NÁSNÁŠ POCHOD.
Se zaťatou pěstí jdeme v temnou dáli,
zkad od černých lesů vichor vstříc se valí.
Divoce se žene, burácí nám v uši,
ale naši píseň přece nepřehluší!
V tvář nám metá písek, prach i bláto šedé –
my však nezbloudíme, vždyť nás srdce vede!
Vede za touhami, tam do šeré dálky,
skrze steny padlých, skrz zuřící války,
hučícími lesy, skrze skalní sluje –
a na nebi měsíc mezi mraky pluje.
S mraky letí dravci, supi, diví ptáci,
nad hlavy se naše v kruzích stále vrací.
Nad hlavou nám letí – dorážejí křídly,
skřek jich jásá vždy, když řady naše zřídly.
Nedočkavě krouží mezi těmi mraky,
poslednímu z nás chtí vyklovati zraky.
Noc však prchá již i měsíc její bledý,
mraky odletí – i supi naposledy:
obzor hořící nám Ráno nové věstí –
brzo, brzičko nám vyjde Slunce štěstí!
3