PROSINCOVÝ DEN

PROSINCOVÝ DEN
Je mezi stromy natažena opona šedá. Pod příkrovem zjizvená borovice sténá, zakryta v jakéms šláři snovém. To každý rok je stejná scéna, jdeš jediným zas chladným rovem, až k zemi tlačí tvrdá stěna, však přece v přítmí prosincovém zas poznání ti staré vzchází, hlas nezničitelný se chvěje: Vše musí projít mlžnou hrází. Tím hynutím a mlhou platí zem naše přece za naděje, že nový život může vzpláti. 46 POSLEDNÍ SONETY VOJTĚCHA MARTÍNKA
Název Poslední sonety nebyl zvolen pro tuto sbírku náhodně; v Martínkově pozůstalosti se nachází tzv. soukromý sešit, do něhož si Martínek zapisoval svá pozorování života kolem sebe. Vedle drobných úvah a zamyšlení se tu pojednou od září až do prosince 1953 objevuje celý cyklus sonetů. Na jejich okraj si Martínek sám poznamenal: „Píši jen pro sebe, pro vlastní potěšení? – ne, spíše jen deníkový záznam...“ a kousek dále v této charakteristice pokračuje: „Poznávám rozsah svého talentu, poznávám, čeho se může odvážit ještě tvořivá síla starého člověka.“ Jak vidno, vyplývá z autorových slov jisté napětí, na jedné straně skromně zdůrazňuje, že sonety mají ráz jen osobní zpovědi, na druhé ovšem je tu zjevné pokušení „tvořit“, vrátit se opět k počátkům své básnické tvorby. Martínek totiž v roce 1910 vydal sbírku Sešit sonetů, lze tedy jeho sonety ze sklonku roku 1953 pokládat za jakýsi návrat k mladistvému tvůrčímu rozmachu; jsou to také „poslední“ sonety, vznikají sedm let před Martínkovou smrtí, po nich už nenásleduje žádný podobný pokus. Že Martínek se v době psaní svých sonetů vracel skutečně aspoň ve vzpomínkách ke své dávné sbírce, dokazují jeho vlastní slova: „Více než před čtyřmi desítkami let jsem psal první sešit sonetů. To je kus lidského života – možná, že život je to celý. Probíral jsem se tím starým sešitkem a cítil jsem dech mladistvého nadšení.“ Sonety se tedy objevují na začátku a potom na konci Martínkova vývoje, vzniká tak impozantní kruh; za bolestně staženými rty starého básníka, za jeho tichou rezignací vyciťujeme náhle ozvěnu entuziasmu mládí. A nejen to; Sešit sonetů měl ráz deníkového záznamu, obsahuje zpovědi mladého básníka, jeho vyznání, jeho soudy a výzvy. Po čtyřiceti letech se však mnoho v Martínkově životě i tvorbě změnilo, dávná bolestná desiluze se proměnila v tichou nostalgii, znepokojený, revoltující, konfliktní vztah k světu byl nahrazen vyrovnaným, moudrým pohledem na život. Nesmíme zapomínat, že Martínek dnes žije v povědomí čtenářů hlavně jako prozaik; poslední jeho básnická sbír- 47 ka Píseň nového dne vyšla před více než dvaceti lety, v šedesátých letech připomenul Martínkovu básnickou tvorbu výbor Píseň starých lip. A přece; básnická tvorba Martínkova má význam nejen pro hlubší poznání jeho díla, vypovídá mnoho nejen o samotné jeho osobnosti, je namnoze dosud platným poselstvím, patří právem k poválečnému básnickému kontextu. Nemůžeme se přirozeně věnovat celému Martínkovu básnickému dílu, je však nezbytné říci něco o jeho vztahu k sonetům. Sonety se neobjevují v Martínkově díle náhodně, citovaná sbírka Sešit sonetůsonetů, shrnující básnickou žeň mladého Martínka z let 1904–1910, vzniká současně s básnickou prvotinou Cesty (1909). Na jejich adresu padla nejedna výtka; nejvážnější kritická výhrada byla Šaldova, který Martínkovi vytýkal, že v Cestách přepsal pouze do veršů osudové události v dějinách našeho národa. Naproti tomu Sešit sonetů jako by získával svou bezprostředností, byl to skutečně lyrický deník básníkův. Šalda o něm v dobové recenzi poznamenal, že sice obsahuje typické znaky poezie Macharovy, ale „závislost ta není vnějšková, jest to spíše spříznění vnitřní. Zde naleznou se nejlepší verše, které posud Martínek napsal. Pan Martínek dovede vyslovit primitivní pocity odboje a revolty, nudy a stesku i suché životní ironie šedě a prostě, ale i úsporně a karakteristicky. A v této slušnosti a čestnosti výrazové roste i jemu možnost básnického stylu, která chce býti kultivována a má k tomu své dobré právo.“ Tato Šaldova pochvala, i když nepřekypuje nadšením, je v nejednom směru přímo prorocká, správně postihuje perspektivy Martínkovy tvorby. Přesný je především Šaldův soud o talentu, který se může rozvinout jedině v dlouholetém tvůrčím zápasu. Podíváme-li se na Martínkův umělecký vývoj, dáváme Šaldovi za pravdu, od jedné sbírky ke druhé zdokonaluje Martínek svůj básnický výraz. Celé Martínkovo básnické dílo je silně poznamenáno odhodláním psát; za šedivou podobou veršů, za jejich střízlivým, rozumářským výrazem se však často skrývá niterné napětí. Nezbývá, než abychom si položili otázku: Co můžeme ze Sešitu sonetů vyčíst o jejich autorovi? Už jsme řekli, že jsou lyrickým deníkem, je v nich uložena nejedna osobní bolest mladého básníka. Velmi často se v nich vrací motiv marné touhy, je to něco jako mladistvá romantická touha, která ztroskotává o tvrdou realitu života. Ten pocit marnosti tu vyznívá nejednou v tragickém, zlomeném gestu; je to nejen 48 typický pocit desiluze, cítíme, že na mnoha místech zaznívá zde zklamání hlubší, trvalejší, autorovy sny o nadějích na lepší život narazily na nekompromisní skutečnost bídy a utrpení: „...A ze všech milenek, jež budeš v žití mít, / jen jedna tobě věrna zůstane. / To Bída jest. Rys tvrdý v její líci vryt / a jako ze skla hledí oči strhané.“ Při trochu pozornějším čtení Sešitu sonetů odhalujeme hned celou stupnici bolestné rezignace mladého Martínka. Pochybuje takřka o všech jistotách i o smyslu umělecké tvorby („je zdiskreditována zcela lyrika, / co může přinést v bouřný dneška shon?“), o heslech i pravdách, jež jsou tu někdy jen proto, aby zastíraly pravou tvář skutečnosti („Haň ničemu, chval toho, kdo je zdárný – / nu, vždy se najde opentlena věta!), vyznává se ze smutku nad zmarněným životem („Ó škoda vás, vy mladé třešně bílé! / Nač zaplály jste květy v těžký města dým? / Ten udusí vás za nejbližší chvíle!“). V samotném závěru sbírky se objevuje symbolický obraz umírajícího stromu; není těžké rozpoznat, že autor má na mysli tragický osud vlastního národa, zoufalé postavení české části obyvatel ve Slezsku; až bezručovsky tu zazní poslední verš sonetu: „Silami to všemi / kmen v křečích se držel země zlomený...“ Namítnete možná, že je zbytečné vracet se k básnické tvorbě Martínkově staré dnes více než čtyřicet let. Ten trpký a zklamaný básník, ten revoltující i rezignovaný člověk nám však leccos napoví o pozdějším básníkovi a hlavně o epikovi Martínkovi. Kdo chce pochopit vypravěče pohnutých lidských osudů v průmyslovém Ostravsku, musí začít s četbou jeho díla právě zde. Nevadí, že onen sarkastický tón nebo bolestná skepse v nejednom směru připomenou Machara. Je několik básníků, kteří stojí u počátku Martínkovy tvorby, připomenuli jsme už Bezruče a mohli bychom přirozeně uvádět ještě další. Pro mladého Martínka je závažné jeho znepokojení nad smyslem života, často se v jeho verších vrací otázka, co zůstává vlastně po člověku. Tato touha po poznání je však vzápětí vystřídána další nejistotou: „Zda dovedl by člověk unésti / to děsné vědomí, že tolik jest / mu dáno temna, hrůzy, zhasínání...“ Nezřídka zaujme Martínek revoltující postoj psance, který hrdě přijímá odsouzení společnosti: „A za to všecko, za tvrdosti, rány, / za ortel morálních a zbožných 49 tet / zlý výraz tobě, psanče vymrskaný, / zlý výraz nenávisti v zraky sed.“ Dlužno připomenout, že toto nekompromisní střetnutí s tvrdou realitou života, jak se na mnoha místech z Martínkových sonetů ozývá, nebylo vyčteno jen z literatury. Martínkův život nám poskytuje více než dost dokladů o tom, že spisovatel nebyl ničeho ušetřen. Prošel trpkým údělem chudého studenta, z rodného Brušperku, z jeho poklidného maloměstského života, se dostal na počátku dvacátého století do průmyslové Ostravy, žil v dělnických koloniích, poznal tedy důkladně nejeden stín života na velkoměstské periférii. Tato sociální zkušenost sbližovala Martínka nejen s Macharem; začíná psát v době, kdy nastupuje generace Šrámkova, Gellnerova, Tomanova a Mahenova. Martínkův bolestný sarkasmus má v nejednom ohledu blízko i k jejich postoji ke světu, třebaže Martínek neměl nikdy v sobě tolik revoltující odvahy jako Šrámek nebo tolik mučivé sebeironie jako mladý Gellner. Tady někde se dostáváme nejen k literárním inspiracím, jež podstatně ovlivňují básnické počátky Martínkovy, jsou namnoze i svědectvím o prvních vážných konfliktech, s nimiž se Martínek musel vyrovnat. Možná, že by stálo za to konfrontovat s Martínkovou básnickou tvorbou také jeho rané prózy, které psal pod pseudonymem V. Staněk. Obrazy lidského ponížení motivicky i ideově korespondují s jeho sonety; je to zkušenost, která ho provází od gymnaziálních let až na počátek studií univerzitních. V tomto časovém období Sešit sonetů vznikl. Obraťme však konečně list, čtyřicet let Martínkova života rozhodně není maličkost, uvědomíme-li si, jak rozsáhlé dílo za tu dobu vytvořil. V dalších letech sonet v Martínkově poezii ustoupil do pozadí; setkáváme se s ním jen ojediněle, většinou jde o příležitostné verše. Až najednou v roce 1953 píše Martínek takřka v jednom zátahu celý cyklus sonetů. Nutně se tu vnucuje otázka: Co v těchto sonetech básníka, jenž dospěl už k závěru své literární dráhy, zůstalo z oněch neklidných, mladých let? V Sešitu sonetů jsme Martínka poznali jako autora citlivě reagujícího na všechny strasti života. Jaký je však Martínek v roce 1953? Marně bychom hledali v Martínkovi onu revoltující notu, není v něm ani tragického gesta, stejně jako desiluze nad pravou podobou života. Někdejší zjitřený vztah k životu je nyní nahrazen vy- 50 rovnaným klidem, bez samolibé spokojenosti. V těchto těžce dosažených jistotách, zaplacených mnohaletým zápasem, se nadále chvěje jemná, skoro nepostřehnutelná tónina úzkosti. Nejedna krize autorova byla překonána, nejedno utrpení bylo vykoupeno, nic však z minulosti nebylo zcela zapomenuto. Sešit sonetů a Poslední sonety se samy nabízejí ke konfrontaci. Je tu skutečně řada vnitřních souvislostí; autor se vrací k zážitkům, které už jednou v poezii vyslovil. Stačí, když postavíme vedle sebe sonety z obou sbírek, například Andante (Sešit sonetů) a Letní noc (Poslední sonety); obě básně pravděpodobně čerpají z jednoho dojmu. V prvním sonetu je autorova zkušenost podána jako prudké opojení smyslů („Ten večer podivně tak byl jsem rozechvělý, / mé myšlenky snem vroucím byly prohřáty... z rozkvetlých korun sladký příval táh... v dálných obzorech se hvězdný požár vznítil... / že hlavou šuměla mi opojivá vlna“). V sonetu Letní noc rezonuje sice podobná motivace, ale do popředí se dostává vzpomínka, zjitřená smyslovost ustupuje nostalgii („Ty noci hluboké a sladké, plné hvězd! / To bylo dávno, dávno pod horami“horami.“). Pochopíme tak básníkovo přiznání, že byl „pln přeludů, jež měkce duši mámí.“mámí“. Potvrzuje to i závěr sonetu, v němž se podivuhodně mísí dozvuk staré bolesti a lehké sebeironie: „Jas vidím: slavná obloha se klene / a směšná touha jenom zabolí: / Mít zase mladé oči rozzářené!“ Mohli bychom v této konfrontaci pokračovat, nebylo by však správné, kdybychom Martínkovy Poslední sonety vyvozovali především ze tvorby staré více než čtyřicet let. Nelze obejít podstatnou část Martínkova díla. Jsou tu také souvislosti jiné, například se sbírkou Píseň nového dne (1952). Tato sbírka veršů je dokladem toho, že Martínek ani po roce 1945 nezůstal stranou společenského a literárního dění. S Posledními sonety koresponduje tu Martínkova básnická skladba Symfonie života, která je pokusem o životní bilancování, v retrospektivách se tu vrací doba jeho mládí, ohlas dávných zápasů, vlastní osud Martínek spojuje s dramatickým vývojem života v rodném kraji. Z veršů této Martínkovy sbírky (shrnuje tvorbu od konce druhé války až na počátek padesátých let) zaznívá bolest válečného utrpení, stejně jako radost z osvobození; jasný Martínkův pohled na skutečnost je určován vědomím, že nyní po roce 1945 začal opravdu nový život. To je výchozí situace Martínkova vý- 51 voje, tak lze vysvětlit i jeho přitakání budovatelskému nadšení padesátých let (básně Jeřábnice, Noční zpěv hutí aj.). Poslední sonety navazují na tuto tendenci v Martínkově tvorbě, představují vlastně její další vývojový článek, přičemž ohlas událostí okolního světa v nich Martínek vnímá často jako podnět k hlubokému zamyšlení. Je třeba vzít v úvahu, že v této době se Martínek již pomalu jako prozaik odmlčuje a věnuje se především ediční přípravě svých stěžejních románů. V Posledních sonetech polarizuje napětí básníkova niterného života a jeho touhy po další činorodé literární práci. Zrcadlí v nich také jeho úzkost ze ztráty tvůrčí inspirace, je to vlastně jeden z posledních zápasů, který stárnoucí básník svedl o svoji tvorbu. Není jistě náhoda, že se v nejednom sonetu hovoří o umění, máme pocit, jako by se Martínek chtěl vracet k původním zdrojům své inspirace („Mohutný mistr ruku tobě podá – / tys jako námořník, jenž u skaliska / sleduje klidně gesto lodivoda.“). Odpovídají tomu i verše, v nichž vzpomíná na svého milovaného básníka (Nad starou knížkou veršů). Na několika místech se vyslovuje proti zjednodušenému pochopení umělecké tvorby (Umění dneška) nebo se obrací proti neživotnému klasicismu a s úctou se sklání před těmi, kteří chtějí „sloužit tvořivému rodu“ (Umění klasiků). Po vydání sbírky Píseň nového dne se postupně ocital Martínek přece jen stranou dění; cítí však uzavřenost čtyř stěn pracovny, ví, že za nimi se odvíjí dále dramatický film současnosti. Soustředěná práce nad básnickým textem v něm vyvolává pocit, že překonává tuto izolaci, zmocňuje se ho pokušení přiblížit se aspoň na okamžik skutečnému životu: „Mně sonet jest takjak tichý jizby kout. / Hle, okny vidím rozvířený svět. / Já vnímám všecek jeho var i proud / i jeho pád i okřídlený let, / ulici cítím vlněním se hnout / i silné hlasy slyším burácet – / však mohu vše jen tolik obsáhnout, / jak okenní rám měří pro rozhled.“ Tady poznáváme Martínka už jako pozorovatele, jako někoho, kdo stojí opodál, touha po splynutí s činorodou prací a s lidmi v něm však nadále přetrvává; děsí ho nejen klid pracovny, ale i tíha osamění, vyslovuje se proto jednoznačně: „Mně nelze dýchat v šerém roztřesení. / MněMne volá ruch a práce, nový den.“ Znovu se přesvědčujeme o tom, jak z Martínkových sonetů probleskuje vůle promluvit jako básník. Kdo pozorně 52 četl celé jeho básnické dílo, potvrdí, že je to Martínkova stará tužba. Básnická tvorba často mu byla prostředkem k tomu, aby vlastní postoj konfrontoval se skutečností. Svět knih, školních učeben, přesto, že v něm strávil větší část života, byl pro něho vždycky tak trochu „umělý“ svět, pravou jeho podobu spatřoval v každodenní práci, v tvrdém, neúprosném životě horníků a hutníků průmyslové Ostravy. Poslední sonety zaujmou i tím, jak je v nich prostě vyjádřena zkušenost člověka, který ví, že dospěl k závěru své životní dráhy; toto vědomí neznamená pro něho nikdy rezignaci, naopak cítí nutnost polemizovat s těmi, co podléhají pasivitě: „Ne, nevěřím, co radí kvietista. / Klid hrobu ovšem všecko vyléčí, / však dokud žiješ, radost vzplane čistá, / jen z temna dereš se k průseči.“ Na druhé straně si Martínek nezakrývá skutečnost, že smrt je blízko, v obrazech podzimní a zimní krajiny vyciťujeme, že autor myslí na závěr svého života. Vzdáleně na několika místech Martínkovy sonety připomenou Nerudovy Prosté motivy; nejeden sonet má alegorický ráz, motivy bouře, hudby, města, pusté krajiny korespondují s osobní situací básníkovou. Tento dojem je zesilován poněkud archaickým vyzněním sonetů, jejich verš nezapře doznívání vlivu lumírovců. V tom směru se projevuje jisté Martínkovo opoždění za básnickým kontextem moderní české poezie. Ať je tomu jakkoliv, Martínek nenechává nikoho na pochybách, že je odhodlán do posledního dechu vyznávat krásu života. V sonetech Vyschlý pramen I a II rozvinul tuto paralelu: obraz prázdného řečiště, z něhož dávno vyprchal život, odpovídá jeho vlastnímu postavení. Pointa básně je vyjádřena v těchto verších: „Však otázka: což vyschne pramen zcela? / I z písku melodie šumí ozvěnou.“ Jak vidno, Martínek slyší tep života i tam, kde zdánlivě už není. Je v tom určitý symbol: na konci života spatřuje básník život nový. To je nepochybně určující myšlenkové napětí Martínkových sonetů a nenadsadíme, jestliže řekneme, že je to jedna z hlavních ideových tendencí Martínkova rozsáhlého a bohatě členěného literárního díla.
Jiří Svoboda
53 POZNÁMKA
Sonety, obsažené v této sbírce, byly nalezeny v literární pozůstalosti Vojtěcha Martínka. Ve školním, linkovaném sešitu, který je nadepsán Literární a kulturní poznámky 1953–1954, jsou Martínkem postupně zaznamenávány od srpna 1953 až do prosince téhož roku. Za Martínkova života některé z nich vyšly v básnických almanaších (1954, 1956, 1957), odtud je přejal do výboru Píseň starých lip (1966) Oldřich Rafaj. Až na několik výjimek jsem skoro všechny sonety z Martínkových záznamů přejal do této sbírky, pro kterou jsem také zvolil název Poslední sonety. Text byl upraven podle současné pravopisné normy a v několika případech bylo i pozměněno pořadí jednotlivých sonetů; sbírka se však podstatně neliší od původního Martínkova uspořádání.
J. S.
54 OBSAH
Sonet /7/ Před slunce západem /8/ Soumrak /9/ Letní noci /10/ Nad hrobem /11/ Kvietismus /12/ Mistrovo slovo /13/ Umění klasiků /14/ Umění dneška /15/ Nad starou knížkou veršů /16/ Tušení /17/ Vox humana /18/ Akvarel /19/ Bouřlivá noc /20/ Hudba /21/ Město /22/ Soudce /23/ Rodný kout /24/ Předjaří /25/ Po podzimkové bouři /26/ Asketi /27/ Nekrolog /28/ Cestou zrána /29/ Jedné matce /30/ Práce /31/ Vyschlý pramen I /32/ Vyschlý pramen II /33/ Hlas pramene /34/ Krajina v září /35/ Ráj /36/ Západ slunce v říjnu /37/ Noc beze snu /38/ Po letech /39/ Mráz /40/ Koloběh /41/ V mlze /42/ Chvála zemi /43/ Dary života /44/ Hlas /45/ Prosincový den /46/ Poslední sonety Vojtěcha Martínka (doslov) /47/ Poznámka /54/
55 VYBRANÉ SPISY VOJTĚCHA MARTÍNKA
VOJTĚCH MARTÍNEK POSLEDNÍ SONETY
K VYDÁNÍ PŘIPRAVIL, DOSLOV A POZNÁMKU NAPSAL JIŘÍ SVOBODA OBÁLKU A GRAFICKOU ÚPRAVU NAVRHLA ZORA POŘICKÁ VYDALO JAKO SVOU 592. PUBLIKACI NAKLADATELSTVÍ PROFIL V OSTRAVĚ V ROCE 1976 ODPOVĚDNÝ REDAKTOR LUBOMÍR PETR VYTISKL TISK, KNIŽNÍ VÝROBA, N. P., BRNO, ZÁVOD 4, PŘEROV AA 2,42; VA 2.63 NÁKLAD 1200 VYDÁNÍ PRVNÍ TEMATICKÁ SKUPINA 13/43 CENA BROŽ. VÝTISKU 8,00 KČS OC 601/22/82.6 48-012-76
E: av; 2006 [56]