VĚNOVÁNÍ.
Smavá snilko! pravdy na prameni,
žitím jež si hvězdou leskla se mi,
v hoři mne a těžkém utrpení
ukrývala svými perutěmi,
tobě kněžko rodné umy skvělá
k nohoum skrovnou kytici tu kladu,
přijmiž ji, byť prostá, neumělá
skvoucích barev nechovala vnadu:
jeť srdce květ, jímž mladost má tě daří,
přej místu mu svém zlatém na oltáři.
[7]