NA PLÁNI LIPANSKÉ –
(Proslov.)
Ne! my jsme nepřišli sem chabě sklánět šíje,
ni roucha smuteční si s těla rvát a trhat –
my věru nebudem tu proudem slzí mrhat,
ač na pláň lipanskou jsme přišli na pašije!
Havrani nad hlavou nám kdesi v dálce skřečí
a ruka sevřená se chvěje vztekle v křeči.
Nechť bolest hruď nám rve, když zříme na ty hrudy,
my jdeme pevni přec’ tak tvrdi jako skály –
stařenám nechámenecháme, by dětsky naříkaly
a v slzách líbaly bok Kristův krví rudý.
Kristus již s kříže sňat a všechno změnil Osud:
jen Lidskost, Táboři, na kříži visí posud!
Však jako před léty tu dosud hrdě vlaje
praporec zástupů a vede nové davy –
beznaděj zoufalá je více nezadáví,
s hlavami sbitými by k zemi strhala je.
Dál spěte vítězi nad césary a králykráli –
my chceme umříti, jak Vy jste umírali!
A kdyby vítězství i nad ty naše hroby
perutí bělostnou se ještě nesklonilo,
o němž již od věků sta duší velkých snilo,
sevřené zástupy to přece nerozdrobí!
Myšlénka veliká nás všechny k cíli žene,
k odboji novému bouří i poražené!
Táboři! Sirotci! Jsme tady – na Lipanech!
Jdem’ stopou za Vámi, Vy nesmrtelní reci,
jdem’ kněží Svobody a rudé Pomsty žreci
po mrtvých tyranech a zesinalých pánech!
11