Po nás ať přijde potopa! (1901)

Básně, František Gellner

FRANTIŠEK GELNER
PO NÁS AŤ PŘIJDE POTOPA!
BÁSNĚ
MCMI EDICE NOVÉHO KULTU
[3]
Přetékající pohár
Já držím pohár ve své dlani. Je zpěněný a přetéká. Já držím pohár ve své dlani, jenž čeká na rty člověka. Jenž čeká, zdali víno jeho se do brázd vyschlých rozleje, na snivých květech v jiných světech zda zavěsí své krůpěje. Jenž čeká, zda se sehnou květy pod onou tíží ku zemi. Jenž čeká, zdali jiné světy rozzáří svými vůněmi. Já držím pohár ve své dlani, jenž čeká na rty člověka. Já držím pohár ve své dlani: své srdce, které přetéká. 5
Píseň dobrodruhova
Domov mých otců byl kdesi v dálce. (Jak je to dávno již, kdož pak to ví!) Po krajích oněch, jež v zuřivé válce probili, ztratili – v zoufalé válce! –, orel mé touhy nehladoví. Dobře však cítím v sídle svém novém, kde nyní dlím, že jen cizincem jsem. Jak je mně cizí vše pod tímto krovem, u lidí skrčených pod nízkým krovem, jak je mi cizí ta nevlídná zem! V srdci mi žhnoucí plameny hoří. V pusté své jizbě kovám si štít. Spěti chci k oblastem dalekých moří, na vlnách neznámých, bouřlivých moří do živlů zuřivých veslem chci bít. Až mne kdys bouře zachvátí ve snu, v úskalí vjedu rozkoší mdlý. Mystickým orkanům v náručí klesnu, tajemným přerodům v náručí klesnu, v nichž se má touha nezrcadlí. 6
Přátelství duší
Toužil jsem na své cestě osamělé po duši něžné, upřímné a vřelé. Můj sen se v tobě ztělesnění dožil. Své srdce jsem ti v tvrdé ruce vložil. Nejdřív’s je líbal, pak jsi na ně plival, za rok a za den při vzpomínce zíval. – Pro nový žal mám srdce málo smělé. Má touha mře na cestě osamělé. 7
Puberta
Příliš záhy lásky o hodech mně pěla, o zhýřených nocích, o náručích děv, příliš záhy znavil údy mého těla její lákavylákavý a slibující zpěv. Ale marně ruce mé se vztahovaly ku prostřeným stolům byť jen po zbytcích. Na svá prsa, v nichž se žáry masa vzňaly, rval jsem jenom chimér mlhovitý sníh. Ó ty dlouhé noci zoufalého bdění, když se v okna jitro stále nevrací, a když tělo, pro něž není ukojení, v nelítostné temno tupě krvácí. 8
Pozdrav rodnému kraji
Den slunce je a vůně plný. Oslněn kráčím krásou dne. Obilím táhnou dlouhé vlny po lánech půdy úrodné. Můj rodný kraj! Chci v duši vtěsnat požitek turisty a dost. Vzpomínat hnusno. Dobře je snad, že k srdci mému nepřirost. Láskou jej nezdravím, leč smíchem. – Mně vstříc po žluté silnici jde měšťák s odumřelýmnaduřelým břichem se svojí tlustou samicí. Dost možná: Zde se narodili a žili v tupém štěstí svém. Několik bytů zalidnili života schopným potomstvem. A až kdys naplní svá léta, pak spát zde budou v pokoji a ještě vděčně ten kout světa svou vlastní mrchou pohnojí. 9
Kázání Spartakova
I.
Z kasematy vás věznící v tmu hoďte oheň smolnicí, své pochybnosti dravé. Má-li vzplátspása z plamene, dál živte v kobce kamenné své pochybnosti dravé. Vy, kteří chcete slunce svit, již silní chcete v středu žít svých silných dcer a synů, a kteří v dusném vězení v tvář zříte na smrt zemdleni bezkrevných dcer a synů, vy, kterým touhy nezbytí na cestu káže svítiti v tmách tápajícím, bídným, a jimž za pěstí zdviženou jest jíti drahou určenou v tmách tápajícím, bídným, 10 vy, kterým nestačí váš kout své všechny síly rozvinout: Ó pochybujte, druzi! Čas brzy přijde k vyjití. Ať každý plamen roznítí svých pochybností dravých! Z žalářní stavby prokleté až trosky zbudou, vyjdete s rudými pochodněmi. A potáhnete tmou a tmou kams v dálku, v dálku neznámou si hledat Novou Zemi. 11
II.
Paže svislé, beze slova sedíte tu, přátelé. Hlava skleslá, smutek v očích, čelo bledé, nesmělé. Teskníte, že zítra v cirku zhoubné meče v rukou svých musíte svým žitím živit luzy potlesk, jásot, smích. Že dnes ještě sedíte tu v úzkostlivé předtuše, zítra mnohý ležet bude v písku cirku bez duše. Slyšte, druzi, i vy, kterým zítřkem končí běh se dní: Pěstě naše, meče naše, naděj’ naše poslední. 12
III.
Muž bledý často vypravuje tiše za šera vám mdlou řečí, která něžným smutkem dýše. Nerad ho slýchávám. On mnoho let prý bloudil pouští v bílá jsa roucha oblečen a nelkal, když pěst poutem spjata byla, když k vám byl zavlečen. Za soumraků teď vykládá vám tiše své vidiny: že přijde Mesiáš za boží říše, království chudiny. Ten bledý muž sny svými meče z dlaní vám vyráží. Ó nedbejte ho! Nezahoďte zbraní, dál buďte na stráži! Zášť k věstcům, jichž řeč vás jen mdlobou raníraní, si vpište do lebek! Svým dětem kořist svou, ne tužeb lkání vhoďte do kolébek! 13
Reflexe
Noc temná je. V podkrovní světnici lampa na jitro čeká. Po zvětralých zdech v pusté ulici se reflexe krvavá smeká. Půjdou-li tudy potají divocí kommunardi, kteří ve zbraních čekají, až Nové Jitro se zardí, neb budou-li tudy před katem utíkat zločinné davy, jež okovy šíleným záchvatem o vládců drtily hlavy, neb jestliže hlouček tudy by táh těch, kteří zbloudili s cesty, neb samotný kdos, jenž v temnotách vyřk’ kletbu nad spícími městy, ať je jim světlo to signálem, že kdosi zde do noci čeká. V tmách ulice po zdivu zvětralém se krvavá reflexe smeká. 14
Na divou montaň zřel jsem se zápalem
Můj mladý věk tak do šestnácti roků! Své nejkrušnější děkuju mu dny, své msty a nenávisti kalnou stoku, své nejživější děkuju mu sny. Chtěl jsem se tehdy státi jenerálem, ne však se bít ve službách koruny. Na divou montaň zřel jsem se zápalem a na nešťastné hochy z kommuny. Já doufal jsem, že ve vražedných bojích oběti krásou v plamen vznítím se, a když pak vzejde zora tužeb mojích se střelou v prsou s koně sřítím se. Čas šel. Já zatím staré modly ničil, hvozd vegetací dávných zžíhal v prach a bez živného ohně poustevničil věčného ledu v smutných končinách. 15 Tam zemřela má sebevíra žalem, tam resignovat učil se můj cit. Vím, nestanu se nikdy jenerálem rakety vzpoury metajícím v lid. Když v šero rudý kohout zakokrhá, k snům svého mládí navrátím se zpět. A budu z těch, jež ruka druhů vrhá po vykonané práci do šachet. 16
Vzduchoplavec
Jak lovci rozstřílený dravec slét’ balón v srázy ledných skal. Sřítil se s člunu vzduchoplavec a údy své si roztřískal. Plynuly tichem těžké chvíle. Konečně probudil se z mdlob a viděl šíré pláně bílé, své lože smrtelné a hrob. Zachvěl se mrazem. Mdlou mu hlavou fantómy táhly v směsici. Zřel domov, slunce kouli žhavou a útulnou svou světnici. Spatřil svou plavovlasou lásku. – Kdo ji to parkem provádí? Své dítě poznal podle hlásku. – Zemru-li, kdo je pohladí?! V zoufalství marném zalkal. Běda mu, kdo svou hroudu opouští! Výsměšně: lidstvo, pokrok, věda znělo to ledných do pouští. 17
Neděle
Slunce umírá s večerem. Ve prachu zvířeném davy vesele proudí Praterem. Lid jednou v týdnu se baví. Čas nudný v hospodě zabíjím. Co venku je rušno a živo, zdlouhavým douškem dopíjím z prasklé sklenice pivo. Tobě, má milá, na zdraví! – Víš, za dar tvého těla, když jsi se v extasi pohlaví úděsem přijetí chvěla. Na zdraví tobě a na zdraví všem, kdož tebe užili, drahá, a všem, které ještě vášnivým rtem ve křeči zulíbáš nahá! 18 Kol oken hrne se v soumraku dav příručích, prostitutek, žen s dětmi, služek a vojáků: Mně zpívá nad hlavou smutek: že pijáku dotěrná reflexe požitek z opilství kazí, že marně vzněcuje člověk se, když v duši skepse ho mrazí. 19
Bezcestí
Má nečinnost se mně již k smrtísmrti hnusí a k práci své jsem vždy byl bez lásky. Ó moci rázem roztrhati v kusy své cíle, poměry a závazky! Však nově začít – je to bezvýsledné, když sklamání mé všecko proklíná, a ruka moje, sotva že se zvedne, již znavená mi padá do klína. A to vím jistě: Kdybych dnes byl ženou, tak slinám světa nastavil bych líc a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou své tělo šel bych prodat do ulic. 20
Po nás ať přijde potopa!
Vy dobří hoši, co jste vyšli bořit se vzdorem v srdcích, s pěstí sevřenou, co lidstvu nové ráje chcete stvořit, vám zpívám píseň na rozloučenou. Můj vzdor se zchladil volnou sprchou času, rez s pochvou srostil meče rukojeť. Brutální, zpěvnou, lehkovážnou chasu v svém srdci jsem si zamiloval teď. Mí přátelé se v symposiích baví, by zase zítra klesli do bídy. Na večer z loží zvedajíce hlavy se v duchu těší: Diem perdidi. Se zbožnou úctou nelíbají holku, je nevábí zjev plodných samiček. V kavárnách nočních u politých stolků jsou rytíři pochybných dámiček. Mám za přátele marnotratné muže. Z nás každý rád svou hřivnu zakopá. My do svých vlasů vplétáme si růže, a po nás – –! což – ať přijde potopa! 21
To je teď celá moudrost moje
To je teď celá moudrost moje: Milovat hlučnou vřavu boje, za nocí vnikat do snů žen a trochu býti zadlužen, pískat si, jak mi zobák narost, vínem si plašit s čela starost, svůj život rychle utratit, nic nezískat, nic neztratit. 22
Na sopha zeleném
Na sopha zeleném v zšeřelém kabinetu, kde slunce žhavý žár spád rulet zaclání, líbal jsem její tvář a tenké pruhy retů a spánky průsvitné jsem tiskl do dlaní. Na hlavě mojí se jí prsty třásly jemně ve svitech zjemnělých na sopha zeleném, – – – – Ó dálky průhledné! Ó něžný smutku ve mně! Ó zlaté paprsky na moři ztišeném! 23
Jako ty polní rostliny
Nekrotím sfingu theoriemi ješitné büchnerské doktriny. Zřím bezstarostně na nebe a zemi jako ty polní rostliny. Slunce se vlastním žárem svým spálí, a klasy zemrou, abych já žil. Jsou dálky, obzory, tesknící žaly.žaly, abych se rythmem roztoužil. Oběti mé se nekouří k bohu. Dech smrti duši mou nezjitří. Žitím se protloukám, jak nejlíp mohu, bez velkých nadějí do zítří. 24
Noc byla touhou přesycená
Já nehledal jsem vilnou Frynu pro flirt a k ukrácení dne. Utišení jsem na tvém klínu pro srdce žádal neklidné. Noc byla touhou přesycená a vábila a lákala. V tvé jizbě lampa rozsvícená, vím, že můj příchod čekala. A lože ztřísnilo se krví. – – A já se zachvěl vědomím, že srdce tvé jsem vznítil prvý a že je prvý rozlomím. 25
Demaskovaná láska
Dobře jsem jed a dobře jsem pil na večer ve Pšorrbroji a v noci jsem se nasytil smyslnou láskou tvojí. Tvá malá ramena líbal jsem něžně znova a znova. V přívalu vděčnosti říkal jsem sladká a dětinská slova. Nevím, ženo, jak v tobě ďas vzbudil šlapanou pýchu, že ironisovat začalas vážnost našeho hříchu a sliby, které se neplní, a vášeň, co do rána zchladne, a něhu, jež nitro nezvlní, za niž se zastydím za dne. Zamrazilo mne. Pravdy slov tvých vědom byl jsem si zcela. Drzé své ruce jsem zahanben zdvih’ s tvého dívčího těla. 26
Perspektiva
Má milá rozmilá neplakej! Život už není jinakej. Dnes buďme ještě veseli na naší bílé posteli! Zejtra, co zejtra? Kdož pak ví. Zejtra si lehneme do rakví. 27
Záchvat nervósní
Na večer včera tvá tři políbení přivedla všecku krev mou do varu. Snažím se darmo nalézt zapomnění pohledem dlouhým na dno poháru. Že ani jednu noc nebudeš mojí, zoufalým výkřikem mou hlavou zní. (Tvá dušička se konsequencí bojí!!) Mým tělem třese záchvat nervósní. V mé krvi žádost’ tvého těla zpívá. Svou skoupou něhou nezraňuj mi hruď! Zatáhni drápky, ty má kočko divá, a mojí lásce milostivá buď! 28
Pro klid své duše
Králové staří truchlí na svém trůně a bázeň jímá šlechtu bezduchou, sny básníků, jichž duše smutkem stůně, se choře barví tesknou předtuchou. Rouhači skleslí staví bohu chrámy, bursovní židi činí pokání, hnilobný zápach prostopášné dámy k potlačování vášně dohání. Pro klid své duše nejtěžší si víno a nejvřelejší ženu vyberu. – Vybízím vás, má drahá, vilná Fryno, k jednomu tanci v tlamě krateru. – 29
Píseň
Vím, skepse má je příliš tvrdá, a mysl má je příliš hrdá a výsměch zlý a rouhavý, extase moje otráví. Rád v noci bdím a ve dne dřímám a paradoxní názory mám. Své lásky k zášti přinutím a přátele si znechutím. Je pro mne málo směrodatný soud bližních dobrý jako špatný. V čas pole svá si pokosím. A o pohřeb se neprosím. 30
Smuteční
Zbyla mně veteš vzpomínek, zástavní list z mých hodinek, a zablácená promenáda z dob, kdy’s mne ještě měla ráda. V městě teď bouří karneval, a já bych slzy proléval. K úpadku spěje moje firma. Pánbu mne pere všema čtyrma. 31
Vzpomínka
Táhlo už k ránu. U stolů ospalí sklepníci snili. My ještě vesele pospolu bílé víno jsme pili. Víno vzbouzelo ohněm svým smyslnost naší krve. Druhům jsem vyprávěl opilým o svojí lásce prvé. Doma, v hnízdě, kde přišel jsem v svět, švadlena ráda mě měla. Mně bylo tehdy šestnáct let, jí třicet nebylo zcela. U kříže v polích jsem scházel se s ní. Cesta byla tam pustá. Líbal jsem s prudkostí nervósní její červená ústa. V šeru jsme k lesu šli. Něžní a mdlí láskou svou byli jsme sami. – Vojáci taky tam chodili se svými milenkami. – 32
Rusá láska
Má tlustá blondýnko! Má Ofelie hladové vášně unavená bojem! Že Hamlet tvůj den ze dne chladnější je, tvé srdce pláče teskným nepokojem. Nahrben Hamlet v lenošce sedí, své žluté vlasy rukou hladí líně. Na rudé růže klidným zrakem hledí, na rudé růže schnoucí na tvém klíně. Vše marno, Ofelie! Nerozpěje se Hamlet sladkostí tvých bílých údů. Zemdlením tělo tvé se nezachvěje po divém tanci rozzuřených pudů. Však do kláštera nejdi přese všecko! Za noci duše k smrti truchlivá je, a Hamlet usne jak při krbu děcko tvé teplé tělo bílé objímaje. 33
Chiméra
Vím, že jednou ke mně vkročí cosi tiše za šera. Vítězně se zadívá v mé oči chiméra. Vytuším jí po bok sedna, že se snášet začíná s beder otců snaha bezvýsledná na syna. 34
A přece zdráhám se
Skleněná lahvička, a lebka na vignettě v mou duši vbodává svůj pohled příšernýpříšerný. Den ze dne s myšlénkou o onom lepším světě já neznaboh se stávám více důvěrný. Chlebíček vezdejší a rozmnožení rodu rád lidu zůstavím s instinkty zdravými, a velké žádosti mé, jak sníh v kalnou vodu, jak jen se dotknu jich, se mění v dlani mi. A přece zdráhám se, já piják notorický, svým hrdlem prolíti svůj doušek poslední. Sny směšných zázraků mne uchlácholí vždycky, a stesk můj udusí noc jedna výstřední. 35
Miluju severní nebe
Miluju severní nebe bílé a bez citu, kterým se marně prodírá slunce chladné a bez svitu. Miluju severní pláně se smutkem zavátých cest. Miluju večerní mlhy severních velkoměst. Miluju severní muže těl těžkopádných a mdlých s bezradnou, truchlivou touhou v srdcích tesklivých. Miluju severní ženy bázlivě stulené v tmách, které prožívají své lásky v snech a vzpomínkách. 36
Sentimentální žádosti
Má touha rameno hubené v pláči vášnivém zvedá. Teplo zhaslého plamene v studeném popeli hledá. Sentimentální žádosti v duši mé křídloma tlukou. Má touha pláče a tělu se mstí třeštivou, horečnou mukou. Jsem dneska zase nemocný. Krev v spáncích bije mi prudce. Tesklivě sahají v moje sny dvě bílé, panenské ruce. 37
Ztísněnosť
V mé hlavě ještě chaos bezradný je, (noc celou prohýřil jsem do jitra) a již zas tíseň bezdůvodná bije údery těžkými mně do nitra. Na čas jsem vínem utopil ji včera a zpěvem srdce ohlušujícím, a hudbou hřmící do smutného šera, a zrakem holky drze vábícím. A za svítání městem vrávoral jsem s tupými smysly, mdlý a vysílen. A tíseň spala. Oči upíral jsem lhostejně v mroucí plamen svítilen. 38
Blasphemie
Dlouho to trvalo, než pravdy věčné v prázdnotě sobecké jsem uviděl. Za tvůrce a za nahé tvorstvo vděčné, za sebe sama jsem se zastyděl. Jsem Adam, jak nás mnoho toho druhu, jenž přejedl se plody poznání, a konec konců jde mně přec jen k duhu hněv boží a mé z ráje vyhnání. Bych v lítosti si chléb svůj vydělával, k tomu mne pán bůh nemoh’ přinutit. Jak divadelních dojmů pestrý nával působí denní život na můj cit. 39
Elegie
Vše sklamalo mne. Srdce žen mně milých, vím to dnes, nikdy z prudka nevzňal cit. A přátelé mí v nestřežených chvílích svou surovosť mně dali pocítit. Jen Marie, ty ještě drahá jsi mi. – – A já tvou duši přišel otrávit, bych nudné hejsky řečmi cynickými u plných sklenic mohl pobavit. Má dnešní láska jiné vzezření má. V mé pusté jizbě zima vane tmou. Mně je tak smutno. Upracovanýma rukama stiskni horkou hlavu mou! 40
Na dálném jihu snad
Reflexy severu jsem vssál pletí pobledlou, znavený rythmus líně mou krví bije mdlou. Mně vášeň žádná duší vítězně nehřměla, jen žhavé barvy snů mých bolestně setřela. Truchlivá moje láska v své něze dojemné mé tělo vysiluje a enervuje mne, tesknoty sirný plamen horečně roznítí, však mojí touze nikdy, té nedá zemříti. Nemožno, aby vzňaly mé srdce do žhava ty loutky, které matka s přívažkem prodává, a ženy, pro kus chleba co tělo ztřísnily, a ty, jichž smysly bída a práce ztupily. Kdes v zemích bez kultury, na dálném jihu snad, je bytosť, již bych mohl vášnivě milovat, jež moji touhu mohla by zdusit z úplna, brutální, silná, divá, jak zvíře smyslná. 41
Náhle se zachvěje má duše
Pro fixní ideje mám dithyramby na rtu, své všechny naděje na jednu sázím kartu. Pro fixní ideje se biju v ohni prudkém. – Až náhle zachvěje se duše trapným smutkem. Se srdcem vyprahlým a pustým vystřízlivím a mrtvým vznětům svým se ironicky divím. 42
Epilog
Ne, tohle není život, o němž pěly naděje v představ žhavé orgii. Čekal jsem vášně, jež by sopkou vřely, a vysílení, která zabíjí. Mdlobu a hnus mně láska vstřikla do žil, lítosť, jíž marně ironisuju. Svatebních nocí, jež jsem kdysi prožil v svých předrážděných snech, teď lituju. Se srdcí závoj nekles’ pod mou rukou, jen sarkasmy se v slovech zablýskly. Duše jak psi, jež pro zábavu tlukou, před cynismem se do tmy přitiskly. Na místo vzdoru ohněm planoucího a zvonů v bázni hřmících na poplach, viděl jsem skleslosť davu stupidního žvýkajícího novinářský tlach. Z divadel dvorních nuda vyhnala mne, z promenád žebrající mrzáci. Z chansonett laxních bída řvala na mne a z grimass duše, která krvácí. 43 Doufal jsem v lásku, jež by sopkou vřela a v něžnou přízeň duší citlivých, čekal jsem vzpurná vzdorovitá čela, a bujných retů rozpustilý smích. – – Naděje lhavé duši otrávily a zoufalství se vrhlo na sousto. Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly a již se zříci ho přec nejsou s to. Mé srdce divě životu se rouhá, mé srdce divě život miluje. Přes mrtvoly snů bolestná má touha za novou fikcí v běh mne bičuje. [44] OBSAH
Přetékající pohár5 Píseň dobrodruhova6 Přátelství duší7 Puberta8 Pozdrav rodnému kraji9 Kázání Spartakova I.10 II.12 III.13 Reflexe14 Na divou montaň zřel jsem se zápalem15 Vzduchoplavec17 Neděle18 Bezcestí20 Po nás ať přijde potopa!21 To je teď celá moudrost moje22 Na sopha zeleném23 Jako ty polní rostliny24 Noc byla touhou přesycená25 Demaskovaná láska26 Perspektiva27 Záchvat nervosní28 [45] Pro klid své duše29 Píseň30 Smuteční31 Vzpomínka32 Rusá láska33 Chiméra34 A přece zdráhám se35 Miluju severní nebe36 Sentimentální žádosti37 ZtísněnostZtísněnosť38 Blasphemie39 Elegie40 Na dálném jihu snad41 Náhle se zachvěje má duše42 Epilog43
[46] KNIHOVNA NOVÉHO KULTU SVAZEK II.
REDAKTOR, VYDAVATEL A MAJITEL ST. K. NEUMANN. DĚLNICKÁ KNIHTISKÁRNA V PRAZE.
E: mk; 2005 [47]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihovna Nového kultu; Neumann, Stanislav Kostka; Dělnická knihtiskárna
(Knihovna Nového kultu svazek II. – Redaktor, vydavatel a majitel St. K. Neumann. – Dělnická knihtiskárna v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 48