Nevěrná.
Ve komůrce Váša s milou,
v nevěře již ondy stíh;
ptal se..., leč si s plenou bílou
hrajíc, tají Lenka hřích.
„Bůh ví, Vášo!“ – mluví sladce –
„lidská jenom řeč to zlá,
„růžerůže ondy na zahrádce,
„rozmarínrozmarín jsem sázela.
„S matičkouS matičkou pak v olší milý
„dodo večera plela len,
„božebože! divný, zdřímnouc chvíli
„řekyřeky blíž tam měla sen.
„ZdáloZdálo se mi... z vody smavé
„kdeskdes že vzav se vlny syn,
„sladkésladké pěje písně lkavé,
„perlyperly, květ mi hází v klín.
39
„NaNa břehu co teskně vinu
„v stínv stín se chranný jedlí dvou,
„chladnáchladná bájně ze leknínu
„vodníchvodních řas mne pásma jmou.
„TonoucTonouc v hloubi, hvězdno nebe
„zřímzřím, kýs zámek samé sklo,
„zpomenuzpomenu v tom drahý tebe,
„probudímprobudím se... zvonilo.“
„„Tajuplné to tvé zdání
večerní jak dumy věst,
zrády zní jak zamlouvání,
mně však pravda jasna jest.
„„NeklamalNeklamal mne zrak můj v šeru!““
propuk’ Váša v trpký smích;
v sladkém ondy na večeru
objetí ji lásky stíh’.
Vymlouvá se plačíc Lenka,
venku kdos an ťuky, tik,
mihl stín se, u okénka
postál – mžik a v noci znik.
„„Slyšelas to zatlučení,
zřela stín též – divudivdivu div!
slíčný snad to z lenuplení
vlny syn sem zabloudiv?““zabloudiv?
40
„„ZelenýZelený on s peřím vlajným
vodní opustivší skrýš,
schůzkám rád co přeje tajným,
tluče zase, neslyšíš?““
Zamihla se u okénka
postava co šerý stín.
„„Pověz, rozpomeň se Lenka,
ten-li květ ti házel v klín?
„„PročProč pak bledneš mé srdíčko,
otevř a se k hosti měj,
svěcenou se vodou v líčko
pokrop, křížem požehnej.
„„ZlýZlý on k tobě moci míti
nebude ten pěnival,
hromový či klín já vzíti,
poslať mám ho o dům dál? –
„„TlučeTluče zas – ! Teď z cesty LenkaLenka,
vstříc mu brachu vyjdu sám,
věřvěř, že zmizí od okénka
tak neb tak, to přisahám!““
„Pro bůh ustaň, sečkej chvíli,
„děsíděsí tvůj mě hrozně hled,
„propro bůh zůstaň, živ-li milý
„nechcešnechceš zříť mne naposled!“ – –
41
Máchl Váša silnou pěstí,
blýskl vzduchem břitký nůž,
vylít’ z dveří, skok – už v klestí
pod oknem, kde stín a muž.
Houkla rána v křoví licho,
kouř se nad komůrku vznes,
blýskl nůž a křik a ticho – –
k zemi stín a mládec kles.
Vyhlídla ven v bílé plíně,
krásné sobě vlasy rve,
z dálí Váša ku dívčině:
„„Hleď„„Hleď, to Lenka dílo tvé!
„„NevěrnáNevěrná si vždycky byla,
šalbou tvůj byl lásky dar,
kletba ti, neb’s utratila
srdcí dvé, dvé smavých jar.
„„NikdyNikdy neměj stěstíštěstí v světě,
v zoufalství tvůj svadni ret,
viny červ až srdce zhněte,
hrob tvůj pust buď, věčně klet!““
Hrozná slova k Leně letí,
co jich, tolik k srdci dýk,
divý smích jim ve zápětí –
v pusté Váša noci znik.
42
Mraky mina měsíc tmělé
smavě k chatě pozasvit,
na myslivce mrtvém čele
v krvi stříbrou ztrácí nit.
V komůrce, kde Lenka spala,
rozlíval se v šíř i v důl,
Krista nohy objímala,
hlavou však tu svatý hnul.
Koruny mu ze trnové
v sinou kape skráni krev,
jakby živživ, se chvějí rtové;
božský z očí září hněv.
Skřiklo děvče uděšeně,
světlá zář jí padla v líc;
vešla matka, mluví k Leně:
„Dcero, neslyšela’s nic?
„ZdáZdá se nám, že padlo cosi
blíž jak vichrem schvácen strom;
bože! zrak tvůj slzy rosí,
víš snad víc o zvuku tom?
„JakoJako smrt jsi bledá, dítě,
rci, proč v půlnoc ještě bdíš,
spjaté k nebi křečovitě
bílé ruce povznášíš?
43
„MlčíšMlčíš – zcuchány tvé vlasy,
klečíš, jakby v těžkých snách,
hrozného cos tajíš asi,
hledíc, až mne jíme strach.“
„„Matko, matko drahá, šedá,
patř, o pohleď stropu blížblíž,
Kristova se hlava zvedá,
krví porosen jak kříž.
„„ChraňChraň, ó chraň své dítě máti,
krev se valí k srdci už,
nade mnou, hle, břitký klátí
vražedný se jeho nůž.““
„Nůž? ó dcero! pomizivý
lampy lesk to padá sem.“
„„Vidíš, matko, jak tam divý
letí, že až duní zem.
„„SlyšíšSlyšíš, slyšíš olší šumy
a to pyšné péro zříš? – –
pod oknem ó věčný tlumí
sen ho – ať jej nezbudíš!
„„OnOn to – ne, dal Váša ránu,
Váša, víšvíš, co chodil k nám,
prokletá ó nedostanu
na hrobě ni vínku tam.““ – –
44
„Zpamatuj se Lenka, Lenka!
Neumírej kvítku můj!“
„„Tam, tam matko u okénka –
tatíčka mi pozdravuj!““
Nad zemřelou pláče matka,
slíčnou jako jarní květ.
„Mé srdíčko!“ zalká, „zkrátka
„usmívalusmíval se na tě svět!“
Tatík v tom kmet stříbrovlasý
vejda zbled, též propuk v pláč:
„Proč, ó bože věčné spásy
starce mne si nevzal rač!“
Smutné ve vsi mlzné ráno,
umíráček tklivě zní,
jednou – dvakrát; požehnáno
smrti dnes v tu dobu žní.
Divu div, zas zvonek kvílí
třetímu – kdo asi ten?
Z šumných vod tou do vsi chvílí
mrtev Váša přinešen.
45