TUŠENÍ

Vojtěch Martínek

TUŠENÍ
Hlas stařenčin jak listí zašelestí: „Stín mlhavý jde kolem našich dveří. Vím, mladý člověk tomu neuvěří, však zavyl pes – to volal na neštěstí.“ My smějeme se starodávné zvěsti. Však čím to jest, že náhle ze zášeří se přízrak vynoří, nás dlouze měří? Snad je to zákeřník – a s nožem v pěsti? Lze rány přijmout, které zpříma, a tváří v tvář když vidíš útočníka, však temný úděs každý nerv tvůj jímá, když nocí jdeš a lesem... rudé oči... cos šeptá, hučí, naříká a vzlyká – a nevíš, kdy ti šelma na hřbet skočí. 17
Básně v knize Poslední sonety:
  1. SONET
  2. PŘED SLUNCE ZÁPADEM
  3. SOUMRAK
  4. LETNÍ NOCI
  5. NAD HROBEM
  6. KVIETISMUS
  7. MISTROVO SLOVO
  8. UMĚNÍ KLASIKŮ
  9. UMĚNÍ DNEŠKA
  10. NAD STAROU KNÍŽKOU VERŠŮ
  11. TUŠENÍ
  12. VOX HUMANA
  13. AKVAREL
  14. BOUŘLIVÁ NOC
  15. HUDBA
  16. MĚSTO
  17. SOUDCE
  18. RODNÝ KOUT
  19. PŘEDJAŘÍ
  20. PO PODZIMKOVÉ BOUŘI
  21. ASKETI
  22. NEKROLOG
  23. CESTOU ZRÁNA
  24. JEDNÉ MATCE
  25. PRÁCE
  26. VYSCHLÝ PRAMEN I
  27. VYSCHLÝ PRAMEN II
  28. HLAS PRAMENE
  29. KRAJINA V ZÁŘÍ
  30. RÁJ
  31. ZÁPAD SLUNCE V ŘÍJNU
  32. NOC BEZE SNU
  33. PO LETECH
  34. MRÁZ
  35. KOLOBĚH
  36. V MLZE
  37. CHVÁLA ZEMI
  38. DARY ŽIVOTA
  39. HLAS
  40. PROSINCOVÝ DEN