pozatápí
v zlatých proudech tam za městem bílýmbílým,
hrdými i Stambulu paláci,
ruče mládci kotvy vytrhují,
rozpínají plachty bělohlavé,
pozaduje vítr v ně, větérek,
že po valných rozletí se vodách
ku pěknému, zelenému břehu,
pěknému to břehu Cařihradu.
A je krásný břeh ten Cařihradský,
krásnější než matičky sám Volhy,
krásnější než Azovského moře
podél stepí šírošírých, valných.
Na tisíce stinných na něm stromů,
s listy jejich šepotají vánky,
zlatem líbá v západu je slunce,
v noci stříbrem bleďounký měsíček.
Na tisíce nizoučkých je křovin
myrty, růží, kaliny bělounké,
tisíce v nich měkkých hlásků ptačích
po vonném se porozplývá květu,
jen ta píseň žalná slavíkova
daleko se, daleko zanáší.
V šeptu tichnou srdce za ní mladá,
sladce ústa v zulíbání vřelém,
růžná ústa krásných žen tureckých,
Turčínů i mladých to junáků,
v besídkách těch vábných, milokrásných,
ve člunech i zdobných růžoplachtých.
Živo na těch vodách na temnoučkých,
živo na břehu je na pomořském,
63
nejživěji na dvoře sultána
v přebohatých, přerozkošných síních.
V nejkrásnější na koberci perském
rozložen je mocný on padišach,
šerbetu tam sněživého pije,
kávu pije, čibuk k tomu kouří.
Kolem něho říše hodnostáři,
vezírové, agové i baši
hlavy v tupém pouklání hnutí
k otrocké té ku sultánské službě.
A je vesel sultán dnes sultánůsultánů,
a že vesel, sladká pije vína
při divokém saltimbanek tanci,
bujném tanci při cimbálu zlatém.
A když sladkým rozohněn je vínem,
po serailech hýří po překrásných,
v blbém až se povyzuří plesu,
povybouří k rozkoši zas jiné.
Takto denně on sultán padišach
z mysli pusté pozahání trudy,
pozahání lenivé i chvíle
za těch za večerů milokrásných.
Vyšel měsíc, bleďounký měsíček,
bílé stříbro po noci rozsíval,
zlaté světlo svých i sester milých,
milých sester, milých tovaryšek.
S nimi bloudil po nebi tom valnémvalném,
po všech s nimi po vodách se brodilbrodil,
a když došel k černému on moři,
štíhlé šajky pozdravil kozácké
to na cestě k zlatému Stambulu.
64
A když cestou provodil je chvíli,
dvakrát v pěkná políbil i čela,
černou nocí zahalil si tváře
i s sestrami svými zlaťoučkými.
Ticho nyní nade městem bílým,
ticho ve přístavu ve překrásném
na lodích tu zakotvených turských,
na vysokých galerách benátských.
A jen zdálí, jakby píseň dumná,
po vodách to pozakvílí valných,
a jen v dálí lodic křídla šumí,
jakby letem orlové to bílí.
Povyletěl plamen, za ním plamen jiný,
zahořelo nebe, zahořelo moře,
turské lodě jednom ve plamenu.
Zahučela děla, zasyčela
po vodách těch valných, černomořských,
zahučela z šajek to kozáckých.
A ty letem k břehu srazily se,
ku pěknému Cařihradu břehu
a z nich ruče na své silné nohy
vyskočili chrabří ven molodci.
Povyletěl plamen, za ním plamen jiný,
tisíc ohňů černou nocí letí,
tisíc ohňů po Stambulu zlatém,
ve plamenu tisíc turských sídel.
Povybouřen z rozkoše je sultán,
na něm kaftan v cáry rozedraný,
oko k vášni rozpáleno divé,
ret mu bledý, krví potřísněný.
Klne ďaurům padišach on velký,
ženám klne, z brady vous si dere,
65
všem vezírům, agům všem a bašům,
velkému i proroku Mahmudu.
Vyskočí zas, silnou dupne nohou,
že až trnou říše hodnostáři,
ve boj káže orlům, janičárům,
káže k boji všem Turkům, Turčínům.
Mžikem nocí rozletí se temnou
vezírové, agové a baši,
mžikem Turci, chrabří janičáři
za nimi se ulicemi valí.
Pozavíří kotly, bubny hlasné,
pozavlajou bunčuky turecké
a jak bouře mořem rozvzteklená
divoké to větrem „allah“ vřeští,
v to zas, jakby zahřímaly hromy,
„chvála Bohu“ plesá molodecké.
Sraziliť se junáčtí kozáci
ku prudkému s janičáry boji,
se všemi i litými Turčíny,
srazili se ostrými zbraněmi,
srazili se olověným deštěm,
v dusném kouři mládec proti mládci.
Zvoní kopí o krunýře lehké,
pozazvání jatagany ostré,
až se tříští jatagan i kopí,
u divokém, krutém zápolení.
A zuří boj ten po ulicích pyšných,
dlouho zuří po mešitách turských,
po sadech těch vábných, milokrásných,
krev že rudá jeho značí cestu.
V tísni velké ataman je slavný
se svými tu chrabrými molodci,
66
jako mračna kobylek ta temná,
víc a více naň se Turci valí,
jasně blýská tvrdá jejich ocel,
zatíná se do ňader bělounkých.
A když v velké ataman je tísni,
zahřmí rána, za ní ran dvanácte
od krásného Sofije tam chrámu,
zahřmí děla, lehká ta kozácká
vynešena z šajek běloplachtých.
Zaraženi Turci jsoujsou, Turčíni.
„Sláva bohu“bohu,“ pět set mládců volá
a jsou mládci donští to kozáci
na komoních ze koníren turských,
sám jim v čele kuření ataman,
mladý atman Ivan Ivanovič.
Bleskem kopí k ořům naklonili,
bleskem vjeli na Turky, Turčíny,
rozrazili valné řady jejich,
rozrazili, rozmetali kopím.
Devět bašů sám ataman ubil,
devět mládci dobyli bunčuků,
na útěku honí již Turčíny,
poturčence, janičáry chrabré.
Za ními i Ukrajinští mládci,
ze síče i pěkné ZáporožskéZáporožské,
honí Turky kopími bystrými,
honí Turky karabelou těžkou
po všem po Stambulu sultánovém.
Mnoho dobrých zhynulo tam mládců
daleko od domoviny milé,
daleko od stepi, chaty rodnérodné,
bez mohyly, bez havranů černých;
67
nad ními jen střelba zahučela
a ty trubky zakvílely táhle,
nad ními jen mládci zaplakali
v žalné písni, písni molodecké.
A zas v šajky seskočili lehké,
s nimi mořem šírošírým letí,
letí k ústí Dunaje valného
a za nimi v tisíci plamenech
zlatý Stambul, sultánovo sídlo.
Po břehu zas na černém tom moři
s novým ránem znovu mládci hýří,
bílá města Turčínům spalují,
kořist mnohou na lodě odnáší,
na lodě toto, šajky rychloleté.
Pozachvěje znovu se i Stambul,
pozachvěje Otomanů říše,
pode těžkou zachvěje pohromou,
před junáckým, před slavným kozáctvem.
Darmo zuří sultán on sultánů,
darmo bašů rusé stíná hlavy,
směje se mu ataman veliký
tam na dálném šírošírém moři.
Po třicet dní hýří tak kozáci,
po třicet dní turské hlavy sekousekou,
a když po třicátém slunce vstalo,
uzří pěkné Bachčiseraj město.
K zelenému přirazí tam břehu,
z lodí kořist přemnohou vynáší,
pěkné látky z hedbáví tenkého,
z damašku i tamerlamy zlaté,
hermelín i soboliny krásné,
skvostná sedla, zlatá i udidla,
68
posázená kameny drahými,
mnoho dobré, přebohaté zbraně.
A když kořist vynesli ze lodí,
na bělouše složili turecké
s bunčuky i v boji dobytými
ve zlatém tam sultánovém sídle,
mile bratry pohladí koníky,
v sedla skočí v Bachčiseraj městě,
skočí v sedla, ku domovu letí.
Duní země pod kopyty koňů,
víc a víc se pod nohami ztrácí,
daleko již Bachčiseraj město,
k němu jen se temný dusot nese
a ta píseň dumná – ukrajinská.“
Dohovořil starý asavula,
jenž se svými ve Krimu byl mládci,
ve Stambulu sám i u sultána,
s poselstvím to od ruského cáře.
Dohovořil, z číše dopil víno,
milou družku zapálil burunku
a pak k spánku mile rozložil se
na té trávě, trávce zelenoučké.
Hovoří s ním dva ještě kozáci,
o bojích zas vypravují svojích,
jak honili Tataříny rychlé,
potřeli je, rozmetali všude.
Oheň zatím rudý dohořel již,
hasnou jiskryjiskry, ve uhlí jiskřičky,
až noc spánkem oči pozaváže
těm molodcům, třem kozákům chrabrým.
69
Vysvětlení
méně známých slov.
Asavula sloul pobočník atamana a člen rady starešínů u Donců a Záporožců.
Asrael, anděl smrti u Mohamedánů.
Ataman kuření byl náčelník kuřeně či pluku kozáckého.
burka, plstěný plášť kozácký.
burunka, krátká dýmka kozácká.
buřan, vysoká tráva na stepi.
černá dráha sloula cesta mezi říčkami Sokorovkou a Nosakovkou přes stepi záporožské ke Kijevu vedoucí. Jmeno své obdržela od nájezdů tatarských.
dáček, cirkevní zpěvák ruský.
farys, hrdina.
hurisky, milostenky Mahomedova ráje.
chološně, široké kalhoty kozácké, podobajicí se šaravarám polským.
karabela, kozácká, vlastně tatarská šavle bez luku.
kobza, zvláštní druh kytary u Malorusů užívaný.
kontuš, svrchní oděv polský s širokými, otevřenými rukávy, které se do zadu přehazovati mohou.
kurtka, krátká kamizola kozácká, vykládaná kožešinou.
mirza, kníže, velmož u Peršanů a Tatarů.
[70]
nahajka, bič tatarský.
odaliska, spanilá otrokyně v harému.
sarafán, dlouhé roucho ženské bez rukávů, na Rusi užívané.
šerbet či sorbet, chladivý nápoj turecký.
šajka neb čajka, lehká lodice kozácká, obyčejně o dvanácti veslech.
tamerlama, drahocenná tkanina ze zlata a hedbáví.
záporožská síč či koš sloul opevněný tábor záporožských kozáků mezi dněprovými prahy.
znáčky nazývali se praporce menších oddílů kozáckých.
Oprava. Na str. 14. „neohlídnou“ čti „nevlídnou.“„nevlídnou“.
71
OBSAH.
Str.
Věnování7
Básně lyrické.
Písně milostné 1 – 5 11
Vínek myrtový14
Co po tom14
Na mostě15
V mé komůrce16
Růžové poupátko17
Pobloudilý17
Večer18
K noci19
Hvězda20
Stezka20
Jarní21
V lese22
Slza23
K měsíci24
Odbytá26
V sousedství26
Stesk27
K písni28
Básně vypravné.
Dumky 1. 2.37
Nevěrná39
Marina Dmitrevna46
O výpravě na černé moře58
E: av; 2002
[72]