V mé komůrce.
Vysoko má cela nízká,
v podkroví dvě okna visí,
z chumle střech své věže vtiská
do ní charé, mutné rysy.
Krouží kolem kavky šeré,
v korunách co hnízdí zvonů,
slunce zří v ní hvězdy steré,
obraz jeden hoře, stonu.
Snílek v ní si smutný kníže
z mysli stavím prestol zlata,
výš a výš, tam nebi blíže,
tužba zchvívá hruď mi svatá.
Výš a výše nad svět všední
orlem vznáším duše křídla,
výš a výš, kde žítí slední
pablesk prchá v božstva sídla.
Výš a výšvýš, kam touha práhlapráhla,
vzlétám, duch můj v písni plesá, –
zpět leč zpět vždy musím znáhla,
smrti střelu v srdci nesa.
16