SONET
Mně sonet jest jak tichý jizby kout. Hle, okny vidím rozvířený svět. Já vnímám všecek jeho var i proud i jeho pád i okřídlený vzlet, ulici cítím vlněním se hnout i silné hlasy slyším burácet – však mohu vše jen tolik obsáhnout, jak okenní rám měří pro rozhled. To svět je v odlesku – však nezkřiven. Ten obraz soustředil se v obdélník a sklo jest jeho jasná, silná hráz. I sonet to je světa výsek jen, jak vírně oknem do mé jizby vnik, kus jeho zápasů, kus jeho krás. 7

PŘED SLUNCE ZÁPADEM
Před slunce západem rád barvy chytám a z květů těším se i pozdní jeseně. Jak milý dar teď hudby vlnu vítám, když tichou světnicí se nese tlumeně. Už dávno všecky rány nepočítám, jak osud bil mne v času proměně. Ne pro jiné, jen sobě verše splítám o lesích, šumu vod a knize, o ženě. Žel, okruh přátel každým dnem se úží a všichni neodvratně k temným břehům plynem. Když nad orvaným sadem vichor zaduní, když podzim zavane, vím, není růží. A přece nechci zatopit se stínem, jsem vděčen za smír v podzimkovém výsluní. 8

SOUMRAK
Pad soumrak modravý, stín hebký splývá z alejí stromů, z hrází kamení. Jdeš zvolna, poutníče, a země zpívá tesklivou píseň v měkkém zachvění. To píseň mollová a sladce zádumčivá, v nejasný tón se smutek promění. I život vyznívá, jak často bývá: ne prokletí, ne jasné spasení. Však že jsi žil a bil se v horkém létě, že hlavu slavné zatopily proudy, to za soumraku jasně zahřeje tě. Víš: do šera teď v dálce chvíle padne, jdeš, klopýtáš přes trávníky a hroudy, bys aspoň zahřát moh své ruce chladné. 9

LETNÍ NOCI
Ty noci hluboké a sladké, plné hvězd! To bylo dávno, dávno pod horami. Jen tam ještě mohly slavně plát a kvést a hlavu opít líbeznými tmami, že zesládlo, co zrálo pro bolest, že necítilo, jak sami jsme, tak sami. Však víte: bylo mi let dvacet šest, pln přeludů, jež měkce duši mámí. Jak šumem vlnily se lesní štíty, jak měsíc zlato házel do polí, jak hebce zpíval pramen v mechu skrytý! Jas vidím: slavná obloha se klene a směšná touha jenom zabolí: Mít znovu mladé oči rozzářené! 10

NAD HROBEM
Polední slunce prudce bilo do starých hrobů. Lípy stíní kříž zčernalý. Tam ležíš, Mílo, jež bylas kdysi přítelkyní mých mladých let. A jenom zbylo zde na kříži pár řádků nyní... Co v životě nás rozjitřilo, to usmiřuje dobrotiní tichého hrobu... Ale zněla zas o polednách tvoje věta, zas zakmital se půvab těla bílého mladého. Ne zmarem, však šumem včel a světlem léta hrob vítal na hřbitůvku starém. 11

KVIETISMUS
Tak řekl mudrc: Moudrost největší: Ať jakoukoli cestu osud chystá, ať mraky nad hlavou, ať zhouba jistá, brát všechno chladně, pyšně, bez řečí! Ne, nevěřím, co radí kvietista. Klid hrobu ovšem všecko vyléčí, však dokud žiješ, radost vzplane čistá, jen z temna dereš se k průseči. Máš, pravda, plno ran. Však duši sílí jen moudrost dobytá. Ne ony věky, jež omámí a zhořknou v malé chvíli. Nač potom, zklamáni, tak nářek vedem? Květ zázračný, jenž otvírat měl světy, ve větru mrazivém se stal nám jedem. 12

MISTROVO SLOVO
Je tichý večer – v drobný kout se zhustí svět celý se vší úzkostí a bolem, stín modravý se klade širým polem, však tebe vlídné světlo neopustí. Tak klid a záře... listy knížky šustí, veliké stíny zvolna půjdou kolem, ty půjdeš s nimi horami a dolem a v jejich blízkosti sám budeš růsti. A je to pocit, který hlavu přímí, a do srdce ti vlahé teplo tryská: jít v jejich stopách kroky oddanými. Mohutný mistr ruku tobě podá – tys jako námořník, jenž u skaliska sleduje klidně gesto lodivoda. 13

UMĚNÍ KLASIKŮ
Ach, umění, hra přeludů a vizí! Jdu hradní chodbou, věků stín ji kryje, to velkých postav stará galerie, už opředená namodralou přízí. Pod jejím nánosem mi zvolna mizí i pohled očí, lidská historie, už živý hlas ty tváře nerozbije a dávné touhy jsou mi zpola cizí. Však když se zvolna do těch rysů dívám, já cítím: tváře krví nabíhají, s uhaslou touhou potichu se sžívám, vždyť stíny ty – to kdys byl život celý, kdys vodily mě zázračnými kraji a slavným slovem dny mé provázely. 14

UMĚNÍ DNEŠKA
Vy mistři, také z velebného hradu, kde čněli jste jak dávných věků stráže a posvátnou jste vytvořili řadu, jste sestoupili, jak duch doby káže. Pryč z velebného, plesnivého chladu, jenž každou větu přísným gestem váže! Jen vizte zástupy, jen hleďte na armádu, jež slavný záblesk i k vám v síně háže. A dávný mistr, úctou věků silen, teď sestupuje, zástěru si bere, jde do polí a do hlučících dílen. I on chce sloužit tvořivému rodu. Rozvíjí prapor nad zástupy steré a mocnou píseň zpívá do pochodu. 15

NAD STAROU KNÍŽKOU VERŠŮ (Vrchlický, Portréty básníků)
Ten drobný svazek – jak mi milý býval v těch letech, zlekanému studentíku! Jak úzkostně jsem v hodině jej skrýval pod logaritmy nebo pod fyziku! Svět jiný, zářnější mi tenkrát kýval školními okny za těch okamžiků, prizmatem jeho vroucně jsem se díval na hlavy věštců, pěvců, bojovníků. Jak hudba vzdálená to projde duší, když znovu šeptám verše básníkovy, kus mládí prchlého zas hlava tuší, co teď se jenom v tichý přelud sněnímění, zas probuzený vzrušenými slovy: Pobožný úklon, sen a opojení. 16

TUŠENÍ
Hlas stařenčin jak listí zašelestí: „Stín mlhavý jde kolem našich dveří. Vím, mladý člověk tomu neuvěří, však zavyl pes – to volal na neštěstí.“ My smějeme se starodávné zvěsti. Však čím to jest, že náhle ze zášeří se přízrak vynoří, nás dlouze měří? Snad je to zákeřník – a s nožem v pěsti? Lze rány přijmout, které zpříma, a tváří v tvář když vidíš útočníka, však temný úděs každý nerv tvůj jímá, když nocí jdeš a lesem... rudé oči... cos šeptá, hučí, naříká a vzlyká – a nevíš, kdy ti šelma na hřbet skočí. 17

VOX HUMANA
Již den se schýlil, velká noc je blízká. Poslední ptáci letí do svých hnízd. Dusivá mlha padá na strmiskastrniska, ji šedé vědmy brzy začnou příst. Což divno jest, že náhle se ti stýská, když na hlavu ti zralý padá list? Klamavé světlo v obzorech se blýská, však temnem bez hvězd můžeš býti jist. A přece v šeru zapálíš si svíčku – snad mlhu jenom na mžik roztřese a marně vyzdvihneš svou lucerničku. To dobře víš, však těší za soumraku, když v šeré hrázi zášleh kmitne se a trochu záře zanechá ti v zraku. 18

AKVAREL
Ten zázrak, nad nímž mladé oči žasnou, ty vichřice, co do hlavy nám bily, ty fanfáry, co hřměly hudbou hlasnou a slavné požáry nám roznítily, teď změnily se ve vzpomínku krásnou a v akvarel, tak heboučký a milý... Hle, zášlehy, než západy nám zhasnou, slyš andante, jež nemá dravé síly. Vzpomínkám rozumíš... a přece jsi vděčný za ně, i když tě pohladí... a trochu poraní... toť smír i smutek, zvoní Anděl Páně. Ty víš, že těžká noc jde za soumraky, však přec jsi vděčen za to tiché vzplání, jež rudým svitem ozáří ti zraky. 19

BOUŘLIVÁ NOC
Lká vítr celou noc a žalující vzlyk rozbíjí se o skla okenní. Strom praská úzkostně a lomenicí se prolamuje vzteklé úpění. Od knihy hlavu zved jsem. Ve světnici jest útulné a teplé zasnění, a v kamnech oheň vlídně praskající stře mihotavé na strop znamení. A zdá se mi, ten vzlykot úpěnlivý že schválně buší prudce do oken jak starce závistného výkřik divý. Jak by mi nepřál onu tichou chvíli za pozdní noci... Knihu, teplo, sen, útočně spílá, vyčítavě kvílí. 20

HUDBA Liszt, Co slyšíme na horách
Hlas z hlubin naříká a sténá: to zlomený sten člověka. Lká muž a dítě, vzlyká žena, bol, který spásu nečeká. V tu úzkost jako slavná změna teď slavným rytmem přitéká přírody hymna rozvlněná, tak velebná, tak odvěká. A obojí zpěv – naříkavý i hymna rozjásané slávy – v tok jeden chce se rozplynout. Jen umění tak rány hojí. Kde dirigent, by zpěv ten dvojí smířeně v jeden svedl proud? 21

MĚSTO
Město svou velkou zpívá epopeji, tak slavnou, jak jen člověk zazpívá. Přívaly zvuků v ovládaném reji a plameny, kam zrak se zadívá. Teď v noci cítím: stroje burácejí, koleje duní, řinčí kladiva – a na obzoru zášlehy se chvějí: to v hutích teče řeka ohnivá. Vějíře světel, zvuků vlnobití, brutální příboj – prudce tebe chytí a všemi nervy vidíš, slyšíš jej. Velikým rytmem omámen jsi zcela, jak zatopí tě vlna rozhořelá – to obří orchestr svou zpívá epopej. 22

SOUDCE
Kdo soudit chceš, buď soudce spravedlivý: s čím jsem se bil, co lámalo mi síly, vichřice jaké do mé hlavy bily i jaký pramen zvonil ve tmách živý. Kdo nadzemský dar má, by tvořil divy? Kdo zaklínací slovo zná, by v chvíli pak poslouchal i golem potměšilý? Kdo zpříma chodí, byť se zrodil křivý? Jsem člověk jen, i s horečkami, mdlobou, jsem člověk jen, i s hořkou kletbou těla, utýrán zápasy a svírán dobou. Já bil jsem se, ač chabé moje zbraně. Nadarmo pouť má přece nevyzněla a nikdy prázdné nepodal jsem dlaně. 23

RODNÝ KOUT
Městečko drobné klidně usedlo si na trojí pahorek. To jako idyla: tam větřík pozdrav s beskydských hor nosí, tam zpěvavým se tokem říčka rozlila, na břehu křik a vír – to chlapci, bosí své tropí hry, ta cháska rozmilá – však na lukách, hle, sekáč trávu kosí, v uličce řemeslník chvátá do díla – Ten obraz vidíš ve snu rozhořelém jak namalován hebkým akvarelem, však idyla je přelud, který mámí. Ach, kolik bídy bylo v chalupách a kolik smutku, kam jsi ruku vztáh, a kolik temna všude pod barvami. 24

PŘEDJAŘÍ
To nejprotivnější dny moje: ta těžká jitra v předjaří. Vše velkou houbou smazáno je, z mlh bledé slunce nezáří. Ne vzruch, ne pohyb, tucha boje – „vše marno, nic se nezdaří –“ jen zemdlívání bez úkoje a pavučiny na tváři. Obrysy věcí bez linií tak mdlemdlé a sychravé a křivé jak v jeden chumáč stlačené. Ach, nešťastní, kdo takto skryjí své srdce v mlze neduživé! Ne klad – a zápor také ne. 25

PO PODZIMKOVÉ BOUŘI
Jen před hodinou běsi podzimkoví se vztekali, ty síly zločinné. A teď zas země vlídné světlo loví a vzepjala se v kráse nevinné. Světelná síť, co hoří ve větvoví, i kolem hlavy se mi ovine. (To pavučiny – ironicky poví teď šprýmař vysvětlení laciné.) Ať přeludy – ať třebas pavučiny! Však večer ten – tak ztichlý po vichřici – mně hovoří – a věty konejšící jsou zvuky přátelské, jež plaší stíny: „Ne doušky velké, ale přece ber.“ I v duši mé je smírný podvečer. §26

ASKETI
Mně protivný je každý asketa, co nesmyslným bičem tělo týrá, co hrází vysokou se dělí od světa a v hrob se klade, i když neumírá. Snad fantastický květ mu rozkvétá a nová země se mu otevírá, když stará jeho slovem prokleta a novou žárná vytvoří mu víra. Ne tím je protivný. Žár osvobodí a z velké víry zázraky se rodí. Ať třeba bloudíš, však jsi sebou jist. Však tím, že proklíná nás smrtelníky, že jeho ctnost se zdvíhá nad hříšníky: jsou všichni špinavi – on jenom čist. 27

NEKROLOG
Ne silný kmen, jejž bouře roztříštila a jenž ty blesky hrdě přivolával, ne velitelská, dobyvačná síla, jíž pravým živlem jest jen boje nával, však cesta tichá jen a zasmušilá a život pokorný, jak tebe znával jsem po léta. Když smrt se přiblížila, ty skrytě s životem ses rozžehnával. A přece smutek duši zaplaví, když vidím před sebou tvář zahloubanou a pohled tvůj tak smírně laskavý. Řeč klidnými se nese kadencemi, jen chvíli věty živým ohněm planou – to spřádáš sen: Je třeba zkrášlit zemi. 28

CESTOU ZRÁNA
Mlhavým jitrem cestou u lesa jdu spěšně k nádraží. A nad hlavou ta chladná ocelová nebesa jen roztahují plachtu šedavou. V blátivé cestě noha poklesá, však teď už cítím: zvuků záplavou jak z mlh se probíjejí kolesa... teď rachot... cinkot vlnou třesavou... Jdu kvapně k blýskavému kotouči, jenž kalné šero v hlučný úsvit mění. Jak dobře, když se člověk s mlhou rozloučí! Zas lidskými jsem zvuky obklopen. Mně nelze dýchat v šerém roztřesení. Mne volá ruch a práce, nový den. 29

JEDNÉ MATCE
Těch sedm dětí, co jste vychovala, byl také velký dar. A komu? Vlasti? Ty jedny vojna do okovů spjala, ten jiný padl do vražedných pastí, ten jiný poznal, jak je skýva malá, jak za ni denně odsouzen je klásti na pospas život. Bída neskonalá a cesta kamenitá nad propastí. Jen k utrpení utvořil Bůh prý ženu a matku nejvíc, matku mučednici. A co jí za to zbývá za odměnu? Jak odraný strom, který zeleň ztratí, stojíte sama v mrazu, ve vichřici. Dar sedmi dětí – kdo vám ten dar splatí? 30

PRÁCE
Je práce hybná síla, světy řídí, když bezmocně se cesta kolotá. Ta staré trosky z příštích dálnic sklidí, ta nezná otroka a nezná helota. To pravda, když z ní člověk vycházet vidí radostné posvěcení života. Je práce posvátná, je zákon lidí – však kletbou ohavnou je každá robota. A co je robota? To biče šleh, když za tebou dráb chodí v záhonech, když jeho kletby nad hlavou ti svítí – když lopotíš – a nevíš proč a zač – když zbývá ti jen nalomený pláč, když do brázdy pot stéká nenávisti. 31

VYSCHLÝ PRAMEN I
Jak jasně zpíval, zem že rozkvétá, že svítí máj a on je svěží, mlád! Z hor ztemnělých se prodral do světa, chtěl skalné břehy rozbíjeti rád, chtěl vidět krajinu, jež zakleta, chtěl do dálek se mocně rozbíhat! Je cesta stříbrnými groši poseta a každý květ je jeho kamarád. Pod létem palčivým když země zavzlyká, i on je zaškrcen. Ne, nesmíš téci a v písku proudný život uniká. Teď smutný je to pás – tam odkrývá sluneční požár pohozené věci: hle, jakýs cár a láhev od piva. 32

VYSCHLÝ PRAMEN II
To dobře vím: i já jsem vyschlý pramen. To dobře vím: jen písek zbývá mi. A přec jsem kdysi touhami byl zmámen, bych kpředu prudkými spěl vlnami, a přec mi v nitru jasný hořel plamen, jenž povznese a sladce omámí, jenž v drahokamy šedý mění kámen a divy kouzlit umí nad námi. Ten pramen jasnou melodií zpíval. Ať tenká byla, slabá – ale zněla. I do mne bil ten spalující příval, den za dnem mučil krutou proměnou. Však otázka: což vyschne pramen zcela? I z písku melodie šumí ozvěnou. 33

HLAS PRAMENE
Ty nebe ocelové, netvore ty dravý, co krutými rty život vypíjíš, tvůj den se chýlí, vražedný a žhavý, a soudu hodina ti bije již! Již večer stmívá se, čas hrozné slávy, v oblacích rudý rozhořel se kříž – a v řevu bouře příval popelavý se na zprahlou zem sklání níž a níž – Ó zavolejte, trubači vy mrační, ať nebe chvěje se i širá zem, ó bouřná hudbo, velkou píseň začni! Bij, lijavče, i v lány rozpraskané, ať novým zachvějí se životem, co v smrti umdlelo, ať znova vstane! 34

KRAJINA V ZÁŘÍ
Nad rozkopaným lánem bramborů se sklání deset starých dělníků. Až k nejasnému v dálkách obzoru dým ukazuje cestu poutníku. Zapadá slunce. Ještě nahoru vystřelí šípy ostrých ohníků a slavná barva rudých praporů se rozestírá v rychlém zániku. Jdeš mezemi a chytáš jasné vzplání, když níž a níže obloha se sklání a světlý meč když zemi probodá. Však slyšíš hlasy volat z brambořiště: Hlad často byl, však nebude už příště, vždyť bohudík, je dobrá úroda. 35

RÁJ
I kdyby mystický sen po věky živý byl a z Písem báje zněly v staré velebnosti, ne, nikdy nezářily edenské ty nivy a lidský duch se navždy krásných klamů zhostí. Nějaký Adam s Evou nikdy do lví hřívy své hlavy neskrývali, lidé nazí, prostí, ne, ráje nebylo, klam jenom omámivý nám vypravuje o pravěké blaženosti. Pohádkám starým ani dítě neuvěří, pozlátkám vybledlým je skryta lopota. Však starý člověk, skrčen v jeskyni, jež chrání před zimou vraždící a před divokou zvěří, sám zvěři podoben, s ní bil se chabou zbraní. Ten ráj – to krvavý je prolog života. 36

ZÁPAD SLUNCE V ŘÍJNU
Obrovský koráb v tiché přístavy se zvolna chýlí. Širá hladina se rozprostřela nad svět, nad hlavy. Jak jímavá je tato hodina! A náhle vyšlehl požár krvavý, jej vychrlila těžká hlubina. A koráb ponořený do slávy – teď pohleďte – už hořet začíná – a hoří stožár, hoří lanoví, hadi se plazí, spěšní, hladoví, až na nejvyšší šplhají se trám – už rudne příď a hráze tvrdých stěn – a slavný koráb ohněm naplněn se zvolna noří v propast modrým tmám. 37

NOC BEZE SNU
Den klade na nás ocelovou tíž a noc svým tichem hlavu nezachrání. Ty sladký sne, že rázem přeletíš a jenom maně dotýkáš se skrání, to nevyčítám – uvyk jsem si již hodiny prožít v tichém přemítání – však že v těch chvílích oblak rozhodíš much černých, vos, jež bičují a raní, to sklíčí člověka a bolest zdvojí. Ten protivný hmyz odkuds z podsvětí – jen na tvůj pokyn – rázem přiletí, od kalných vod se hustým proudem rojí, zavřeným oknem hvízdavě se žene a vztekle bodá v spánky rozpálené. 38

PO LETECH
Po dlouhých letech zase u vína jsme s dávným druhem přátelsky si sedli. Však víte, jak vždy hovor začíná: Jak děti vyrostly – a jak se zvedly? Že vnuci už – nu, to je novina! Vždyť oba zestárli jsme – jak jsme zšedli! Co dělá zdraví – jaká rodina? Ach, mladé sny jsme splnit nedovedli. Tak hovor plyne, teplá nálada naplní duši. Ale bezděky otázka dneška náhle napadá: V co věříš – kde tvé místo, příteli? A hned je jasno: prostor daleký od sebe blízké lidi rozdělí. 39

MRÁZ
Mráz tvrdý v noci. Tichá záře zrána. Chorobně květy ke slunci se zdvihly. Kde včera život, barva rozjásaná, tam dnes se černé spáleniny mihly. Jak hlavička se křiví ošlehaná, jak poset popraškem stvol každý zplihlý! Krok zvolna v záhonech – to tvrdá rána, jak za noci tam mrazné biče švihly! Však ze spálených záhonů teď zavál dech zahořklý – však přece vlídně vonný, v něm poslední se pozdrav léta tuší. Když v mrazném úderu květ dokonával, když za noci šla zkáza přes záhony, on vůní poslední svou vydech duši. 40

KOLOBĚH
Ten těžký pocit trýzní nás a mámí: Jsme jenom zrní v kosmu opuštěné a příval času přes hlavy se žene, by navždycky nás zakryl zátopami. V nich pohřbeny jsou nesmírnými tmami myšlenky naše smělé, rozhořelé, nad všemi činy věčná noc se sklene. A přece věřím: ne, my nejsme sami. Z minulých věků do spánků nám tlukou tajemné hlasy v nové naše ráno a náhle cítíme jak teplý dotek rukou. Ve věčném koloběhu se zas vrací, co bylo kdysi horce prožíváno, sny, naděje i touhy dávných generací. 41

V MLZE
Již poledne – a těžká mlha padá na vlhkou cestu v úzkém stromořadí. Sychravý oblak v kotouče se skládá, však alej ta – to bylo naše mládí i naděje a sny a horká vada, tam pohrdali jsme i měli rádi i toužili, jak dvacet let si spřádá svět jiný, lepší... víte, kamarádi? Vše nyní v bledou vzpomínku se mění a mlžná hráz se větší tíhou snáší. Po slunci toužím, jasném pozdravení. Jak do hlíny se matná noří noha, já rozumím, proč dávní předci naši ve štědrém slunci uctívali boha. 42

CHVÁLA ZEMI
Zásvětná šerá mlha nic mne neláká a mystika mne pochyb nezprostí. Mám raději pevnou zem než bílá oblaka a jeden slunný den než sto let věčnosti. Nás ovšem bičuje zde bída lecjaká, však prý tam rajské zahrady nás pohostí – ach, útěcha, jež přímí šíji žebráka a jako balzám vniká sladce do kostí. Vždy z horké touhy velká roste víra a lidská naděj nikdy neumírá, z ní horká modlitba jak pramen vyrazí. My pozdravujem přece Krásnou zemi za hory, lesy, sady s divy všemi, za plynoucí a jasné obrazy. 43

DARY ŽIVOTA
Ať člověk sebehloub se ponoří do tůně teoremat, formulí, ať hledá doma, v dálkách, v zámoří, čím mudrci svůj život sklenuli, ať novým žárem zase přetvoří, co hlásali kdys lidé minulí, přec chvíle jediná ummu zahoří a zvrátí poučky starých floskulí: to dětský pohled měkce důvěřivý, jenž poznáním je světa nezkalen, snad ještě světem rajských krajin živý – a ženská něha, zázrak nade všemi, to v krásné tělo proměněný sen. Vždyť život není zničen formulemi. 44

HLAS
„Tys zašel vlevo, měl jsi zahnout zprava?“ Hlas ironický do mozku se vlomí. Kde rodí se ta nota vyčítavá? Teď zbožný člověk mluví o svědomí, jímž věčná milost jasné rady dává, však učenec: To hnutí z podvědomí. Ten káravý hlas syčet nepřestává a plaší sen a ruku v práci zchromí. Tak výsměšně se cesty rozbíhají a růžovými vidinami hrají, ty nevíš, po které krok nezabloudí. A když se přece chýlíš nad propastí, hlas tvrdý slyšíš nad hlavou se třásti, jak vyčítá a chybnou cestu soudí. 45

PROSINCOVÝ DEN
Je mezi stromy natažena opona šedá. Pod příkrovem zjizvená borovice sténá, zakryta v jakéms šláři snovém. To každý rok je stejná scéna, jdeš jediným zas chladným rovem, až k zemi tlačí tvrdá stěna, však přece v přítmí prosincovém zas poznání ti staré vzchází, hlas nezničitelný se chvěje: Vše musí projít mlžnou hrází. Tím hynutím a mlhou platí zem naše přece za naděje, že nový život může vzpláti. 46 POSLEDNÍ SONETY VOJTĚCHA MARTÍNKA
Název Poslední sonety nebyl zvolen pro tuto sbírku náhodně; v Martínkově pozůstalosti se nachází tzv. soukromý sešit, do něhož si Martínek zapisoval svá pozorování života kolem sebe. Vedle drobných úvah a zamyšlení se tu pojednou od září až do prosince 1953 objevuje celý cyklus sonetů. Na jejich okraj si Martínek sám poznamenal: „Píši jen pro sebe, pro vlastní potěšení? – ne, spíše jen deníkový záznam...“ a kousek dále v této charakteristice pokračuje: „Poznávám rozsah svého talentu, poznávám, čeho se může odvážit ještě tvořivá síla starého člověka.“ Jak vidno, vyplývá z autorových slov jisté napětí, na jedné straně skromně zdůrazňuje, že sonety mají ráz jen osobní zpovědi, na druhé ovšem je tu zjevné pokušení „tvořit“, vrátit se opět k počátkům své básnické tvorby. Martínek totiž v roce 1910 vydal sbírku Sešit sonetů, lze tedy jeho sonety ze sklonku roku 1953 pokládat za jakýsi návrat k mladistvému tvůrčímu rozmachu; jsou to také „poslední“ sonety, vznikají sedm let před Martínkovou smrtí, po nich už nenásleduje žádný podobný pokus. Že Martínek se v době psaní svých sonetů vracel skutečně aspoň ve vzpomínkách ke své dávné sbírce, dokazují jeho vlastní slova: „Více než před čtyřmi desítkami let jsem psal první sešit sonetů. To je kus lidského života – možná, že život je to celý. Probíral jsem se tím starým sešitkem a cítil jsem dech mladistvého nadšení.“ Sonety se tedy objevují na začátku a potom na konci Martínkova vývoje, vzniká tak impozantní kruh; za bolestně staženými rty starého básníka, za jeho tichou rezignací vyciťujeme náhle ozvěnu entuziasmu mládí. A nejen to; Sešit sonetů měl ráz deníkového záznamu, obsahuje zpovědi mladého básníka, jeho vyznání, jeho soudy a výzvy. Po čtyřiceti letech se však mnoho v Martínkově životě i tvorbě změnilo, dávná bolestná desiluze se proměnila v tichou nostalgii, znepokojený, revoltující, konfliktní vztah k světu byl nahrazen vyrovnaným, moudrým pohledem na život. Nesmíme zapomínat, že Martínek dnes žije v povědomí čtenářů hlavně jako prozaik; poslední jeho básnická sbír- 47 ka Píseň nového dne vyšla před více než dvaceti lety, v šedesátých letech připomenul Martínkovu básnickou tvorbu výbor Píseň starých lip. A přece; básnická tvorba Martínkova má význam nejen pro hlubší poznání jeho díla, vypovídá mnoho nejen o samotné jeho osobnosti, je namnoze dosud platným poselstvím, patří právem k poválečnému básnickému kontextu. Nemůžeme se přirozeně věnovat celému Martínkovu básnickému dílu, je však nezbytné říci něco o jeho vztahu k sonetům. Sonety se neobjevují v Martínkově díle náhodně, citovaná sbírka Sešit sonetůsonetů, shrnující básnickou žeň mladého Martínka z let 1904–1910, vzniká současně s básnickou prvotinou Cesty (1909). Na jejich adresu padla nejedna výtka; nejvážnější kritická výhrada byla Šaldova, který Martínkovi vytýkal, že v Cestách přepsal pouze do veršů osudové události v dějinách našeho národa. Naproti tomu Sešit sonetů jako by získával svou bezprostředností, byl to skutečně lyrický deník básníkův. Šalda o něm v dobové recenzi poznamenal, že sice obsahuje typické znaky poezie Macharovy, ale „závislost ta není vnějšková, jest to spíše spříznění vnitřní. Zde naleznou se nejlepší verše, které posud Martínek napsal. Pan Martínek dovede vyslovit primitivní pocity odboje a revolty, nudy a stesku i suché životní ironie šedě a prostě, ale i úsporně a karakteristicky. A v této slušnosti a čestnosti výrazové roste i jemu možnost básnického stylu, která chce býti kultivována a má k tomu své dobré právo.“ Tato Šaldova pochvala, i když nepřekypuje nadšením, je v nejednom směru přímo prorocká, správně postihuje perspektivy Martínkovy tvorby. Přesný je především Šaldův soud o talentu, který se může rozvinout jedině v dlouholetém tvůrčím zápasu. Podíváme-li se na Martínkův umělecký vývoj, dáváme Šaldovi za pravdu, od jedné sbírky ke druhé zdokonaluje Martínek svůj básnický výraz. Celé Martínkovo básnické dílo je silně poznamenáno odhodláním psát; za šedivou podobou veršů, za jejich střízlivým, rozumářským výrazem se však často skrývá niterné napětí. Nezbývá, než abychom si položili otázku: Co můžeme ze Sešitu sonetů vyčíst o jejich autorovi? Už jsme řekli, že jsou lyrickým deníkem, je v nich uložena nejedna osobní bolest mladého básníka. Velmi často se v nich vrací motiv marné touhy, je to něco jako mladistvá romantická touha, která ztroskotává o tvrdou realitu života. Ten pocit marnosti tu vyznívá nejednou v tragickém, zlomeném gestu; je to nejen 48 typický pocit desiluze, cítíme, že na mnoha místech zaznívá zde zklamání hlubší, trvalejší, autorovy sny o nadějích na lepší život narazily na nekompromisní skutečnost bídy a utrpení: „...A ze všech milenek, jež budeš v žití mít, / jen jedna tobě věrna zůstane. / To Bída jest. Rys tvrdý v její líci vryt / a jako ze skla hledí oči strhané.“ Při trochu pozornějším čtení Sešitu sonetů odhalujeme hned celou stupnici bolestné rezignace mladého Martínka. Pochybuje takřka o všech jistotách i o smyslu umělecké tvorby („je zdiskreditována zcela lyrika, / co může přinést v bouřný dneška shon?“), o heslech i pravdách, jež jsou tu někdy jen proto, aby zastíraly pravou tvář skutečnosti („Haň ničemu, chval toho, kdo je zdárný – / nu, vždy se najde opentlena věta!), vyznává se ze smutku nad zmarněným životem („Ó škoda vás, vy mladé třešně bílé! / Nač zaplály jste květy v těžký města dým? / Ten udusí vás za nejbližší chvíle!“). V samotném závěru sbírky se objevuje symbolický obraz umírajícího stromu; není těžké rozpoznat, že autor má na mysli tragický osud vlastního národa, zoufalé postavení české části obyvatel ve Slezsku; až bezručovsky tu zazní poslední verš sonetu: „Silami to všemi / kmen v křečích se držel země zlomený...“ Namítnete možná, že je zbytečné vracet se k básnické tvorbě Martínkově staré dnes více než čtyřicet let. Ten trpký a zklamaný básník, ten revoltující i rezignovaný člověk nám však leccos napoví o pozdějším básníkovi a hlavně o epikovi Martínkovi. Kdo chce pochopit vypravěče pohnutých lidských osudů v průmyslovém Ostravsku, musí začít s četbou jeho díla právě zde. Nevadí, že onen sarkastický tón nebo bolestná skepse v nejednom směru připomenou Machara. Je několik básníků, kteří stojí u počátku Martínkovy tvorby, připomenuli jsme už Bezruče a mohli bychom přirozeně uvádět ještě další. Pro mladého Martínka je závažné jeho znepokojení nad smyslem života, často se v jeho verších vrací otázka, co zůstává vlastně po člověku. Tato touha po poznání je však vzápětí vystřídána další nejistotou: „Zda dovedl by člověk unésti / to děsné vědomí, že tolik jest / mu dáno temna, hrůzy, zhasínání...“ Nezřídka zaujme Martínek revoltující postoj psance, který hrdě přijímá odsouzení společnosti: „A za to všecko, za tvrdosti, rány, / za ortel morálních a zbožných 49 tet / zlý výraz tobě, psanče vymrskaný, / zlý výraz nenávisti v zraky sed.“ Dlužno připomenout, že toto nekompromisní střetnutí s tvrdou realitou života, jak se na mnoha místech z Martínkových sonetů ozývá, nebylo vyčteno jen z literatury. Martínkův život nám poskytuje více než dost dokladů o tom, že spisovatel nebyl ničeho ušetřen. Prošel trpkým údělem chudého studenta, z rodného Brušperku, z jeho poklidného maloměstského života, se dostal na počátku dvacátého století do průmyslové Ostravy, žil v dělnických koloniích, poznal tedy důkladně nejeden stín života na velkoměstské periférii. Tato sociální zkušenost sbližovala Martínka nejen s Macharem; začíná psát v době, kdy nastupuje generace Šrámkova, Gellnerova, Tomanova a Mahenova. Martínkův bolestný sarkasmus má v nejednom ohledu blízko i k jejich postoji ke světu, třebaže Martínek neměl nikdy v sobě tolik revoltující odvahy jako Šrámek nebo tolik mučivé sebeironie jako mladý Gellner. Tady někde se dostáváme nejen k literárním inspiracím, jež podstatně ovlivňují básnické počátky Martínkovy, jsou namnoze i svědectvím o prvních vážných konfliktech, s nimiž se Martínek musel vyrovnat. Možná, že by stálo za to konfrontovat s Martínkovou básnickou tvorbou také jeho rané prózy, které psal pod pseudonymem V. Staněk. Obrazy lidského ponížení motivicky i ideově korespondují s jeho sonety; je to zkušenost, která ho provází od gymnaziálních let až na počátek studií univerzitních. V tomto časovém období Sešit sonetů vznikl. Obraťme však konečně list, čtyřicet let Martínkova života rozhodně není maličkost, uvědomíme-li si, jak rozsáhlé dílo za tu dobu vytvořil. V dalších letech sonet v Martínkově poezii ustoupil do pozadí; setkáváme se s ním jen ojediněle, většinou jde o příležitostné verše. Až najednou v roce 1953 píše Martínek takřka v jednom zátahu celý cyklus sonetů. Nutně se tu vnucuje otázka: Co v těchto sonetech básníka, jenž dospěl už k závěru své literární dráhy, zůstalo z oněch neklidných, mladých let? V Sešitu sonetů jsme Martínka poznali jako autora citlivě reagujícího na všechny strasti života. Jaký je však Martínek v roce 1953? Marně bychom hledali v Martínkovi onu revoltující notu, není v něm ani tragického gesta, stejně jako desiluze nad pravou podobou života. Někdejší zjitřený vztah k životu je nyní nahrazen vy- 50 rovnaným klidem, bez samolibé spokojenosti. V těchto těžce dosažených jistotách, zaplacených mnohaletým zápasem, se nadále chvěje jemná, skoro nepostřehnutelná tónina úzkosti. Nejedna krize autorova byla překonána, nejedno utrpení bylo vykoupeno, nic však z minulosti nebylo zcela zapomenuto. Sešit sonetů a Poslední sonety se samy nabízejí ke konfrontaci. Je tu skutečně řada vnitřních souvislostí; autor se vrací k zážitkům, které už jednou v poezii vyslovil. Stačí, když postavíme vedle sebe sonety z obou sbírek, například Andante (Sešit sonetů) a Letní noc (Poslední sonety); obě básně pravděpodobně čerpají z jednoho dojmu. V prvním sonetu je autorova zkušenost podána jako prudké opojení smyslů („Ten večer podivně tak byl jsem rozechvělý, / mé myšlenky snem vroucím byly prohřáty... z rozkvetlých korun sladký příval táh... v dálných obzorech se hvězdný požár vznítil... / že hlavou šuměla mi opojivá vlna“). V sonetu Letní noc rezonuje sice podobná motivace, ale do popředí se dostává vzpomínka, zjitřená smyslovost ustupuje nostalgii („Ty noci hluboké a sladké, plné hvězd! / To bylo dávno, dávno pod horami“horami.“). Pochopíme tak básníkovo přiznání, že byl „pln přeludů, jež měkce duši mámí.“mámí“. Potvrzuje to i závěr sonetu, v němž se podivuhodně mísí dozvuk staré bolesti a lehké sebeironie: „Jas vidím: slavná obloha se klene / a směšná touha jenom zabolí: / Mít zase mladé oči rozzářené!“ Mohli bychom v této konfrontaci pokračovat, nebylo by však správné, kdybychom Martínkovy Poslední sonety vyvozovali především ze tvorby staré více než čtyřicet let. Nelze obejít podstatnou část Martínkova díla. Jsou tu také souvislosti jiné, například se sbírkou Píseň nového dne (1952). Tato sbírka veršů je dokladem toho, že Martínek ani po roce 1945 nezůstal stranou společenského a literárního dění. S Posledními sonety koresponduje tu Martínkova básnická skladba Symfonie života, která je pokusem o životní bilancování, v retrospektivách se tu vrací doba jeho mládí, ohlas dávných zápasů, vlastní osud Martínek spojuje s dramatickým vývojem života v rodném kraji. Z veršů této Martínkovy sbírky (shrnuje tvorbu od konce druhé války až na počátek padesátých let) zaznívá bolest válečného utrpení, stejně jako radost z osvobození; jasný Martínkův pohled na skutečnost je určován vědomím, že nyní po roce 1945 začal opravdu nový život. To je výchozí situace Martínkova vý- 51 voje, tak lze vysvětlit i jeho přitakání budovatelskému nadšení padesátých let (básně Jeřábnice, Noční zpěv hutí aj.). Poslední sonety navazují na tuto tendenci v Martínkově tvorbě, představují vlastně její další vývojový článek, přičemž ohlas událostí okolního světa v nich Martínek vnímá často jako podnět k hlubokému zamyšlení. Je třeba vzít v úvahu, že v této době se Martínek již pomalu jako prozaik odmlčuje a věnuje se především ediční přípravě svých stěžejních románů. V Posledních sonetech polarizuje napětí básníkova niterného života a jeho touhy po další činorodé literární práci. Zrcadlí v nich také jeho úzkost ze ztráty tvůrčí inspirace, je to vlastně jeden z posledních zápasů, který stárnoucí básník svedl o svoji tvorbu. Není jistě náhoda, že se v nejednom sonetu hovoří o umění, máme pocit, jako by se Martínek chtěl vracet k původním zdrojům své inspirace („Mohutný mistr ruku tobě podá – / tys jako námořník, jenž u skaliska / sleduje klidně gesto lodivoda.“). Odpovídají tomu i verše, v nichž vzpomíná na svého milovaného básníka (Nad starou knížkou veršů). Na několika místech se vyslovuje proti zjednodušenému pochopení umělecké tvorby (Umění dneška) nebo se obrací proti neživotnému klasicismu a s úctou se sklání před těmi, kteří chtějí „sloužit tvořivému rodu“ (Umění klasiků). Po vydání sbírky Píseň nového dne se postupně ocital Martínek přece jen stranou dění; cítí však uzavřenost čtyř stěn pracovny, ví, že za nimi se odvíjí dále dramatický film současnosti. Soustředěná práce nad básnickým textem v něm vyvolává pocit, že překonává tuto izolaci, zmocňuje se ho pokušení přiblížit se aspoň na okamžik skutečnému životu: „Mně sonet jest takjak tichý jizby kout. / Hle, okny vidím rozvířený svět. / Já vnímám všecek jeho var i proud / i jeho pád i okřídlený let, / ulici cítím vlněním se hnout / i silné hlasy slyším burácet – / však mohu vše jen tolik obsáhnout, / jak okenní rám měří pro rozhled.“ Tady poznáváme Martínka už jako pozorovatele, jako někoho, kdo stojí opodál, touha po splynutí s činorodou prací a s lidmi v něm však nadále přetrvává; děsí ho nejen klid pracovny, ale i tíha osamění, vyslovuje se proto jednoznačně: „Mně nelze dýchat v šerém roztřesení. / MněMne volá ruch a práce, nový den.“ Znovu se přesvědčujeme o tom, jak z Martínkových sonetů probleskuje vůle promluvit jako básník. Kdo pozorně 52 četl celé jeho básnické dílo, potvrdí, že je to Martínkova stará tužba. Básnická tvorba často mu byla prostředkem k tomu, aby vlastní postoj konfrontoval se skutečností. Svět knih, školních učeben, přesto, že v něm strávil větší část života, byl pro něho vždycky tak trochu „umělý“ svět, pravou jeho podobu spatřoval v každodenní práci, v tvrdém, neúprosném životě horníků a hutníků průmyslové Ostravy. Poslední sonety zaujmou i tím, jak je v nich prostě vyjádřena zkušenost člověka, který ví, že dospěl k závěru své životní dráhy; toto vědomí neznamená pro něho nikdy rezignaci, naopak cítí nutnost polemizovat s těmi, co podléhají pasivitě: „Ne, nevěřím, co radí kvietista. / Klid hrobu ovšem všecko vyléčí, / však dokud žiješ, radost vzplane čistá, / jen z temna dereš se k průseči.“ Na druhé straně si Martínek nezakrývá skutečnost, že smrt je blízko, v obrazech podzimní a zimní krajiny vyciťujeme, že autor myslí na závěr svého života. Vzdáleně na několika místech Martínkovy sonety připomenou Nerudovy Prosté motivy; nejeden sonet má alegorický ráz, motivy bouře, hudby, města, pusté krajiny korespondují s osobní situací básníkovou. Tento dojem je zesilován poněkud archaickým vyzněním sonetů, jejich verš nezapře doznívání vlivu lumírovců. V tom směru se projevuje jisté Martínkovo opoždění za básnickým kontextem moderní české poezie. Ať je tomu jakkoliv, Martínek nenechává nikoho na pochybách, že je odhodlán do posledního dechu vyznávat krásu života. V sonetech Vyschlý pramen I a II rozvinul tuto paralelu: obraz prázdného řečiště, z něhož dávno vyprchal život, odpovídá jeho vlastnímu postavení. Pointa básně je vyjádřena v těchto verších: „Však otázka: což vyschne pramen zcela? / I z písku melodie šumí ozvěnou.“ Jak vidno, Martínek slyší tep života i tam, kde zdánlivě už není. Je v tom určitý symbol: na konci života spatřuje básník život nový. To je nepochybně určující myšlenkové napětí Martínkových sonetů a nenadsadíme, jestliže řekneme, že je to jedna z hlavních ideových tendencí Martínkova rozsáhlého a bohatě členěného literárního díla.
Jiří Svoboda
53 POZNÁMKA
Sonety, obsažené v této sbírce, byly nalezeny v literární pozůstalosti Vojtěcha Martínka. Ve školním, linkovaném sešitu, který je nadepsán Literární a kulturní poznámky 1953–1954, jsou Martínkem postupně zaznamenávány od srpna 1953 až do prosince téhož roku. Za Martínkova života některé z nich vyšly v básnických almanaších (1954, 1956, 1957), odtud je přejal do výboru Píseň starých lip (1966) Oldřich Rafaj. Až na několik výjimek jsem skoro všechny sonety z Martínkových záznamů přejal do této sbírky, pro kterou jsem také zvolil název Poslední sonety. Text byl upraven podle současné pravopisné normy a v několika případech bylo i pozměněno pořadí jednotlivých sonetů; sbírka se však podstatně neliší od původního Martínkova uspořádání.
J. S.
54 OBSAH
Sonet /7/ Před slunce západem /8/ Soumrak /9/ Letní noci /10/ Nad hrobem /11/ Kvietismus /12/ Mistrovo slovo /13/ Umění klasiků /14/ Umění dneška /15/ Nad starou knížkou veršů /16/ Tušení /17/ Vox humana /18/ Akvarel /19/ Bouřlivá noc /20/ Hudba /21/ Město /22/ Soudce /23/ Rodný kout /24/ Předjaří /25/ Po podzimkové bouři /26/ Asketi /27/ Nekrolog /28/ Cestou zrána /29/ Jedné matce /30/ Práce /31/ Vyschlý pramen I /32/ Vyschlý pramen II /33/ Hlas pramene /34/ Krajina v září /35/ Ráj /36/ Západ slunce v říjnu /37/ Noc beze snu /38/ Po letech /39/ Mráz /40/ Koloběh /41/ V mlze /42/ Chvála zemi /43/ Dary života /44/ Hlas /45/ Prosincový den /46/ Poslední sonety Vojtěcha Martínka (doslov) /47/ Poznámka /54/
55 VYBRANÉ SPISY VOJTĚCHA MARTÍNKA
VOJTĚCH MARTÍNEK POSLEDNÍ SONETY
K VYDÁNÍ PŘIPRAVIL, DOSLOV A POZNÁMKU NAPSAL JIŘÍ SVOBODA OBÁLKU A GRAFICKOU ÚPRAVU NAVRHLA ZORA POŘICKÁ VYDALO JAKO SVOU 592. PUBLIKACI NAKLADATELSTVÍ PROFIL V OSTRAVĚ V ROCE 1976 ODPOVĚDNÝ REDAKTOR LUBOMÍR PETR VYTISKL TISK, KNIŽNÍ VÝROBA, N. P., BRNO, ZÁVOD 4, PŘEROV AA 2,42; VA 2.63 NÁKLAD 1200 VYDÁNÍ PRVNÍ TEMATICKÁ SKUPINA 13/43 CENA BROŽ. VÝTISKU 8,00 KČS OC 601/22/82.6 48-012-76
E: av; 2006 [56]