Na mostě.
Tys šla po mostě kameném
jak ze pohádky víla,
mne divně bodlo u srdce,
já sotvysotva znal tě milá.
Ten skvostný šperk, ten pyšný šperkšperk,
to hedbáví a zlato,
ne, má to není panenka –
já přísahat chtěl na to.
Ta chudá byla, prostičká
a nevinná jak děckoděcko,
a přec – ten pohled v oko tvé,
v něm uhodl jsem všecko.
A v duši nářek šílený,
mně v očích slzy stály,
těch škoda trpkých slziček –
je lidé v posměch vzali.
Ty v horký kámen zapadly
a kámen citu nemá,
sic byl by se byl prolomil
pod námi pod oběma.
15