SONET

Vojtěch Martínek

SONET
Mně sonet jest jak tichý jizby kout. Hle, okny vidím rozvířený svět. Já vnímám všecek jeho var i proud i jeho pád i okřídlený vzlet, ulici cítím vlněním se hnout i silné hlasy slyším burácet – však mohu vše jen tolik obsáhnout, jak okenní rám měří pro rozhled. To svět je v odlesku – však nezkřiven. Ten obraz soustředil se v obdélník a sklo jest jeho jasná, silná hráz. I sonet to je světa výsek jen, jak vírně oknem do mé jizby vnik, kus jeho zápasů, kus jeho krás. 7