Tvrdé sloky (1902)

Jaroslav Havlíček

Diplomatická verze Ediční verze
JAROSLAV HAVLÍČEK TVRDÉ SLOKY
[1] POZNÁMKA.
Vyzván byv „Tiskárnou nár.-soc. dělnictva“ uspořádal jsem v tuto sbírku dvacet básní, větším dílem sice bratřím našim známých z časopisů – ale v souborné sbírce dosud nevydaných. Toliko čtyry básně převzal jsem ze své sbírky „Písně“, která jest již delší dobu rozebrána. Ačkoli tedy básně tyto jsou vesměs nové, přivolil jsem rád k levnému vydání přítomné sbírky, neboť záleží mi v první řadě na tom, aby kovový akord vzdoru, v který snažil jsem se verše své zladitizladiti, pronikl pokud možná v nejširší kruhy českého proletariátu. J. H.
OBSAH:
Poznámka. Náš pochod. Klid zbraní. Nestavte hráze! Krůpěj potu. Tovární komíny – Májové sloky. (Proslov.) Šel večer – Našim dětem. Památce Husově (Proslov.)
Přemoženým – běda?! *Podzimní píseň. Západ. Na pláni lipanské. (Proslov.) *Jak lítá saň – *Tisíců nešťastných – Výzva. Ty naše stropy! Blesky! Píseň zástupů.
*Dělnická.
*) Vyňato z rozebrané sbírky „Písně“
[2]
NÁSNÁŠ POCHOD.
Se zaťatou pěstí jdeme v temnou dáli, zkad od černých lesů vichor vstříc se valí. Divoce se žene, burácí nám v uši, ale naši píseň přece nepřehluší! V tvář nám metá písek, prach i bláto šedé – my však nezbloudíme, vždyť nás srdce vede! Vede za touhami, tam do šeré dálky, skrze steny padlých, skrz zuřící války, hučícími lesy, skrze skalní sluje – a na nebi měsíc mezi mraky pluje. S mraky letí dravci, supi, diví ptáci, nad hlavy se naše v kruzích stále vrací. Nad hlavou nám letí – dorážejí křídly, skřek jich jásá vždy, když řady naše zřídly. Nedočkavě krouží mezi těmi mraky, poslednímu z nás chtí vyklovati zraky. Noc však prchá již i měsíc její bledý, mraky odletí – i supi naposledy: obzor hořící nám Ráno nové věstí – brzo, brzičko nám vyjde Slunce štěstí! 3
KLID ZBRANIZBRANÍ.
Zmlk’ rachot kladiv v dálku bouřící a divý, jak kletba ve vzdoru se nebi rouhající a stlumil znaveně svůj jekot pomstychtivý ozvěnou vzdálenou do temných lesů znící, zkad šera smutného se do továrních síní stín vlhký tiše táh’ tak zdlouhavý a líný a křídlem řasnatým za písní meluziny se věšel na stroje a lesklé kovadliny. A v němém mlčení, jež ve tmách tady spalo, jak větry skučící tu skulinami vály, pod jejichž nárazy vždy cosi zaskřípalo, se hlasy tajemné a tiché ozývaly. –
NESTAVTE HRÁZE –!
Nestavte hráze – marna vaše snaha: divoké proudy pořítí se přece! – V ssutinách jejich naleznete hroby – nestavte hráze rozpoutané řece! Zmámeni děsem tisíckráte třeba kdybyste si je obehnali mocí, poslední útok, který přijde brzy, ty vaše náspy nedovedou zmoci. Nestavte hráze: prorvané jich břehy odnesou kamsi do daleka vody a na jich místě rozvířené vlny v jekotu tančit budou chorovody. 4
KRUPĚJKRŮPĚJ POTU.
Jsem jako z křišťálu – jak perla drahocenná, jež září paprsky jsouc slunce nasycená – jsem jako z křišťálu a nehodná mne čela svým čistým praménkem jsem nikdy nesmáčela. A přec jsem prokleta a přec’ jsem posmívána a trestem člověka za první zločin zvána! Mé drobné krůpěje hluboké brázdy ryjí a čela nejlepší stopami Práce kryjí. – Vznešená, posvátná a nad perlami všemi, přec padám ze skrání planoucích k chladné zemi.
TOVÁRNÍ KOMÍNY –
Do mračen vysokých, jež ku obzorům letí, jak hradby temnavé se k slunci valící, komíny tovární, ti gigantové kletí, ční – zpupné hlavy své v dým dusný halící a tvrdým pohledem v kraj zubožený hledí, v němž píseň na retech se mění v úpění, kde bílí otroci se potácejí bledí, jichž skřeky zoufale zní v strojů supění. Jak charé příšery se halí v cáry kouře, jímž vichr pohrává a v dál s ním ulétá – jim hudbou zvonivou je temná strojů bouře a tak tu trčí dál – od léta do léta. 5
MÁJOVÉ SLOKY. (Proslov)
Ta vůně májová, ta vůně plná zvěstí o nových myšlénkách, o nových činech, štěstí, tak teplá, vlahá tak, zas omývá nám čela – čela, jež rozrylo sto starostí a bolů, ta čela v umdlení se věsící již dolů, jež v potu třpytivá nám rosa pomáčela. Roj nových nadějí dnes jimi letí v zpěvu – roj nových nadějí a duše do záchvěvů jak bílí motýli se lehce, tiše snáší. A v světla přívalu, jež na nás slunce vrhá, se všechno studené nám v srdci zvolna trhá a ruce sepjaty klekáme k otčenáši: Ty Jaro, vznešené a přece prosté dítě, k tobě se modlíme, ač zrak náš nevidí Tě v Tvém celém půvabu – jen za záclonou kouře z těch kletých komínů Tvé tušíme snad krásy – Slyš, jak Ti jásá vstříc (a děsí naše rasy) ta naše divoká stem hlasů řvoucí bouře. Ó jaro, vtělená ty touho naše žhavá, jež větví zelenou a plnou květů mává nám unaveným již a dusícím se v prachu – dej novou víru zas v tu naši paži tuhou, budoucí vítězství slib širokou nám duhou a v nové zápasy vyjdeme beze strachu. Bratrsky tisknouce si zkornatělé dlaně se v pochod vydáme zas’ nový odhodlaně druh k druhu sraženi – a v odboj půjdem světu! Vedeni nadějí, že Pravda nezahyne, vztýčíme vlajku svou, jež po žerdi se vine a zkvétá v pěnícím se rudobílém květu. 6
SELŠEL VEČER –
Šel Večer krajem velký, usmívavý, tichý po cestě šedé, jdoucí od továrny tvrdé, jež na pláni tam podál plna zpupné pýchy do kouře zahalila čelo svoje hrdé. Po cestě ušlapané píseň tichou zpíval, do nebes modrých hleděl, trilky ptáků ladil, na lidi z továrny se vracející kýval a měkkou dlaní svou jim horká čela hladil. A okem velikým se díval ku obzoru, kde lesy vzdálené svým temným šumem lkaly, zkad tušil čekanou tak dávno, dávno zoru – a naslouchal jak kroky lidí umlkaly.
NASIMNAŠIM DĚTEM.
Vy děti věčně špinavé a věčně roztrhané, vy děti v našich smetištích se stále popelící, vy,vy že jste chloubou národa a jeho budoucností? Snad jeho štěstí září vám z těch bledých vašich lící? To jeho štěstí vylhané, jež kryje spodní špínu, to štěstí veskrz’ prohnilé a stokrát proklínané vašimi otci v halenách, když z továren jdou domů – to značí bankrot! Slyšte přec: brat bratru říká „Pane!“ A toho štěstí obrazem jstejste, děti zubožené? Ne! V cárech stále děravých, vy umazaní kluci, v tvář štěstí lhané bijete a trháte mu masku a krokem sedmimílovým kráčíte k Revoluci! 7
PAMÁTCE HUSOVĚ. (Proslov.)
Tam v dálné končině, na šumném břehu Rýna, hranice v krvavou se rozplynula zář, v plamenů záplavě tam zmizela nám na vždy, Tvá, Jene Veliký, tak tichá, mírná tvář. Tvé oko uhaslo a popel do vln hozen, a na vždy umlkl již hřímavý Tvůj hlas. Však plápol hranice, v níž zhynul jsi jak fénix, ten, Mistře z Husince, ten nikdy neuhas’. Do srdcí Husitů šleh’ ohnivým svým žárem – a tryskal plameny z klášterů chmurných hnízd, rozjásal nadšenou jich písní širé kraje a v cepů palcátů se vtělil ostrý hvizd. Pak uhas’ na chvíli. – Ne! ztlumil jenom plamy a popel chabosti se v srdce české vkrad’, a zdálo se, že na vždy již opuštěn jest, Jene, Tvé pravdy hlásané tak mocný kdysi hrad. Však nebyl opuštěn – v nás jiskra jenom spala z Tvé, Jene, hranice – ji vichru vzbudil dech, a dnes již na novo se žár ten šíří valem krvavou záplavou po celém kraji Čech. On v srdci šlehá nám, ze skrání ohněm sálá a v lebce nadšené nám hárá víc a víc, a duší táhne nám již ohlas starých bojů, sbořených klášterů a zápach shaslých svíc. Ó, Jene veliký v svém svatém utrpení! Tys’ stal se hvězdou nám! Ty povedeš nás dál! My půjdem za Tebou! My půjdem k Spraved’nosti a k Lásce k ubohým, kams’ z hranice nás zval. 8 Ta rudá hranice nechť na cestu nám svítí: my jdeme k vítězství a v nové boje již –, a prapor Tvůj, jenž kles’, my pevnou paží zvednem a k nebi modrému ho povzneseme výš! Jest bílý jako sníh a rudý pruh jest na něm – Toť, Jene, prapor náš! Nuž – s námi v boj již spěj, krvavou záplavou nás do zápasů krutých z Kostnice vzdálené – ó JeneJene, provázej!
PŘEMOŽENÝM – BĚDA?! (Bratru J. V. L. věnováno.)
Ah tiše – ještě nezemřel – ne – slyšíteslyšíte, jak těžce dýchá? Jest ještě živ – teď pohnul se a vzdychl. Buďte zticha – zticha! Ne – neplačte! vždyť nezemřel – zapadlá hruď se ještě zvedá – neplačte! Raděj’ volejte těm jeho vrahům: běda! běda! Kde jsou? Což vy je neznáte? Jsou na ulicích všude – všude – jdou do divadel – k maitressám – Haha! i on k maitresse půjde! K té bledé – víte? vyzáblé, jež obejmuvši zmrazí kosti a z jejíž chladné náruči se člověk více nevyprostí. Oh, křičte! lajte! Jeho rty by, kdyby mohly, také lály! – – Ne! – tiše – tiše – slyšíte? – – Je konec – již ho zavolali – – – 9
PODZIMNÍ PÍSEŇ.
Zas léto zářivé již odletělo v dál, tam šedý za obzor – a mlhy husté chladný vichr svál s těch modrých, dálných hor. Zas žloutne zvolna list a padá již, jsa dechem vánku svát, a dříve než si, brachu, pomyslíš tu bude zima, hlad. A v mnohé síni chladno bude asas, kde vřelá srdce snad, a teplem dýchat bude jiná zas, kde v srdcích lidí – chlad.
ZÁPAD.
Zapadá slunce v krvi milionů, pomalu klesá za lesy, a od východu za hlaholu zvonů, v zmateném víru jásajících tónů, den nový duní kolesy. Den nový vstane – již se země chvěje rachotem rvaných řetězů – paprsek jeho letem blesku spěje: brzo již, brzo kraj se rozepěje jásavou písní vítězů. V jásavé písni krásnějšího Rána, Rána, jež nikdy nezvadá, starému světu doznívá již hrana – k novému žití ohnivá jak brána krvavé slunce zapadá – 10
NA PLÁNI LIPANSKÉ – (Proslov.)
Ne! my jsme nepřišli sem chabě sklánět šíje, ni roucha smuteční si s těla rvát a trhat – my věru nebudem tu proudem slzí mrhat, ač na pláň lipanskou jsme přišli na pašije! Havrani nad hlavou nám kdesi v dálce skřečí a ruka sevřená se chvěje vztekle v křeči. Nechť bolest hruď nám rve, když zříme na ty hrudy, my jdeme pevni přec’ tak tvrdi jako skály – stařenám nechámenecháme, by dětsky naříkaly a v slzách líbaly bok Kristův krví rudý. Kristus již s kříže sňat a všechno změnil Osud: jen Lidskost, Táboři, na kříži visí posud! Však jako před léty tu dosud hrdě vlaje praporec zástupů a vede nové davy – beznaděj zoufalá je více nezadáví, s hlavami sbitými by k zemi strhala je. Dál spěte vítězi nad césary a králykráli – my chceme umříti, jak Vy jste umírali! A kdyby vítězství i nad ty naše hroby perutí bělostnou se ještě nesklonilo, o němž již od věků sta duší velkých snilo, sevřené zástupy to přece nerozdrobí! Myšlénka veliká nás všechny k cíli žene, k odboji novému bouří i poražené! Táboři! Sirotci! Jsme tady – na Lipanech! Jdem’ stopou za Vámi, Vy nesmrtelní reci, jdem’ kněží Svobody a rudé Pomsty žreci po mrtvých tyranech a zesinalých pánech! 11
JAK LÍTÁ SAŇ...
Jak litá saň se ženou kyrysníci – Již kopyt dusot šírou plání bouří – – – Již srazili se s vojem nepřátel – – – Třesk! – Nářek! – Ryk – Již zem se krví kouří. Již mrtvola se na mrtvole kupí – boj zuří dál – ryk rozléhá se – ječí – a nové davy mladých lidí zas’ se ubíjejí v rozvášněné seči. Jich osud stejný. – Ač se pobíjejí, přec stejné pouto hrdlo jejich dusí – Je v bitvy vřavu touha nepudí, po krvi nežízní – – však oni musí! Tam v dálce šeré ustaraná máti líc sklání, v slzách potěchu si hledá – a na bojišti, nad vojínů shluk smrt hýřící se vznesla tiše bledá. Tak v římském cirku otroci se bili. Ne za vlast, volnost, svobodu a právo! Ne – proto ne! – Však vůdce rozkázal... Ó – kletá tolikrát, ty vůdce slávo!
TISÍCŮ NEŠŤASTNÝCH...
Tisíců nešťastných prolité slzy viděl jsem ve snu plynout v dál, ohromným proudem, divokým, dravým – nikdo že takový nevídal. 12 V hrozivém jeku, sténání tichém stále a stále rost ten proud, na jeho vlnách krvavých pěnou houpal se zničených štěstí troud. Rozlil se celou krajinou kolem, do dálky šedé dál vždy tek’, zdutými vlnami nebesům hrozil ječící, hrozivý jeho vztek... Do duše mojimojí střikl pěnou... Mlhou mi náhle ztemněl zrak a od té chvíle v duši mojí stále a stále je hořko tak...
VÝZVA.
Nadějí mnoho – jedna jen je spása; stejny jsou všechny řetězy. Jeden jen vztek nás, proletáři, drásá – jedni jen budou vítězi! Tisíc je hesel – jedny jenom cíle, tisíc řek – jeden veletok! K jedné přec plujem’ Charybdě a Scyle*) – kde že je proudů našich stok? Prapory vlají – různé mají barvy – s každého naše kape krev. Dělníci! Jednou sundejme přec larvy: stejným zní tonem přec náš řev! Ruka ať víc se proti kamarádu nezdvihne záštím vedena! Kdo seje rozporrozpor, těžkou páše zradu! Jedna buď pomsta předena! *) Vír mezi skalisky v úžině sicilské, již v nejstarší dávnověkosti pověstný, jenž činil proplutí na nejvýš nebezpečným.
13
TY NASENAŠE STROPY.
Ty stropy nízké jsou, jen pro malinké tvory a my jsme zavřeni v těch kobkách na závory, jež pevně spoutány. Kdo utéci chce z hraduhradu, se ihned pověsí – neb spáchal velezradu! A ctíti hlídače,hlídače kdo hned si nenavyká, je zavřen dvojnásob: urazil Žalářníka! Kdo chce si narovnat hřbet sehnutý až bědaběda, o trám se uhodíuhodí, jak pyšnou hlavu zvedá. Ty stropy nízké jsou a dávno nepostačí pro naše toužení a smělé vzlety ptačí! A síně ve hradu jsou pro malé jen lidi a plny tajných děr, z nichž zaprodanci slídí. Co tedy s hradem tím, když víc nám nevyhoví? Rozvraťme základy, svůj stavme si a nový!
BLESKY.
Blesky plné záští, plné jedu, vzteku, z oka zapadlého blýskejte se jen! Život vámi dýše, hrdost plná síly bíti se a mříti za náš jasný sen. Pod černavou brvou sviťte leskem ďábla, jenž se chystá v rumy zvrátit světů lem, kde se ve vznešené válí tyran špíně, zapadlá svá prsa vlastním dusí zlem! 14 Otevírá zvolna krvavé své zraky, vředovitý zvedá pomalu svůj břich, hleďte; kde měl dříve mozek a kde srdcesrdce, zeje živá rána – a v ní hlodá hřích. Ale přece zvedá k ráně svoje ruce, těžce oddychuje, plije v naši líc – necítíte, jak vám kolem tváře vane hnusně teplý zápach z jeho shnilých plic? Když však s jeho zrakem, který plove v slzách od silného vína, náš se střetne hled, nemůže víc snésti jeho žhavé blesky – v předtuše chvil příštích zachvěje se bled. Blesky plné záští, plné jedu, vzteku, blýskejte jen směle v hněvu zas a zas. Z vašich svitů žhavých prýští nový život, jemuž vstříc jížjiž svítí divoký váš jas!
PÍSEŇ ZÁSTUPŮ. (Napěv: Nadšení v hrudi atd.)
Ať tyran má své pochopypochopy, by klidně mohl spáti – přec’ strach má z naší potopypotopy, že trůn mu jednou zvrátí! Ať tisíc špalků čeká již a tisíc třeba katů, náš hrdý prapor vlaje výš a my jsme pro odplatu! Ať na nás jeho otroci své paragrafy kroutí – jich plány: jak nás přemoci, se přece jenom shroutí. Ať tisíc špalků čeká již atd. 15 Jsme silnější než nebesa a věční v svojisvojí záští – a zástupem, jenž neklesá, jdem’ v rudém Pomsty plášti. Ať tisíc špalků čeká již atd.
DĚLNICKÁ.*)
Hoj – bratři, v před! boj krutý volá – již zavzni zpěv a blýskni meč! Nám nikdo – nikdo neodolá a hrozná bude naše seč! Jen, bratři, mužně v mocném šiku se valme dál – náš hřímej zpěvzpěv, my dáme za své svaté právo svůj statek i svou vřelou krev! Šik mocný náš již v zápas táhne – Nadšení v hrudi – v ruce zbraň, po boji krutém každý prahne – nepřítel blízko – vzhůru naň! Jen, bratři, mužně v mocném šiku atd. My neustanem’ – bít se budem’ za ráno nové, plné krás – a padneme-li v boji tvrdémtvrdém, tož děti naše vstanou zas! Jen, bratři, mužně v mocném šiku atd. *) Píseň tato není dosud opatřena nápěvem, kdyby snad některý z pp. komponistů chtěl tak učiniti, posloužil by tím dobré věci, neboť nemáme dosud své dělnické písně.
E: lp; 2007 16
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihtiskárna národně socialistického dělnictva; Pitter, Karel
(Tiskem a nákladem tiskárny Národně socialního dělnictva /K. Pitter/ v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 16