K STÍNŮM.
BÁSNĚ.
[5]
VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
[6]
JOSEFU V. SLÁDKOVI
připsáno v květnu 1912.
[7]
SFINX.
Ve žluti písku polozahrabaná tajemná se zjevila
ohromná sfinx,
své drápy lví a křídla orlí v bocích v zemi ukryla,
na byčím těle lidskou hlavu chmurně vztyčila
do věčných proměn temnot v záření –
pozemská Isis, Ezechielovo vidění.
Ztrnulý udivený pohled, zkomolený nos a mrtvá ústa
příznačně nehybného pravýtvoru
utkvěly chladně nevyzpytatelným gestem do prostoru
strašného Poznání a velkých tragedií,
snů pohřbených a těžce rozřešených dramat.
Ohromná sfinx
na prsou pouště necitelná v gigantické rysy vzrůstá,
a mrtvá vlna minulosti pod ní v oslepujícím se slunci svíjí,
uniká, aby kdesi znovu příboj vznesla, přišla klamat
a míjet Věčnost.
Sfinx leží nezměněná, přísná před velikou pyramidou,
v níž Studna Pravdy tají se a faraónův hrob,
a Ona leží záhadná, jak Nekonečnost
9
když zrakem tvrdé otázky se na svět zadívá.
A nezbadatelné když temné noci přijdou,
Nil stříbrný jak had se ztrácí beze stop
a vrací se v krev proměněn, v krev rozlit pohřbívá
světelný obzor svojích řek.
A leží sfinx, ohromná sfinx
po věky snův a zase nový věk,
kde odpočívá chimaera osudů minulých
a slavně bouřlivá pouť člověkova,
a jenom neuvěřitelná báj a v kámen vrytá slova
a pouště žhavé diorama zbyly z nich,
kde v Nilu šarlatu se obrážejí zříceniny
měst Slunce, oblaky všech mystirií,
kde těkají jak pozdní Proroci uhaslých ohňů stíny,
kde opuštěné krypty na vždy kryjí
jas Osirisův, který vyzařovaly
pro zasvěcence hloubka přírody a klenba posvátné.
V Gisehu leží sfinx
jak ode vždycky: v noci času
soumračné, závratné
ztrácí se její původ, opály
hvězd, perleť luny korunují v nevyzpytatelném jasu
po tisíce let nespočetných její žhavý chlad.
Nestvůrná, symbolická tupě pohlížela,
jak o její se granit moře tříští
již tenkráte, když ještě delty nebylo,
v dávnosti mlčelivá bděla
nad proměnami doby příští,
jak místo vln ji horký písek začal pokrývat,
jak rudé plémě, které velkým problémem
ji sobě stvořilo, se před ní zasnilo
10
a zmizelo pod země věčným snem.
Sfinx
na vše se dívala
se srdcem zkamenění odevzdaným,
tvář její masku lhostejnosti přijala,
viděla všecko zrakem pískem zasypaným
a znovu odestřeným: mystická města faraónů,
kněží a mrtvých, únavného shonu
po boji, rozkoších a zisku,
viděla Nilu spleeny nachové,
a pod závojem deště, mrakem vzedmutého písku
obrovské sochy bohů sedících jak neporušitelní soudcové
na mlčelivých svojich jezerech,
a jako v neurčitě vybájených snech
nesmírné lesy obelisků,
pilířů, sloupů gigantických se sedmi ozvěnami,
s podivně padajícím šikmým světlem s výše
tajemně dolů,
ohromné chrámů lotosy a pyramidy vzdálené,
Luxor a Karnak spolu
jak zázrak z pohádkové říše
s processím sfing, s bílými terassami,
paláci svítícími zlatem, drahokamy při měsíci,
a nové perspektivy náhle zjevené
zrcadlem slunce východu – sto thebských bran
a Memnonovy sochy právě divně zpívající
a hory rozprostřené v dálku, aby ve svůj věčný stan
ukryly nesčíslné hroby.
Ohromná sfinx
i tam pronikla pátravě upřeným zrakem
v podivuhodné sály vytesané v skály,
do němých sarkofagů,
11
viděla zrození a umírání doby,
potkala velké hvězdy se soumrakem
tisíciletých Snů, vidění svrchovaných mágů,
postavy emailových očí, rozevřených v noc,
přečetla Knihu mrtvých, znala
bohy i lidi na vždy odešlé i jejich slabosti a moc,
Isidě sestře popatřila v tvář, když kdysi závoj sňala,
a ona kamenná sfinx –
veliký symbol Všeho, její obraz, nepohnutě v poušti stála.
Ohromná sfinx
tak zjevila se hallucinovaná,
zasněná do prázdna, kde putují
a bloudí přízraky podivných žhavostí a gest.
Pod klenbou tajemství a mlčelivých hvězd,
pod clonou oblačnou se ztajují
vidiny ony úžasné do soumračného rána,
do tůní poledních a nocí přeludných:
Farao všemocný se do Théb ubírá
obklopen princi, veleknězi, zahalen
kadidlem, unavený pohled upírá
s opovržením k davu, který užaslý a tich
na horkých pláních čeká. Průvod zajatých
řetězem kráčí za ním.
A tentýž farao jak v odvážlivý sen
jde proměněn
do sloupoví svých komnat k paním
zjemnělé, nové krásy do opojných vůní
a záchvatův a tónů, slavných variací
a rozkoší, v nichž Věčnost lživě trůní.
A tentýž farao zří do Neznáma bez hranic,
pije svůj život jako slunce tmu a kráčí smrti vstříc,
v tmu velké pyramidy na věky se ztrácí.
12
Nubická žena v závoj rudý zahalena,
na krku amulet,
jak kněžka mystérií Mylittiných
po poušti kráčí, modrá brána otevřená
zjevuje dálný zákon světů jiných,
a chvějící se lotos Nilu kdesi uzavírá svět.
Genius dobra jako eféb mladý
nad hrůzu zítřků jasný tyčí zjev,
Genius zla se pyšně v propast vrhá,
a obzor rudě pochodněmi plane, tmí se v krev.
Při pozdních růžích režné roucho trhá
šílenec krásný, na poušť odchází,
k oltáři sebezapření ho všady
tisíce zasvěcenců utopie provází.
Tam trčí Prorok, kráčí Spasitelé
v nejvyšším zasvěcení,
tam do pohromy zkázy žene směle
vír života ty, kteří věřili, že odpuštění
a smír je víc než věčné zapomenutí.
Ohromná sfinx
v tom strašném k všemu pozemskému přilnutí,
v tom odmítnutí všeho studeností kamennou
a přitažlivou visí plamennou
hledí jak váhající, pro vše rozhodnuta –
otázka bez odpovědi, odpovědi bez otázky,
arkanum jsoucnosti, dotčena vším a ničím nedotknuta,
truchlivý symbol života, typ jeho masky,
bolestně tkví v své poušti, k severu se dívá
soumračnem tvrdé pochybnosti v střízlivý náš věk,
nad pravdy nevyzpytné prohlubni a srdce vášní
se stínem neúprosné zkázy splývá
v nejhlubší tajnost zkamenělých myšlenek.
13
A tisícové roků táhnou strašní
v naprosté unikání nenávratné,
vteřina vteřinu svým právem Pomíjejícnosti škrtí,
a sfinx jen leda pevněji v zem drápy zatne,
hlouběji zasněna,
a němě odhadne, že v nekonečném žití víření
ohnivým deštěm se sfér do sfér duší semena
padají v bezvědomé inkarnaci ve chvění
Rozkoše, Lásky, Bolesti a Smrti
v pozemské divné vězení.
Ohromná sfinx
jak nevědoucí a vševědoucí
hádanka všeho – stín svůj rozpíná
jak věčné mračno v celém světě nade vším,
co končí i co začíná,
a všecko doprovází prázdným zrakem svým
ohromná Sfinx.
[14]
VIDINA.
Je neúprosně smutno...
A vidím výšky smířlivé a jejich věčný sníh,
kde svrchovanost slunce, jeho absolutno
nezraní slavností svých barev vášnivých,
kde není svědků bolesti a pokoření
a soucitných gest pozemských již není.
Jen velký mír a ticho z pórů vzduchu vane
a zvyká mlčení a smrti odhodlané,
jen sladké přeludy hvězd zjevují se tmám
a propastem a Snu, jenž dohasíná sám.
Tam půjdu, tam
v ohromné výše nad moře a zem
v končiny obestřené snem,
kde obzor nesmírný přijímá srdce horoucnost,
jak stín svých plamenů,
kde průsvitností věků spatřím Všeho budoucnost
a zapomněna nezapomenu –
ničeho nezapomenu, čím duše dotčena,
čím její Vise v ohni srdce skončena.
Ó výšky závratné, ó dálky závratné,
vás spasitelné vzývám, půjdu k vám,
vás vidím, cítím úchvatné,
vás objímám.
15
Sejměte jho mých světských bolestí,
mých drahých pout, mých citů strašné oddaných,
učiňte jasně neodvislou duši mou, by mohla unésti
svět odříkání ve svém nitru toužení,
by všecko bylo v ní jak věčný led a sníh,
studené záření.
K vám půjdu, neboť jedné noci
hluboké jak dno moře zjevil se mi zas
můj prsten dole, onen pod vlnami ztracený
a nenavrácený.
Nebudu nikdy moci
rozsvítit kolem sebe pokladů svých jas,
nebudu moci vyžíti své krásy, kouzla snu,
a zapomenu na vše, zapomenu na vše, uhasnu;
neboť můj prsten na dně moře leží,
a z jeho studeného kruhu vzrost
podivný Květ jak srdce horoucnost,
zardělý krví, sluncem třpytný,
úžasný, bolestný a nevyzpytný,
a jako nebetyčných věží,
jak symbol věží mlčení tkví ve vlnách
ten květ – jak růže zázračné a zlaté sosny,
vypjaté vzhůru z moře k nebesům.
A vidím jeho marný baldachýn a nach,
a vidím všeho smutek neúprosný
a pohlížím k svým drahým snům,
k svým marným Věčným Snům.
[16]
CÍSAŘŮV POSLEDNÍ MONOLOG.
Já Hermes Trismegistos jsem?
Neb básník, který závratné své verše pouze snil?
Jsem žebrák ? Člověk efemera, vydrážděný snem?
Neb císař? Císař jsem, jenž den své vise uplatnil?
Vše spíše jsem, než toto poslední,
a přec, já divnou zlatou korunu
sám zhotovil. A pro koho? Můj Bože, polední
přízračné bílé slunce hořelo, když bez trůnu
královna, žena drahá kladouc si ji na hlavu
užasla nad úchvatnou skladbou vzácných kamenů,
a líbala mne, strašně líbala mne...
Mám o říši se starat, myslím na hvězdy a na ženu –
a cítím závrať ze všeho a těžkou únavu,
zřím jako ve snu paprskův a jisker sítě klamné.
Já nejkrásnější jaspis na koruně té jsem lépe vyřezal
než Hesse Villibald. Můj drahý syn, můj sladký Julius!
Snad hoden koruny té On by byl se stal,
však vytekla krev žhavá z jeho tepen: muselo tak být!
Ó světla půlnoční! Ó vyprosťte mne z hrůz!
Chci procházet se chvíli milou klenotnicí svojí,
před Růžencovou slavností se zbožně pomodlit
a jíti na hvězdárnu, kde se srdce moje bojí
ohromných prostorůvprostorův, a přece uklidňuje –
17
tajemstvím světel. Nechci ve tvém černém zrcadle již číst,
můj milý Dée, leč pouze z písma hvězd, jež podmaňuje
a jehož čistou pravdou je si člověk jist;
již nechci zlata, drahokamů vyrobit,
ni tinktur záludných. Je pozdě na vše. Chci jen svatý klid!
Ach, vím, můj drahý Tychone, tvé hvězdy neklamou,
jsou věrné jako ty, můj Stradone a Jene Achene. A vám
jsem nevěřil!
Vy nejlepšími jste mi byli přáteli a nejkrásnější žena byla
mou
a věčnosti měl nadhvězdné můj život stil!
Tisíce topasův a opálův a bílých safírů
jsem včera pohladil. Jak snivě svítily do světel vesmíru!
Ach, přišla noc, a stojím opuštěn natí městem zázračným,
jež tolik miluji! Lvi řvali v ohradě svou píseň vášnivou,
jež do ticha se vrývala linií tesklivou,
a já jsem vzpomínal, a já jsem soumračným
večerem viděl dál než zlaté oči lví. Noc věže ztemnila
do zjevů kouzelných. A zřel jsem kameje v prohlubních půlnočních,
jež řezal jenom Osud nebo Bůh, noc zlatem zdobila.
Ó noci záhadné! Zakleté poklady jsem přivolával z nich!
Mít všecko nejkrásnější, nejvzácnější, nejpamátnější.
Mít vše! Ach, co to znamená? Můj Bože! Všecko opustit!
Chtěl pastýřem bych být, jejž velikost hor zkonejší
a zřídlo čistých studánek naučí život tiše pít.
Čarovné hodiny mé dlouho stály. Dnes však odhodlám se, natáhnu je zas
a počkám do svítání, až mi na poslední otázku mou odpoví
18
ručička malá a s ní smutné odbíjení; duši pošlu za stříbrné sloupoví.
Miluji Prahu, Corregia a Samotu a nejdálnějších světel jas.
Ne, ani již se neptám hvězd. Jen čekám. Vše jsem žil a toužil víc než měl:
ach, jak se prostor nade mnou v milion jisker rozechvěl!
Apotheosa Augustova tiše ukončena,
a moje nezačata! Nejsem císař, nejsem Hermes, ani poeta,
nic nežli bledý nadšenec. A cítím osudně, že všecky zákony a pouta moje uložena
jsou tady v kodexu! Cos ohromného! Zazděn ctnostný mnich
jej psal po dlouhá, temná století. Je poseta
hvězdami svatá jeho práce, zastíněna němou půlnocí
a prostoupena ponurými stíny zjevů tajemných;
a ještě bez konce a bez moci
by dílo bylo zůstalo, však mnichu pyšně pomáhal
sám Satan – nad velikou jeho prací polotvůrce stál!
Kodexu odvážlivě dotýkám se, a tím chmurných Satanových křídel...
Teď hodiny mé odbíjejí. Hvězdy blednou. Život ubíhá.
Za zlatou branou hvězd se všecko promění. Křišťálných zřídel
již šum a srdce tichne tep, a pravdy obzor uniká. Jde život v nebytí, a nestíhá
sen snu a láska lásky. I já míjím. Vím, že nejsem nic, jak duši otevírám snům,
již ani žebrák nálad nejsem, nevztahuji rukou svých
již ani k zemi, ani k nebi, a mé srdce – smutné arkanum –
umlká jako pohádka o hvězdách uhaslých.
[19]
NA ŠIRÉ PLÁNI.
Onen den listopadový na Bílé Hoře
Srdce! Kam jsme je položili!
Na okraji staré bible.
Tušení Prahy v dálce, ohromná pláň rovná,
azurný obzor, vrýsovaný v nebe plné mraků,
letících od západu, větru píseň bezeslovná,
monastýr ponurý a bolestný a bez zázraků...
Pláň širá, zjizvená a se smrtelným sledem tragedie,
jež jako tepem srdcí ztracených v té půdě žije.
Sad osudného umírání, velikého mlčení,
cos přízračného jako vina vlastní krve, sebezmučení...
Ambity kláštera jsou pusté, vítr stená,
kněz truchlivý se mihnul v nádvoří.
Proč má se modliti? A dálka nezastřena
výkřiky krvavými se západem slunce hovoří,
a vítr písní nářku zahaluje
ohromný hřbitov, nepřehledný osud konců zlých,
a stíny rostou jako nejtemnější thuje
do výšek nadhvězdných a mystických...
A v dálce na konci až obzoru se bělá kostelíček v háji,
k němuž se procesí za nocí ubírají
mhou legendárních stínů.
20
Krásnému mládenci tam kdysi z těla srdce vyrvali,
a on je sebrav do onoho kostelíčka utíkal
usmířit hříchy své a katanů svých vinu.
Obrazy svatých uvítání vstříc mu zpívali,
on vlastní srdce své Marii Panně k nohám dal –
a načež tiše umřel. Ono srdce z těla vyrvané,
v chrám donesené, ono srdce jako zázrak schované,
poutníky z dálky láká. Jdou po věčně smutné pláni
v nesvětském vzrušení a všemu pozemskému unikání.
A vítr neustává kvílet. Prostor potemněný –
jeviště boje strašného – od země k nebesům
plní se přízraky; a vracejí se sceny
skončené dávno! Temná střelba umlkla a kdosi ještě ruku zvedá –
a prapor v ní, a kdosi k zkrváceným rtům
naposled tiskne ústa umírajícího druha.
A tma a smrt a sen jak stigma zarostlé v tu zem se zdají,
a jako obřad smuteční se v dálku plazí stínu černá stuha.
Je noc. A Praha dole měsíčná a bledá
usíná tiše... Celé Čechy usínají...
[21]
HIRAM.
Královna Belkis představu si utvořila muže
úžasnou: víc než člověkačlověka,
a přece člověka. A láskou stala se jí ona představa
zázračná, žhavá – cílem života. Své liliemi zadýchané lůže
v stříbrném zámku v Axumu jen pro ni opustila. Dálka daleká
volala její srdce. Říkala si: Je to Šalomoun. A modravá,
tajemná mlha obzoru ji byla oponou,
jíž zvednout chvátala, zřít kouzlo hlubiny, v níž spolu utonou.
Alabastrový palác ještě navštívila
nad Rudým mořem v Sábě. V oblacích
kopule jeho ztrácely se. Bílé jako sníh,
mošusem napuštěná křidla, holubice lítaly
nad jejím zlatým ložem, háje dýchaly
nardovou vůni. Belkis o Šalomounovi snila.
Růžemi moře hořelo. Spěchala dál a dál a dál –
kol jezer průzračných,
pokrytých hady bílými, mrak pouště před ní stál,
když kolem tamaryndových šla lesů,
z nichž ibisové vzletěli, a písně nezazněly,
a čarovných se květů vůně chvěly nebezpečné,
třeštění lásky vnukajíce podivné a věčné.
Konečně Belkis v záři slunce, v polnic, tympanů, cymbalů plesu,
22
po strašné lásce roztoužena
na bílém slonu sedíc, plna drahokamů,
na hlavě chochol nejvzácnějších per,
závojů zlatou mlhou zahalena,
ve vůni skořice a jasmínu se dotkla blízkých sfaer
svých snův a kouzel, nejdražších svých klamů.
Konečně spatřila cíl cesty svojí: Jerusalem,
tak prosvětlený, ověnčený, jásající,
a kdesi v úkrytu snad o Ní snící,
konečně potkala i Šalomounův tmavý zrak a dívčí ústa,
v odlesku slunce zřela jeho těla azurový stín.
Konečně promluvila teplým slovem s nejmoudřejším králem,
a její radost v rozkoš tichou vzrůstá,
když růžemi se rozhořívá sladký její klín...
Konečně, konečně za svitu luny v tiché komnatě
Šalomoun žádostivě bledé ruce se zlatými nehty po ní rozepjal,
sny její žhoucí odměňuje bohatě
polibky vášnivými, jak by jeho oheň jenom pro ni se byl vzňal.
V oblacích těžkých vůní v nejtišším tichu usíná
křeč lásky plamenné, jak omdlelá.
Šalomoun spí. A Belkis chladem podivným se zachvěla.
Hluboké oči jako cisterny v noc modrou upřela.
Jak slyšela by dívky své na harfu zahrát,
tak ona píseň její duší táhla nevinná
o dávných mládí dnech, kdy ve snu ani
nemilovala krále Judského – a neznala.
Šalomoun spal, a Belkis povstala –
a vyšla do královských zahrad,
kde květy snivě dýchaly, a zastříbřené páry ranní
se stáčely, jak závoj úlisný kol hory Moriah
23
a chrámu, zářícího zlatem Parvaimským. A Belkis dívala se užaslá
na onen z mlhy nořící se div. Hvězd světlost ještě jitrem nezhasla,
a celý palác ponořen byl v nejkrásnějších snách,
jen Belkis dívala se užaslá. A clona zvolna padala...
Jak zázrak zjevil se ji jasně v bledém svítání
a v krvi prvních slunce výkřiků
Chrám Šalomounův. Jakás síla neznámá ji spoutala a volala.
Cítila náhle: cosi podivného, záhadného odhání
záchvaty rozkoše jí z duše. Od vzniku
té chimaerické lásky řítila se vůlí srdce svého sem.
Rozčarovaná, rozpačitá sní nad prchajícím snem:
Šalomoun přijal ji. Cos nadpomyslného
tušila v jeho bytosti, však cítí na prsou rty jeho
jen jako dotek červánků, jež v Axumu a Sábě líbaly ji
a vždy zas zmizely. Tak dojem Jeho políbení míjí!
Pobledlá, zamyšlená v stínu pistacií
potkala ráno krále Šalomouna. Vyslovila neodolatelné přání
jít ke chrámu a spatřit – velké vise vtělování.
Čí? „Hiram,“ řekl král, „chrám pro Jehovu staví,
byl poslán mi od krále Thyra. Mistra velkého v něm naše země hosti.“
Šli v prostém bílém rouchu. Král si vědom moudrosti a slávy,
a Belkis všeho teskné pomíjejícnosti.
Ke sloupům brány z tepaného bronzu došli zadumaní, tiší.
A Hiram přistoupil a hluboko se před královnou poklonil.
Ohromné zástupy ku práci zavolané kolem zatměly se.
On majestátný, krásný, nade všecky vyšší,
na čele širokém zář ducha a tmu genia nadčlověckého,
dav ovládaje pohledem a k činu kříse –
24
do chrámu vešel. O pilíř se opřel, jak by chvílí snil...
Zrak všech byl upřen k zlatě zářným očím jeho.
Pak rukou táhlé znamení dal. Dav se pohybuje,
tvoří se harmonické skupiny, mass rozčlenění –
sta tisíců. Jak v mračna zdvižená když vichr dujeduje,
sta tisíce se přibližují, jako mořská vlna
bijící o břeh, neslyšeti zavolání, hlasu,
jen v taktu duní jejich krok, jak dálné hřmění,
jež bouři zvěstuje, a sfaera je ho plna.
Šalomoun hledí zděšen na ohromnou massu
a bledne před tou neznámou, své síly netušící mocí:
nebude jeho trůn těch mračen stržen živým mořem?
A Belkis do hlubin zří marně probděných svých nocí
a na dně Hiramova srdce tone s vášnivým svým hořem
a s ohněm krve, který vznikl tam u moře Rudého...
Ó, Hiram! Je to člověk? Bůh? Zrak jeho žhne, cos neslyšného šeptá ret,
a onen obrovitý zástup dýchá pro něho.
Jak omráčena stojí Belkis. Ví teď: odváženo, usouzeno
je nyní všecko mimo ni i v ní.
Pravici otevřenou Hiram lehce zvedá. Mračno lidí rázem zastaveno.
Div divoucí. Dav chvějící se pokojně a zvolna táhne zpět,
jak rozkázal mu duch, jenž nadlidskou ho sílou ovládá.
Stínové povstávají ze tří srdcí poděšeni, podivní:
Šalomoun vida královnino okouzlení chmurnou episodu upřádá:
Hirama nutno v Její přítomnosti pokořit!
V sen temný o královně Hiramův se odhmotňuje klid.
Jak omráčena stojí Belkis: On je ten, pro něhož přišla sem.
25
Šalomoun odváděje ji, Hirama vybídl, by umění své ukázal
ohromný uliv bronz! Třem tovaryšům zatím tajný rozkaz dal
sírové lávy kovům Hiramovým přimísit...
A toho večera dvou žhavých duší temným zápasem
o královnu akt onen stal se bezděky.
V purpuru slunce zapadalo. Hiram klonil hlavu k hmotě roztavené,
zrak upírala Belkis k němu jako připoutána na věky,
čekajíc dychtivě, co nesmrtelného té chvíle stvoří.
Král vzpřímen pozoroval mistra beze slov
a s hořkým úsměvem,
a Hiram, touže zázrak vidiny své vtělit v kov,
jak nikdy ponořen byl vroucně v díle svém
poutaje rozvášněné hmoty žár
v podivuhodný nadsmyslný tvar.
A náhle jako bleskem v jeho litině se utvořila trhlina,
a bílá, žhavá hmota kovu jak když v slunci hoří
se nezadržitelně rozlévala, rozlévala. Zděšen poděšené
zřel Hiram tváře všech. Úžasná vidina královny Belkis mizela mu jako drahý sen.
Příčiny zkázy nechápaje bled stál nad zmařeným dílem nepokořen, rozechvěn...
Pocházel Hiram z Tubelkaina, který z Kaina pocházel.
Kain synem Evy byl a Eblise, zvaného Lucifer.
Byl tedy Hiram Luciferův potomek, a stavět měl
chrám pro Toho, jejž Kain i Satan prokleli,
a teď měl králem pokořen stát před ženou,
do hlubin jeho duše zasněnou.
Šalomoun, Belkis, Hiram... Cosi poutalo je z mimosvětských sfaer
26
v ten večer osudný.
Mrákotné, trapné chvíle jako hřeby v přítomnosti trčely,
vadnoucím zlatem prosvětlil se azurový vzduch,
zvětšený, zachmuřený Hiram temnil se jak Bůh.
Co stane se? A slyšel náhle třikráte své jméno zavolat...
A v žhoucí výhni spatřil neznámý zjev obludný
snad Satanův, snad Tubelkainův. A byl stažen dolů v země horký střed.
„Měj tvůrčí sílu, synu můj,“ ho vítal hlas.
Tam Kaina uzřel stát
blíž portalu, jenž k věčným ohňům ved!
A vzrušen slyšel: „Buďtež s tebou ohňů geniové!
Ať zničí kdos tvé dílo: vytvoř nové!“
Lucifer temně zvolal: „V noci mnohé neprůzračné
ať srdce Kainovo vždy znovu bíti začne!“
Než diváci se ze strnuti příšerného děsu vzkřísili,
tajemně zmizelý zas Hiram silen, živ,
bledý a krásný nad zem vystoupil jak temných říší kníže.
Rozteklou hmotu v okamžiku spojil v div
ohromné postavy své vise – ženy, Sibylly,
věštící hrůzu, rozklad, zlo a zmar,
marnost všech rozkoší a snův a jar...
Šalomoun zsinal, Belkis přistoupila blíže
a zrakem opojeným Hiramovi zjevně celé srdce nesla v dar.
„Miluju, miluju tě!“ dechla vášnivě a odevzdaně,
„tebe, jen tebe, Hirame!“ „Ó, Belkis, Belkis!“ šeptal Hiram,
a ještě říci chtěl, však neřekl: „Jsem tvůj, tvůj osud v prsou svírám,
těch neboj se, již daemonickou moc mi dali. Zříkám se jich.
Zapomínám na ně.
Jen tobě budu žít.“ –
27
Šalomoun nenávistně, pyšně Belkis odváděl...
Stál Hiram nepohnut a žhoucím zrakem za královnou zřel.
A tak se stalo: Hodina zlá přišla noci neprůzračné,
v níž srdce Kainovo vždy znovu bíti začne.
A ráno blíže chrámu mezi dřevem cedrů, jasmínův a kamením
nalezen Hiram zavražděn.
Královna Belkis opouštěla
téhož dne Jerusalem, všecky plamenné své touhy s ním.
Bez ozdob, bosa vracela se domů, temně zkrvavené zraky upírajíc v dál,
smutná jak poušť, jež horce, hluše před ní zela,
pokorná, spjatá krutě v hrozný, nesmrtelný žal.
Jezero šílenství již minula a chmurných lesů stíny,
žár slunce, nocí chlad. –
Paláce v opálové mlze čekaly, zahrady s myrtovými klíny,
kaditelnice z mědi smaltované myrrhou, pižmem dýchaly,
Rudého moře vlny s nachovými růžemi vstříc spěchaly. – –
Na zlaté lůžko Belkis půjde sama spát,
z oken se sama bude dívat, jak se obzor bude perleťově stmívat,
jak moře bude nádheru svou opakovat, do komnat se zazrcadlí svět,
jak poušť se dovede až k srdci vkrádat; z oken se sama bude dívat,
utkvěle drahé jméno Hiramovo bude šeptat její ret.
Do Sáby Belkis přišla zraněná jak poutník s prosbou nevyslyšenou,
kázala všecka světla zhasnout, harfám v porfýrovém sále umlknout,
do zlatých klecí krotké, vzácné ptáky uzavřít,
28
slavnostně ověnčeným lodím do tmy neprůzračné vplout,
ve vázách květy nechat uvadnouti v smrti vonný klid.
A sama jako temný přízrak, z lazuritu skarabeji v horkých rukou svírajíc,
se srdcem krvácejícím víc nežli Rudé moře víc,
v granátovníku stínu na terase mezi alabastrovými sloupy státi zůstala...
Té noci Rudé moře plakalo a štkalo bouří šílenou,
skořicovníky před palácem uschly, do tajemných houštin srdce opuštěná prchala,
oblaky nejzlatější v dálku zaslzené letěly, měsíc a hvězdy krví ztemněly,
a trosky mrtvých lodí v mlčelivých hloubkách u dna zmizely.
[29]
TAJEMSTVÍ JEHO NOCÍ.
Hrál Bacha, otce nedostižné harmonie,
pak vstal a řekl: „Čtvrtá dimense-intensum – jest,
má přítel Fricker pravdu.“ Zhasnuv světla
do noci vyšel, kde již milliony hvězd
zářily nade tmou a klidem. „Osvětli je,
můj Pane, ony duše!“ řekl tiše, „dej, by slétla
s tvých trůnů milost k nim -–
nejhříšnějším!“
Tak kráčel ponořen
do noci tajemství, do vidin extáse,
v bolestných pochybností nesnáze
a v mysterií nejžhavějších sen.
A cosi úžasného
tvář jeho obestřelo, jako v deliriu šel
po pravém břehu Schaichy. Velká byla víra jeho
ve vlastní slovo, v plamen, jenž mu v srdci zněl
podivnou fugou.
Náhle zastavil se nad HeilbronnenHeilbronnem,
kde jasná voda z pískovce se prýští,
a stojí v temném lese starý rozpjatý dub onen,
a pod ním jeho kazatelna. Na ni vystoupil
30
jak zadumaný mág, by v chvíli příští
půlnoční obvyklý svůj velký akkord snil,
by do tmy shromážděných duší spásu záře vnes’ –
Oetinger Bedřich Krištof, blouznivý a přísný kněz.
Hlas jeho náhle rozlehl se širým lesem,
jak boží hallucinace, horoucnost stupňoval
a vyvrcholil soucítění v žal:
„Vstříc bouřím každý svoji duši nesem’
a nevíme, kdy v zmatek upadne,
kdy potřísněna hříchy klesne
v hlubiny trýzně strašné, záhadné!
Bolesti vaše spát mne nenechají,
zoufalost vaše na pomoc mě volá.
Jdu! Ať má síla Ďábla ve vás zdolá,
chci, aby všichni sešli jsme se v ráji!“
Stál jako zjevení v tmě noci ozlacené
a zvednuv ruce dlouho nesouvisle, vroucně řečnil
a končil jak sto modliteb by zvěčnil:
„Vás vysvobodím, duše odsouzené!“
A zašeptal: „Je vás les plný,
duchové, drazí duchové, tak vámi přeplněn je vzduch,
tak obklopujete mě, jako koráb vlny,
chci, aby lkání vašich srdcí slyšel Bůh!“
Hlas jeho ustal s chvěním jako rozzpívaný zvon.
Ó, co viděl on:
pod větví baldachýnem v stínu skály
tam velké zástupy kajících duchů stály,
vtělené v lidské postavy, zrak doufající,
upřený úzkostlivě k němu – k dárci míru,
31
se stopou strázně, záludných dob v líci
a žití nejkrutějších vírů.
Podivná gesta projevila se a nestřeženy vzmach –
posmrtné upřímnosti, někde úžas bolesti a strach
před věčným zatracením,
a jinde pouhá lítost, prostoupena chvěním
imaginárních srdcí, světel nebeských.
A celý les dech zastavil a s kazatelem ztich’!
Oetinger sestupoval s kazatelny, pramen smutně šuměl,
duchové vánkem zázračným se zvedli
a kněze následovali. On vinám jejich porozuměl
a s nimi loučil se. A hvězdy bledly.
Duchové vraceli se do tajemných říší
velikých utrpení, světlo pokání
nesouce ve svých stínech, pokorní a tiší.
Oetinger na života a na smrti rozhraní
a světských rozkoši, snů na poušti
utkvěl a duchy každé noci vítá
a káže jim a z trestu propouští,
když dlouho po půlnoci na východě svítá.
Soumraky odcházejí,
a duše z očistce vysvobozené s nimi...
A v Oetingrově duši podivné se barvy chvějí:
Bachovy hudby kouzlo, přízrak Daemonů –
a touha po nebi. Nad vrchy zasněnými
slunce se zjevilo a ve zvonů
tesklivé písně srdce bušila mu vstříc:
„Kde, kde je nebe, kde je Bůh?
Když duší odsouzených, nešťastných
32
je plný vzduch,
kde, kde je nebe?“
Odpověď slavnou zavřel v prsou svých
„Jen tam, kde srdce těžce zápasíc,
vítězně zapomene Sebe!“
[33]
PÍSEŇ MOŘI.
Ó moře, jak tě miluji, ó moře,
veliký praobraze nekonečnosti,
symbole věčnosti
v svém harmonickém zmítání a tichu!
Já žila v oblasti tvých záhad ve pokoře
a v zapomenutí všech světských smutků, hříchů,
já žila v okruhu tvém čarovném –
ubohé lidské srdce na tvých vlnách hořící,
a ty přede mnou obrovitým, nesplněným snem
jsi vítězilo, moře, do apotheosy náladu svou měnící.
Napila jsem se volnosti tvé, vzduchu tvého, vůně,
tvých barev odpočinku, plných světlých nadějí,
paprsků, které v tobě lámou se a ztrácejí
a bloudí v hloubce nesmírné tvé tůně,
napila jsem se odpoutaných snů tvých obzorů,
do zlata břehů vzdalujících se a mizících,
tvých očí, skrytých jako v keřích hořících,
napila jsem se vznikajících tónů rozluky a spojení
ve fialových stínech neohraničených prostorů,
tvých duší, na dně nepřístupném zakletých,
a moře, moře – temnot tvých,
tvých temnot, plných kouzla nesvětského záření.
Napila jsem se tvého ticha půlnočního,
jak polibků za odbíjení hodin nečekajících,
34
tvých bludných plachet, stožárův a korouhví jak vlasy vlajících,
tvých přístavův i břehů, míru z hájů, zahrad kynoucího,
tvých závratí a bouří, potácení, hudby příbojů,
tušení zemí neznámých a tvého blednoucího
splýváni s oblohou a klidu jako příkrovu
skleněné rakve, vln tvých usnutí
v nachovém slunce zrození a jeho zhasnutí
v modrosti luny, – lásky k domovu
velikých sil a pravd a neodvratných zákonů,
tvých, moře, hlubin, výšek, blízkosti tvých hvězd,
tajemných lodí nezvěstných a nenávratných cest,
kde spouští kdosi neznámý snů věčnou oponu.
Ó, moře, já se dotýkala mrtvých rukou,
těch žlutých prstů, rostoucích z tvých propastí,
já rozuměla vinám tvým, jež jako srdce tlukou,
i těm, jež mlčí důvěrně, jež v bouři rozpoutají se i rolničkami zachrastí,
já v loubí měsíčných tvých visí všeho pozemského vzdálena
jsem v křídla volná toužila svá lidská změnit ramena,
vyprostit duši z osudných a drahých pout
a ztratit vědomí své jsoucnosti před bytím tvým,
a zahalit se vln tvých závojem a věncem perlovým
a bezejmenná ke dnům, ke dnům osamělým plout.
[35]
MILIČOVO VIDĚNÍ.
Šel Milič večernímu nebi vstříc opustiv chrám
s odvážným gestem pohrdání a nesmírného odříkání.
Poslední slova – jiskry, které zapálí, a meče, které zraní
zanechal rozvířená v davu odcházeje sám,
opojen svůdným obrazem, jejž opouštěl:
změť do ekstase vydlážděných krásných, hříšných žen,
jež trhají svá roucha, odhazují šperky s obnažených těl
před jeho vášnivými kletbami, pro krví srdce naplněný sen.
Slov jeho tepe v jejich zmatek refrain plamenný:
„Jsou duše vaše plny rmutu, smysly zmámeny,
jste koudel hořící, jste pleva bez studu,
jste konec ošumělé lidské radosti,
zatmění slunce, hříčka osudu.
Má duše nenávidí vašich slavností!“
Jan Milič cestou zašel do pustého domu,
jejž císař pro nešťastné ženy daroval mu,
krok jeho zněl jak pláč, a když se zastavil,
jak otázku by osudovou v novou půdu vryl,
jak utonul by v bílém chvění žalmů,
a jak by v mladou zem chtěl vsadit řadu nových stromů
a jejich květ i plod předurčit v oběť na oltář.
A tiše řekl ponurými komnatami procházeje:
„Já vmetl jsem ti Antikrista v tvář,
36
ó, císaři, a splatil jsi mi možností zbudovat Jeruzalem
na stopách Venetiae.
Cosi ještě se tu chvěje
po hýřeních a orgiích, jak stín nezvěstných palem,
pod nimiž ony hřešily, jakási slza vnitřní,
jíž oči nevydaly
a do hlubiny srdce vyplakaly.“
Usedl na schodech a zamyslil se, toužně zasnil:
„Já dám jim hvězdu jitřní!“
Stíny se zmnožily, a náhle měsíc šero zjasnil.
Sině se šíří, opálovým světlem naplňují,
a Milič vidí: zjevy divné po oblacích plují –
kobylky se zlatými korunkami,
tvář lidskou mají, zuby lví a ženské vlasy,
jež po něm sáhají černými úponkami...
Křížem se poznamenal, poděšen ostatky svaté sevřel v pěst.
Hlas konejšivý uslyšel a před ním otevřela světlo dálka daleká –
a v ní bílého jak svíce spatřil člověka,
měl oči jako plamen ohně mimosvětské krásy
a v pravé ruce držel sedm zlatých hvězd.
A zase rozplynulo se vše vzduchem, jenž se mírně modral.
A Milič hleděl zdiven v prázdno.
A teď dvanáct bran
a každá utvořená z jedné perly mu se objevily,
a všemi v mžiku zástup bledých postav bolestně se prodral,
a k němu hrnuly se jako vlny se všech stran
přízračně krásné ženy, které kdysi žily
37
v komnatách těch, jak nejsvůdnější sen
a roztoužené jako otevřený kalich
vstříc polibkům, ohromný rozmach rukou malých
a v srdcích hudbu šílenou, úžasných apostrof a změn.
Milič si zakryl tvář: „Proč vracejí se? Chtějí v důvod hříchu
zde polibky své zvěčnit v předpůlnočním tichu?
Proč ke mně vrávorají v barvách zhasínavých?
Co chtějí?“
Vzhlédl zas ku přítomnosti zjevů žhavých
a chvějící se ruce vztáhl:
„Ó, jak jsou krásné! Oči rozvírají,
cisterny svůdné země, tajemné propasti v ráji.“
Ta jedna temná ruku měkce sevřela mu, posměšné své rety
až k ústům jeho přiblížila, druhá odechla ho vonným dechem svým,
a třetí šeptala mu v srdce vášnivé své věty,
a jiná líbala ho zrakem toužným, snivě truchlivým.
A jako v mdlobách cítil Milič sladký paprskový dotek všech,
omračné kouzlo ztrnutí, a křeč a bytosti své strašný vzrůst,
cos jako lidský svatý sen o tvůrčích akkordech.....akkordech...
A když se vzpamatoval, tichý vzdech
jak atom Boha vyšel z jeho rozevřených úst:
„Já zhřešil s vámi přijav okamžik
vnikání vaší touhy v lidskou bytost svou a velké zachvění
rozkoše ohlušilo i v mé duši vašich hříchů vznik...
Jsme mysteriem dnešní noci navždy spojeni.
Pokorně vyznávám: Jsem Antikrist, já Antikrist
v Apokalypse vykoupaný!
38
Vidiny, odejděte ode mne! Již odejděte, abych zjasněn, čist
vám otevříti mohl vykoupení brány;
vy bludné duše jste, já Antikrist!
Odstupte ode mne! Jdu za sebe i za vás činit pokání
pro naše v svrchované Lásce lidské setkání.“
A zavřel oči, aby neviděl.
A ve tmě víček svých v noc tichou, v noc o sedmi očích šel,
kde hvězdy svítily a řeka hučela,
a stromy nezřetelné šuměly,
a kdesi poutník o svém velkém slibu snil.
Vrch tměl se nad Prahou, a věže mlčely,
a mnohá smutná srdce klidu neměla.
Zašeptal Milič: „Zhřešil jsem! A jejich hříšná srdce pochopil.“
[39]
ODKAZ CAGLIOSTRŮV.
Lorenzo, neplač! Musí konec mít, co mělo počátek,
trest smrti ohněm však je zažehnán,
ó, neplač, s koncem eposu je nutné smíření,
a já jsem Básní byl, již rozblouzněný stvořil věk
v bezmezném horování, snivém nadšení,
a jemuž jedním opálovým jitrem darem byl jsem dán,
a jímž jak palladium zázračné jsem přijat byl.
V Andělském hradě odsouzeni stojíme,
Řím před námi se v purpur, zlato, drahokamy zahalil –
v minulá naše roucha. Klidni spolu hledíme
do slunce západu. Jak snivé Řím a Tibera jsou dnes!
Ó, básní ohromnou byl život náš,
což nechápeš? Tvůj Cagliostro nechce truchlit, věz,
je neodvratný soumrak Bohů. Žiji život svůj zde v tomto okamžiku,
jak světlo slunce soustředěné v démantu!
Podivné tajemství! Jak třpytivě jsem na pódiu stál,
tam v křesle seděl, ponuře jak socha vtesán tu,
a všude sklízel pochvalu a slzy díků,
figurky lidské na provázku držel geniální principál.
Já, svrchovaný prorok, lékař, lidumil,
jemuž se kořil svět a o němž horoval a snil,
dle vůle své a rozkoše jsem točil jím!
40
Uměl jsem zlato rozmnožit a krásu vzkřísit, život prodloužit,
a kámen moudrosti mi nebyl neznámým,
já předpovídal budoucnost a duchy vyvolával,
k ztřeštěným otázkám jsem moudré odpovědi dával,
pro blaho lidstva, ano, měl bych věčně žít!
A přec je tajuplný Cagliostro pouze člověkem,
a tedy smrtelný a tedy dotknutelný,
ať světák, abbé, markýz, bytost polobůh,
ať důstojník, ať mistr lóže zednářské, – ať všem
unikal pátrajícím očím slavně viditelný
a zase nezvěstný i všudypřítomný a nad vším vítězící duch.
Ty vzpomínáš, jak v nádheře a přepychu jsme žili,
jak svrchovaným leskem jsme se opojili?
jak milován a božským zván
byl Cagliostro všude v sálech, před trůny i na bastille,
ať hýčkán v hedvábí neb na ulicích davem sledován?
V tisících obrazích jsme této chvíle
na vějířích a v mramoru, a bronzu, zlatě, v tisku rozmnoženi,
jak slunce v zrcadlech. Ach, proč se nesměješ?
Proč slzy jen a dobrodružných paprsků v tvých očích není?
Víš, že jsem žil již před potopou světa,
že byl jsem přítomen na svatbě v Kanaan,
a že jsem viděl širé moře, celý svět? Tvé kruté slovo lež
je rouháním a trpkou hloupostí, jak neprokletá
vítězství střízlivosti. Já byl vyšší mocí povolán
rozjiskřit svět, ach, rci, proč nechce se ti smát?
Nu pyramidách kdysi o tobě jsem s bázní přemýšlel,
jak svíjeti se budeš před rozsudkem lidí,
a přece vím, že tebou milován však neuznán jsem světem šel
a býval mlčelivý jako sfinx a jako tůně černé dno.
Jsou záhady. A kdos je miluje a kdosi nenávidí.
41
Víš, jak jsem lampiony růží, lilií a thymianu rozsvěcel?
Víš, jak jsem byl a nebyl, jak jsem v bezedno
svou ztrácel bytost a jak vznikal člověk nový?
A když se ptali kdo? Já řekl: Jsem, kdo jsem.
Když doléhali dál, já kresbou odpověděl místo slovy:
hle, symbol – had, má v ústech jablko a ocas končí šípem.
Ó, jsem, kdo jsem! A byl jsem skutečností a zas přízrakem.
Ó jinde nechám hlas svůj zníti. Hvězdy sypem
na cestu znavených, a jinde bude ráj a nebe!
Vzpomínám, jak se mocní toho světa kdysi ptali tebe,
v čem základ tajemného umění je muže tvého,
a dovedla jsi přesně odpovědět: v slovech, rostlinách a kamenech.
Jak šel jsem s nimi dobrodružně po tribunách světa,
svatozář kolem hlavy kouzla vznešeného,
a jak jsem závratně se uplatňoval v žití smělých dnech!
A teď jak v Nilu pramenech
mi snivý lotos na dně duše zkvétá,
a nelituji proměnlivých našich komedií prožitých,
ni toho, co ty příkře zoveš hřích!
Ach, minulostí nesmrtelně krásnou opájím se v chvíli zdánlivého hoře,
ty nezachytíš profilu mé bludné podstaty,
jež čarovně se měnila jak nebesa, jak moře.
A, Lorenzo má, slyš, ve všechny věky příští
zaklínám svého genia, ať rozmarný a podloudný a bohatý
se do tisíce nových básni tříští
a s rolničkami jde, jež více chápe svět a ctí než srdce zvonů,
ať hrabě Cagliostro má roj věčných epigonů!
42
Hleď, slunce zapadlo. Jen města kontura zůstala matná,
a Tibera se zatmívá jak cesta mystická a nenávratná.
Pojď, půjdem’ s těmi všemi stíny bez pochodní
v San Leo do zajetí poslušní a hodní!...
A tam kdes nebi blíž, až navštíví nás hvězdy s výše,
pro všecko skončené a ztracené si zapláčeme tiše
a tiše zasmějem’ se! – Jaká krása: pojď a sněme, sněme!
Jdou vlny času dál... My s nimi odplyneme!
[43]
MÉ DRAHÉ MĚSTO...
Mé drahé město, Vise kamenná,
s tvou divnou krásou na vždy spojena
je duše má, jsi věčným jevištěm
života mého legend, pravd a snů.
I nepřítomna upoutána jsem
ke stupňům Výsosti tvé; tam kdys uhasnu
jak bludička tvých oken, tichých tajemství,
tam kdysi s tebou splynu, Vise kamenná,
mé drahé město, jak stínové tví –
neslyšitelná píseň plamenná!
Ó, moře čarovně skupených střech
s posvátným hájem nejkrásnějších věží,
s báněmi tyrkysově zelenými,
s branami zasněnými,
se zámkem, jenž se vznáší v oblacích a snech,
a s kathedralou, v níž králové mrtvi leží –
i zlaté koruny a žezla, poklady!
Bludiště uliček, jak zastavených
v pohybu vášnivém a zahrady
z tisíc a jedné noci, mythy uzavřených
paláců mlčelivých, staré portály
bez ozvěn z vnitra nádvoří, kde opuštěné
zakleté duše z dávna zůstaly.
44
Chrámy a rozpiaté jich křivky k rozletu a pádu,
růžice, římsy, sochy gigantův a svatých zamyšlené,
stojící nehnutě nad tichem hradů
a nad vlnami spěchající řeky!
Kostely, které vykouzlily dávné věky
s klenbami horkých linií a chladné rozvahy,
s nesmrtelnými legendami svítícími v nich,
s obrazy barev ponurých a mystických,
se světly svěc a varhan bouřemi – – –
A mnohý záhyb města opuštěný, předrahý
akkordern touhy zázračné, a vzrušen básněmi
v stil jedinečný vtělenými, dojímá jako s věčných váz
rostoucí květy věčných krás!
Pahorky, vrchy, stráně pohádkové,
hlubiny tajemné, v nich zlatých světel snové,
hřbitovy s vůní Orientu, náměstíčka tichá,
ztracené schody k cestám křížovým,
a víc než tisíc srdcí dolů tepe, dýchá
velikým, neskončeným rozjímáním svým.
A nade vším jak nad prchavým přeludem
vychází slunce ohromné jak pečeť krvavá
do bílých mlh a křišťálovým dnem
proplouvá, zlaté květy rozdává
zdem zasmušilým, skrytým zahradám.
Ó, jaké barev proměňování
a nálad křížení a jaké spoutání
zde Duše s Kamenem, ó hledím tam
k Hradčanům rozsvíceným, jak se rýsují
až divotvorné křivky palácův a stromů, klášterů
na nebi západním, jež do sfaer duchů putují,
když věže rozzpívají se, Vltava rozhovoří
pověsti o pramenech horských, o nesmírném moři,
45
s ní zvony Týna, Víta, Mikuláše
a jiné dál a dál v souladném úderu
stříbrných srdcí! Velká píseň naše
bolestná, rozbouřená, jásavá a zasněná
a umlkající – i její lkavá ozvěna...
A umíráčků dozpěv kane pospíchavý
a přitlumeně naříkavý
i do zázračných jarních nálad Prahy,
když v červáncích jsou sady mandloní,
v zelené mlze ostrovy
a v azurovém jasu ulic vyzývavý vzhled,
když vedle pavučiny broskví květ
a stromů bílá nádhera zeď šedou zacloní,
vzduch blankytný a vlahý
a jako zleštěn, skoro kovový,
zdůvěrněn včelami a ptáku, prosycen zahrad vůní,
podivným vábí steskem.
A v bílých, bílých nocí tůní
k hvězdám a luně město vstává jako zjevení
stříbrným a perleťovým leskem
jak ze sna dýchá, světla nebe přijímá,
veliké mimosvětské tušení –
a cosi jako somnambulní život duši má.
A je-li pod sněhem, jak báseň z mramoru
záhadně, jasně, mlčelivě tkví v modravém prostoru.
Obrysy jeho míň jsou v nocech kamenné,
víc přeludem, jenž zmizí s úsvitem,
u přece barevně jsou nesené
jak drahokamy, smalt a modrých dálek lem.
Ó, město půlnoční, jak světla poletují v něm,
když vítr jimi zmítá, tmavý letí mrak
a zastaví se, rozpne křídla jak přízračný drak
a zastaví se, jako příkrov věčný;
46
v hrobky se domy promění a věže v cypřiše
nad hradem Vítské nejvýše,
temnoty rostou v příliv nekonečný,
a hoří jenom lampy oranžové v nich.
A náhlý blesk jak safír očí město prokříží
a věž neb římsu, obrys přiblíží
prohlubně černé, varhan bouřících
ozve se hlas a bičů strašný smích...
Tmáň mizí jitrem šedým, zkaleným
nad městem opět kamenným.
A je-li jeseň, šarlatem a zlatem
zahýří den po stráních, v zahradách,
v čarovné krvi žlutých odstínů
v perleti mlh, v záchvatu zbožně svatém.
Tisícileté kameny a na nich krve nach,
stop nesmrtelných vidím žhnout,
minulých Duší mnohou Vidinu
se mísit, v hlučný, chvátající dnešní proud.
Co všecko před mým zrakem putuje,
co slávy marné a co žhavé, statečné,
mrak postav za postavou sleduje,
korouhví lesk, zápasy bezděčné,
neštěstí, hrůzy, trýzně prokleté
a ponížení staleté,
průvody, třeštění a poprav tragedie,
a nahoty, jichž nikdy nikdo nezakryje,
a město celé černým suknem potažené,
slzami krvavými pokropené,
s lešením, katafalkem chmurným, na němž velel kat,
a město umíráčků, korunování a barikád,
a svatých ostatkův a velkých tuch a pyšných odbojů,
a bílých Světců, pomsty, hranic plamenných,
snů, cílů shroucených,
47
a město mysterií neprůhledných závojů,
velikých bolestí a zadumání hlubokého,
velebný oltář Boha nezvěstného!
Legendo divotvorná, zlatem hvězdným vleptaná
do světa zázraků, na stupních Výsosti
tvé magické já zhasnu oddána
svým mystériím, bludička tvých oblastí
i duše moje plamenná,
mé drahé město, Vise kamenná!
[48]
V ZÁMKU ZAHRAD.
Podivné obrazy a zjevy křísily se v její duši,
jak nedávno je žila jimi ohromena.
Leží jak neživá, a srdce její temně buší,
ó, jaká všeho velká přišla změna!
Noc kouzlo otevírá zázračná a snivá,
Marie poslouchá, jak Julgun smutnou píseň zpívá,
a dívek unavený smích
utichá na hedvábných polštářích.
Dojedly hrozny, mandle, dožívají
svůj rozmařilý den,
a chán jak čímsi strašným okouzlen
v zahradách bloudí, jež se v nekonečno zatmívati zdají.
Marie Potocká! On zvolal vášnivě to jméno,
i ona vyslovila je té chvíle, jak by vzepříti se chtěla
tomu, co usouzeno.
A marně. V jejích očích zavřených
tkvěl jeho pohled; v něm, v něm zapomněla
rodného domu, otce drahého
i vzdáleného sadu věrného
i mrtvých na bojišti nešťastných.
Jak náměsíční v zajetí se dala odvádět
dalekou dálku v sídlo chánovo
do zámku zahrad... Ó, zde celým srdcem žíti smět,
v souladu krásy, štěstí mimo svět!
Však pokořena čekat na slovo
49
onoho muže, až ji zavolá a k sobě přivine –
harému milostnici, až mu na dně srdce odevzdaně spočine!
Ó, vidí půvab jeho polonahých žen
v komnatách rozkošných a čarokrásných
s emaily duhovými, jako drahokamů jasných
záření sněné, fontán slyší vzdech
jak ozvuk polibkův a jako zahrad vytoužený sen.
A touhou opojena ve slz tone pramenech,
a v jejích očích zavřených tkví potopen
Girejův pohled, který upřel na ni,
když ráno vyprávěl jí o horách, jež zámek obkličují,
o divném skalním městě – jehož obrys do zlatého vzduchu čněl,
o tanci dervišův a honbě sokolův, a jako vzpomínání
zazpíval píseň Gaziho, jak růže mořem plují
a slavík před očima nebes oněměl...
Fetch Girej pravé vešel v zlatou komnatu
a chvíli váhal. Byla noc již. Fialkové vůně oblaky
snesly se k němu, klesl v polštáře
v bolesti, vášni divém záchvatu
a zase pozvedl se, do záře,
do záře luny zahleděl se, v noci sladké přízraky.
A jako ve snu kráčel za svou vidinou,
až ony dveře, dveře otevřel. – A stáli proti sobě
Marie – Fetch Girej... A stáli proti sobě v chvíli noci nevinnou,
jak člověk rodící se, člověk končící své vise v hrobě.
Slov nebylo, leč příliš více nežli slova:
svit zraků, zpověď srdcí, věčnost okamžiku,
tajemství bytí, rozluštění štěstí, náboženství nová
o smrti rozkošné a hořkém žití vzniku.
– – – – – –
50
Objetí strašné, rozsvícené oné půlnoci
zářilo nad horami nad zámkem a zahradami,
jak bolest v rozkoš proměněná...
Slzami perlovými tajuplně do noci
fontána v přítomnosti smrtelné a nesmrtelné lásky zpívala
a tiše plakala.
Do oné bílé noci do věčného smíru pod hvězdami
svůj osud posílala v život probuzená žena. –
Zde celým srdcem žíti smět
v souladu lásky, štěstí – mimo svět!
Však marně blouznit! Po té noci slunce spatřit nelze ani.
Sad doma odkvetl, a otec umřel asi. Hlavu ke spícímu sklání.
Odejde nepozorovaně, jako onen slavík oněměl
před nebes očima... A chána ještě žhavě políbila – –
a probodla si dýkou srdce... Stopu lásky světlé na rtech měl
Fetch Girej – vedle něho Marie se položila jako zkrvavená růže bílá.
Stříbrné ráno květy na fontáně v barvy teplé vzkřísilo
a chána v hrůzu, do zoufalství vzbudilo...
Marie studeně a smutně usměvavá
na modrém hedvábí a zlatě leží nejtišeji,
fontána slz truchlivou píseň krůpěj po krůpěji
věčnosti odevzdává.
[51]
BÁSNÍKŮV ODCHOD.
PAMÁTCE GRUZINSKÉ HEREČKY NATALIE GABUNIE CAGARELI,
„Zpívala mi žhavý přípitek a již Jí není...“
Čas bude prchat, slunce nad zemí a mořem zlatě plát,
oblaku proměnlivé letět, růže nedotknuté odkvétat,
krev rudá téci z ran, jež více nebolí.
A já chci dlíti nečinně jak mrtvý v mnišském hábitu
v mlčení na věky, skryt v stínu hor, v závoji blankytu
v Gelati na verandě nad Rionem svatých údolí.
Jak jsi to řekl pravdivě, můj Rustaveli:
„Je jsoucnost kniha zapečetěná
osudu nezbadatelného.“ Dny mé do samoty spěly,
v níž zůstanu až do soumraku smrti. Smířena
je duše moje se vším, všecko přijala a všeho odřekla se,
a chvíli zázračnou si bude opakovat v nesmrtelné kráse,
když řekla Tamara: „Tvá óda, básníku, je báseň čarovná,
měj za ni dík a zlata prameny, to dí ti královna,
a ženu, Šavteli, za citův odvážlivě žhavý proud
smíš ve snu lunou ozářit a obejmout.“
Tu chvíli zázračnou si opakovat budu
a trpělivě čekat konce od osudu.
Všecko jsem žil a všecko viděl do dna:
– korunu Imereckých králů perlovou,
52
i svaté Niny zjev bloudící v města rodná,
i dálku zářných snův a cestu světy křížovou,
oltářní zlaté obrazy a věčný sníh a devět pramenů,
z nichž bezejmenných hor jak věží, pyramid
a trůnů zástup roste; z ohromných dvou kamenů
chrám, který ve tvaru byl kříže vytvořen.
Já viděl Mzchet a jeho pološero,
kde možno cítit ulétání dnův a snít a snít,
já viděl prchající radosti a slyšel tisícero
tlukotu srdcí tam, kde moře vzduchu, stín a světel tóny
jdou nad horami tajemně jak putující sen,
a tiše v dálkách umlkají rozteskněné zvony.
Praotec obr Pargamos tam kdesi stál
i zamyšlený Pharnavas, náš první král,
i poutník mdlý, jejž láká pouze samota.
Prasvětské cesty plny cedrů, dazen, magnolií
ráj ukázaly všem, a osmihranné věže chrámů skryjí
na věky srdce vyvolených. – Moje dohořívá nad vlnami Rionu.
Jak podobna je pavučině kniha zákonů,
ji silný roztrhne a slabý se v ní zamotá.
Já silným nedovedl, slabým nechtěl být,
a proto zavolal mě mimosvětský klid
k zrcadlu unikání. Nechci více uvidět
Tamary královny, vtělení slávy svrchované,
bytosti do extáse, rozkoše a štěstí štvané,
ó, nechci do nádhery pozemšťanů bled
pohlížet po druhé. Je hluboký to žal, ne chvíle rozmaru,
bojím se přiznati a přece přiznávám:
Miluju Tamaru,
rniluju Tamaru a všeho odříkám se, budu navždy sám,
a nechci více uvidět
53
slavností, tanců, her a honů, hostin, trůnu,
rozkoše, lesku, nechci navrátit se v její přítomnosti svět.
Ať v onu rozšílenou štěstí strunu
ponoří hebké prsty Asat Grigolidse, krásný muž
královnu, ženy neodolatelné. Já jsem troska. Odcházením už
je život můj. Ať verši na pečetích, mečích, na hudebních nástrojích
básníci jíní velebí mou Tamaru, já odešel a ztich’.
Ach perly, drahokamy, indické démanty, řecké látky,
nádoby zlaté, hedvábných snů polštáře,
miniatury snivé, přítomnosti zmatky
a květy, roztančené v závrať arabesk a do záře
slunečna, cypřišů ztemnělých a moře vlnobití,
Tamaro drahá, jak byl život rozkošný a krátký!
Chci opuštěný dlíti zde a v nekonečno sníti,
čas bude prchat, nad zemí a mořem slunce zlatě plát,
oblaky proměnlivé letět, růže nedotknuté odkvétat.
V ohromných zahrad, lesů zázraky
až ku podivné vášni moře budu zahleděn,
v údolí hluboká, kde pohádkové plují oblaky,
slavíci pějí, žluté kvetou azalky, strom granátový dýchá, thuje roste stín,
fialek tone modro, a kde chvílí nejslavnější den,
mé lásky den v řetězech ledovců se zázračí
jak pouto minulosti, jejích úžasův a vin,
a zjev ten drahý srdci mému dostačí,
bych touhu nebýt měl a touhu věčně být...
Zde sedět nehybný a všecko obsáhnouti,
co vzneslo se v mém žití a co v negaci se hroutí,
vzpomínat, zapomínat, lhostejně pohlížet v dál
ke svatým pramenům, v hor nebetyčných mlčelivý štít,
54
co bude po nás v prorockém zřít tušení,
jak zhasne paprsek, jenž v slovu se nám vzňal
neb v polibku, jak padne vše a zvadne vše a zmizí
a v naše stopy ztracené kdos vejde cizí
a vydechne snad kletbu aneb nadšení.
Veliký klid ať sevře mě a nad vším zamlčení nadsmyslné,
ať plane v odloučení slunce divných jisker plné,
ať věrně bolí bolest lásky nad hlubinou
nesmírných zahrad, opásaných ledovci a moři!
Ať léta jdou a v nesmrtelném tichu minou,
ať křídel mávání, zpěv ptáků, rachot hromu,
šumění zřídel, šepot stromů
a tlukot srdce hudbu moji tvoří,
a s tím, co pomíjí, ať duše s duší splynu,
ať zítřek zradí mého dnešku zamyšlení,
ať nejžhavější minulost utone ve hlubokém stínu,
a po velikých srdce illusích památky není!...
A bude prchat čas, a nad zemí a mořem slunce zlaté plát,
oblaky proměnlivé letět, růže nedotknuté odkvétat.
[55]
V CHRÁMU VASILA BLAŽENÉHO.
Jak hračka nesmrtelná, úžasná
geniem pro sen Člověka a Boha vymyšlená,
šperk z drahokamů světel tlumených,
kouzelná pohádková scéna,
v níž srdce pravdivě a odhodlaně bije,
bludiště s Madonnami temně zlatá, bezhlasná,
s podivným sněním očí přivřených,
s měsíčným stříbrem závrati a harmonie,
jež vichru duše v citlivý klid promění,
veliký epos s teplem lyrického vzrušení –
a věží sen a nejodvážlivější rytmy:
Vasila Blaženého chrám...
Ostatky světcovy ve zlaté rakvi odpočívají,
lucerny třpytící se jako hvězdy nad ní splývají...
Veliký Ivan Cár tam v přítmí
deváté kaple klečí sám
hledící do soumraku očima, jež do zděšení vidí,
nehybný, jak by z kamene byl vytesán,
zbloudilý přízrak, jemuž krev, již prolil, prýští z vlastních ran,
řekami plní moře, zem ji vssává, obzor jí se opojuje,
žhne mezi ledovci a nachově ku hvězdnatému nebi stoupá,
zoufalým tempem v každou slavnost, v štěstí zasahuje
a srdce pyšně v trýznících svých vlnách koupá.
56
Cár zastenal a hlavou o sloup udeřil:
„Já železem zabil syna! On byl já. Krev jeho upírem v svých ústech cítím
a srdce neustává bít, ač ubývá mých sil,
mé srdce ještě bije jako veliký zvon, nežli v Moskvě s věže spad’,
a jako on se do propasti řítím – –
Hněv boží na rtech, nepřestávám Ikon celovat,
ač slova modlitby mi z mysli prchají
a stále jenom cosi přízračného vidím, vidím...
ať oči otevru neb zavru, stíny vzrůstají
a podléhám jim, marně vzpouzím se a stydím...“
A padl na tvář. Dlouho modlil se. A náhle cosi vyrušilo
pobožnost jeho: zvedl se a zděšeně
vytřeštil oči: S lamp se divné světlo lilo
jak z luny půlnoční... A z rakve mrtvý vstával vznešeně
a zpupně. Vasil Blažený, jenž nosil okovy
dva a půl pudů těžké na nohou? Ó, zachřestilo cos,
jak netázán když pouhým gestům člověk odpoví...
Ó Vasil Blažený! Ne, hrozno! Ten, jenž v jeho rakvi snil
a vstává z ní – to není Vasil, ale Gvozděv, šašek Gvozděv, jehož los
cár rozvášněný kdysi chmurně rozluštil.
Teď stáli proti sobě – cár v šat noční oděn, šašek v roucho rolniček,
rozškleben bolestně a mstivé, lítostivě...
Ó Gvozděv, Osip Gvozděv – při hostině carem zabit, vlek’
své podařené vtipy, žerty na řetězech Vasilových lstivě
před cára, který pod ohromnou Madonnou, jak z oblak hledící, na dlažbě seděl
jak zkamenělý. Šašek mluvil, jak by srdcem ve zvon bil,
57
jak živé svědomí, jak zkrušený, jenž o svém právu věděl,
jak poražený, jenž se ve vítěze proměnil:
„Hněv boží třeštil v tobě, milostivý pane,
i Šujský, roztrhán psy, jistě pochopil,
že byl to boží Hněv, jak chápu já tvé vraždy, železa, hry, žaláře,
vždyť měl jsi Anastazii a růže rozesílané
na žhoucí sny i měkké polštáře.
Proč asi tenkrát, když jsi na Iskovské obnažené měšťany horoucí víno vlil,
spad’ veliký zvon v Moskvě? Vzrušil tě, můj milý císaři?
Ó, přijdou záhady, jež srdce v žhavý granát rozzáří.
Jen račiž vzpomenout těch dnů, když Moskva hořela,
a bouře řvala, blesky křížily se modravé,
pod mraky dýmu propast kamenů se zavřela,
železo ve výhni se rdělo, dřevo zmizelo, měď tekla v záři jízlivé a jásavé,
v úpění lidu, v prachu výbuších se uplatňoval strašně
hněv boží; popelištěm ohromným se stíny lidí brodily jak strašidla
nad mrtvolami, troskami, a nová osidla
stvořily hrůzou rozpoutané vášně.
V té době, víš, v tvém dvorci podivný se zjevil muž,
s hrozícím pozdviženým prstem přišel, s tváří proroka
otevřel písmo, vyřknul ona slova břitká jako nůž:
– Soud boží hřmí nad tvojí hlavou! – Z hluboka
srdce a duše hovořil. A ty ses změnil, drahý císaři,
ó, přijdou záhady, jež srdce v žhavé slunce rozzáří.
Kněz Sylvestr a přítel Adašev. Ó! ty ses postil, modlil, z hříchů kál
58
před celým Ruskem, srdce lásce zapálil a v dál,
v dál svítil jeho láskou. Byla nebem Rus? Ty jejím Hospodinem
neb jeho obrovitým tvrdým stínem?
Sylvestr velký, krásný Adašev – proud dobroty se přes tvé nivy lil,
tvá Kazaň, Ivane, tví žhavě krásní dnové vítězství
snů zlatých, těžkých bílých mrazů, sluncí velikých,
ohromných gest a vzestupu a síly. Ó jaká krása! Zástupové tví
jak věčnost kolem tebe, vroucí pyšná báseň království, hle, žezlo v rukou tvých...
A pak, můj pane, nebyla to nemoc tvá, ni cesta na sever za čtyři řeky,
ni trpkost zklamána být, ani smrt tvé drahé Anastasie,
však přesycen byls dobrotou svých světců: sladký Adašev
a přísný Sylvestr, ach, svatost přílišná i ctnosti ubije.
Sylvestr dobrý vymýšlel pro všecky hříchy léky,
Adašev anděl deset malomocných denně umýval
a ty ses kál a kál,
až znudili tě, ó, tys nebyl svůj, až náhle v duši tvé se vznítil hněv:
Sylvestra na pustý jsme ostrov do Bílého moře poslali,
a blouznivého Adaševa do kláštera zemříti...
ať jejich duše na věčnosti zasvítí!
Ó, nastalo nám, cáre, veselí, ti dva když jako soudci nestáli
před naším činem! Tys tak vážně k jejich šílení a horování zřel!
Ach, roztřeštili jsme se, císaři,
ó, přijdou záhady, jež srdce v hrůzy výheň rozzáří,
59
krev, oheň, stony tisicův a tisícův, a jezera
a řeky plny krve, jámy plny těl –
bez soudů zabíjeno, vřela tragedie krve, smrti příšera,
hněv boží jako mračno žhoucí nad námi se tměl.
Ó, jaká rozkoš zla, opojnost hříchem, jaké orgie,
slavnosti zabíjeni, mrákoty a panichidy,
osmnáct šibenic na Rudém náměstí,
zdvižené meče katů, vřící koupele, ó, kdo to prožije!
není mu jíti pro pokání do pekel!
Mrtvoly vycházely ze sklepův, a v neštěstí
šílely davy, umíraly v hrůze zoufání a bídy,
Ikony svítily jak přízraky, a rozkaz hřměl...
a nové tresty bleskly. Z hlučných hostin v žaláře jsi odcházel
v krev horkou ruce ponořit. A krví žhnulo Rudé náměstí,
vzpomínáš, císaři, vždyť přes ně šel jsi právě?
Mor připlížil se, ano, velký Ivane – tvůj statný pomocník!
Ó víš, jak dravě
kosil tvůj lid? Zem sílu plodit ztratila,
a Moskva opět hořela, a ještě kouřila,
když vtrhli nepřátelé...“ Mrtvý umlknul a ústa rozšklebil.
Cár oči rozevřel, jak chtěl by do dna hrůzy zřít.
A šašek opět promluvil: „Na světě marně hledáš klid.
Vím, na co myslíš,“ snížil hlas, „žes vlastní rukou zabil syna.
Děsíš se? Svíjíš? Věz, jen smrt je bezpečný tvůj cíl...
Řveš hrůzou? Tekla tvoje vlastní krev a tvoje vina
třásla se ve hvězdách a v strašných tmách,
tisíce tisícův ubity, a poslední – tvůj syn, tys jeho vrah,
vrah všech a synův, který s tebou ubíjel a hýřil,
do srdcí poděšených s rozkoší a smíchem ocelí a ohněm mířil.
60
Ó, marně hlavu rozrážíš o tvrdý kámen
a voláš o smír do sfaer mlčících a nepohnutých hvězd,
a marně trháš roucho s vyhublých svých ramen:
Godunov čeká v Kremlu: Syn tvůj mrtev, mrtev jest.
A tys ho zabil, tys ho zabil, císaři,
ó, přijdou záhady, jež srdce v krvavý sen rozzáří.
Ó, nelze z hlubin srdce krve zadržet,
potřísněn její kletbou sedíš tu jak šílenec...
Pojď, zahřeji tvé ruce studené, já jsem ti odpustil,
ať zvoní všecky zvony, tisíc žlutých voskových ať září tobě svěc,
až budeš mrtev. Pojď, já jsem ti odpustil,
já, kníže Gvozděv, šašek, slyšíš? Zemři neproklet!
Ó, slyš mne – jdi! Až budeš doma v klidu vonných chvil,
blesk zapálí tvou ložnici při slunci plamenném,
výstražný bude slyšán hlas a spadne kámen s nebe podivný
s nápisy tajemnými! Jdi a čekej v žalu svém
onoho zázraku a jeho konce s trýznivými sny.
Rozbiješ onen kámen? Plamen uhasíš?
Bojíš se? Neboj se, jsem Gvozděv, nejsem Vasil Blažený
ó, to byl všecko žert: Jsem pouze šašek, šašek, víš?
A rudé náměstí a smrt -– to příliš straší,
ty, velký, všemi, které mučil jsi, ty velký, zmučený,
ne, neposmívám se ti, já jen pokračuji v družné veselosti naší.
Jsem přece šašek, třebas mrtvý, drahý císaři,
tvůj život ohnivé je nebe, zkrvavená řeka,
ó, přijdou záhady, jež srdce v žhavý kámen rozzáří,
jdi domů, jdi a umři, Boris Godunov tam čeká!...“
61
A šašek zachechtal se ponuře a rolničkami zachřestil,
shroutil se jako tenkrát při hostině, zmizel, jak by nebyl.
Ivan zděšen skryl
zsinalou tvář do roucha svého řas
a dlaní ztlumil srdce, srdce strašně bušícího hlas...
A nad Vasila Blaženého rakví pevně zavřenou
lucerny nepohnutě visely jak hvězdy ve tmě tonoucí,
Madonny s vysokostí klenby dolů blahosklonně hleděly,
jak do propasti světa s věčně věčnou proměnou,
nejsoucích křídel tajuplné písně tiše šuměly,
hodiny odbíjely vážné, odměřené veto v jitro budoucí.
[62]
KONEC SIBYLLY.
Průsvitně modrý soumrak s rozsvícenou lunou
a oblaky, jež zamyšleně azurem se sunou
stvořily onu noc s tajemstvím divných závratí,
s magických barev kouzlem, s dálkou nevyzpytnou.
Cos dávno minulého a cos příliš budoucího
chvělo se v prostoru, co duši uchvátí
přízrakem snů, jež snadno neprocitnou
v hlubině věčných propastí. A z ticha, toužícího
pouze po hudbě moře nebo větru zazněl jakýs hlas
neznámý, nimbem oné noci vzkříšený
a věkem dálky zastřený:
„Hlubší než oceán je dnešní obloha, má barvy jas
modrý jak žhoucí kameny
Měsíčných lesů, stíny záhadné
jak bloudívaly v Jonských Erythrách,
a přece ani hvězda s nekonečné výše nespadne
v pozemský pokrvácený a zaslzený prach!“
A nezměněná byla mlčelivá světel záplava.
Tajemné ženy vztyčila se k nebi postava
v závoji bílém, pozlaceném. Tisíc let,
tisíce tisíc let se tmělo z jejích vrásek hlubokých,
svítilo strašné z jejích očí, zachvělo se z nich:
Sibylla,
63
z těch jedna, která v duši celý uzavřela svět,
proniknouc perspektivu jeho tragedií
a rozkoší, jež pro věčnou smrt žijí,
a všecko prosnila a prožila –
i chmury velkých hrůz i písně nejvyššího jasu.
Mluvila tiše jako v deliriu, užaslá:
„Nerozplynula jsem se ještě jako šelest hlasů
v podzemí u Avernského jezera,
a přec mých dobrodružství lampa uhasla
a toužím, toužím po tmě očí svých tohoto večera,
po smrti toužím. Dal mi Apollo dní života,
co písku zrn má vlasti mojí břeh,
a konce nemají ty dny, žhne moje samota
bolestnou visí Všech, jichž utišen je vzdech.
Kdys věštby Apollo mi z chrámu k duši schvěl
v podzemí jeskyně, je psala jsem na listí palmové,
v jich svaté uvěřivši určení,
leč vítr stoletími je jak marné chmýří roznášel.
Ó, zákon tisíciletý se promění,
proroctví vzplane, zhasnou skutkové!
Svých slavných věšteb nezřela jsem splnění,
a všech mých devět knih –
a mými přece byly! Není jich.
Básníci opěvali gesta vznešená
mých chimaer od Virgila k Augustinu,
a já jen umřít toužím toho večera, když luna zasněná
plyne jak souhrn proroctví o lepších dnech,
umříti toužím toho večera, být stín ve věčném stínu.
Ó, žila jsem tak dlouho v divných osudech,
vidinách pronikavých, těžkých dumách
64
v jeskyních kolem Trojské Idy,
na Samu, v Delfech, v Erythrách a Kumách,
a procítila všechny rozkoše i ostny bídy...
Na Babylonské věži dlouho dlela jsem...
Byl skutečností sen a skutečnost mi snem.
Egyptem šla jsem, končinami Červeného moře,
Arabskou pouští. U Jerusalema kdysi
a vinic Engaddi mě tak přepadlo hoře
z marnosti všeho, jako dnes. Ten dnešní večer křísí
mé dávné vzpomínky. Proč ještě dnes
mám pochybnosti o nutnosti konce všeho?
V co ještě věřím? Doufám? Ať se snes’
růžový oblak nad hlavy potomstva zemdleného
a dal mu novou možnost žití, tep
možností nových, já jsem obsáhla své věky,
jsem hotova a chci jen nevědět a nebýt, Řeky
a moře za mnou, mraky nade mnou ať hučí,
poušť v dálce žhne, a ošálen a slep
ať maká pyšný nadčlověk ve skalách skutečnosti,
já toužím nebýt, všecko mne zde mučí...
Šalomoun řekl: – Nebo silné jako smrt jest milování. –
Královský šarlat planul, sál byl plný falše, závrati a hostí,
a já jsem ruce vztahovala ku svítání
svých věšteb. Marné. Lásky největší vždy ztroskotaly,
nejlepší činy zhořkly v zklamání,
nejhlubší city na mělčinách umíraly,
nejvyšší touhy zhasly v propastech,
nejvznešenější krásy utkvěly jen v snech.
Ó, noci přízrak překrásný,
jsem v jeho nebezpečném zajetí
vím, že vše míjí v životě jak sny
a bolest každá že je marnou obětí,
65
a cítím, že se rozplývám již jako šelest hlasů v podzemí,
a dálkou věků vidím, vidím ještě zas
ty známé tváře králů, proroků, žen podivných, a se všemi
se loučím. Tolik očí se teď k mému srdci upřelo!
Obrazy známé ke mně jdou strašlivých krás,
těch divných skutečností, jež jsou dávno smazány
jak hvězdy jitrem. Děsím se, co všecko do nebytí zmizelo,
a jaké hory se zemí jsou srovnány!
Zřím Semiramidiny zahrady jak fantom plout,
Babylon s věží mystickou! Ohromné zříceniny z nich
na poušti trčí. Artemidin hrob a kolloseum! Není jich.
Ve Pharos maják musil uhasnout,
velbloudi odnesli div Slunce v Rhodu,
popelem lehly chrámy věhlasné a zvětraly.
Co do mramoru, bronzu časy vepsaly,
je sen a hádanka. Co Bardové a Druidové zpívali
ať hymnus lásky neb zbožnění odu,
z paměti zmizelo. Vše: archivy a malby,
obrovské stavby, sochy, sály, města
se zemí srovnal nepřátelský věk,
usnula prudkých vznětů velká gesta.
Co slavných bylo knihoven! A co v nich myšlenek
o kouzlo žití bojovalo, že z těch knih
kolos až nad hory a moře vstal by:
plameny schvátily je, rozmeteny zmizely, a není jich.
Co člověk stvořil, člověk tupě ničil Caesar nebo dav.
Co velkým rytmem horkých k výši zvedalo se hlav,
a ze všeho a ze všech jsou jen pohádky a stíny.
Mně zdá se – ještě včera v slávě viděla jsem Jerusalem,
a zatím tmí se v dálce truchlivé
mým zrakům vstříc jen jeho zříceniny.
66
Kde čarovné a ohromné je moje Ninive?
Vše opouštějíc přiznávám si s žalem:
ni stopy po něm není. Obraz úžasný
a překrásný,
divadlo nesmírné mi ještě zjevuje se v temnotách,
poháry svítí, drahokamy hoří,
šílená gesta míhají se, báseň o životě tvoří,
rouhání, vraždy, hrdinství... A všecko v dávných snách
je potopeno jako na dně v moři.
Jak třeštil svět! Jak zápal jeho nítil se a zhasínal,
potoky krve tekly, plály hranice,
hrůzy se množily v obludu příšerné
krev hvězdy ronily, krvavě měsíc plál,
a lidé umírali hřešiti a žíti toužíce.
Ničemu více nevěřím, v nic nedoufám,
vše opustilo mě neb zklamalo
neb před očima mýma smutně zmíralo.
Chci taky nebýt, podávám se mrákotám a tmám,
chci rozplynouti jako šelest hlasů do černé
a věrné dnešní noci, až se luna zastříbřená ztratí,
a bílé jitro ještě nezazlatí...“
Usedla. Oči její zvětšily se v modré propasti,
v závoji jejím bílém zlato ztemnělo.
Šeptala: „Odcházím tam v nepoznané, tajuplné oblasti...
Jen ještě slyšet sloky chci, jež Anakreon pěl,
a míti klid, jejž srdce moje nikdy nemělo,
a ztratit souvislost se světem v nebytí.
Již prorokovat nebudu. Je věštba snem
o budoucnosti, a já nechci dosníti,
67
co dožít nemohu!“ Hlas její slabě zněl
jak odlétání jemných křídel, zrak jí dohoříval, dohořel,
a jeden tón se slavný zachvěl ve hlase
jejího tichnoucího srdce... rozplývala se...
a rozplývala se...
[68]
PÍSEŇ NEJOSAMĚLEJŠÍ.
Je vais voir l’ombre, que tu devins.
Stéphan Mallarmé.
Svět za mnou ležel. Duši naplněnou jeho tmavým hořem
jsem odcházela. Cesty běžely a křížily se v dál,
ledovce svítily a květy hořely, a na východě bílý měsíc plál.
Plula jsem ponurým a opuštěným mořem;
myšlenky své jak zlatá souhvězdí,
jež visí mezi zemí nevinnou a výšek hlubinou,
jsem propustila do širého chrámu beze zdí,
bez hranic do prostoru, v jehož lůně spočinou
bolestná srdce naše. Sama šla jsem v onen divný den
k přístavu pouští. Břeh byl ránem postříbřen,
a písek sluncem celován se třpytil
temný a mdlý, jak na cestu by zabloudilým svítil.
K jezerům slaným, holým kopcům, v kraj snů střízlivých
a k městům opálovým, smutkem zastřeným, jenž sídlí v nich,
jsem došla toho dne. Tam zahrad, pramenův a studní nebylo,
ni jediného stromu, travičky, ni ptáka, motýle,
jen pára nafty, věčných ohňů stín
a černé město jako výrok nesmířených vin –
a domy, věže, chrámy, oken perleťový třpyt,
a světlo bolelo a liliově bílé slunce pálilo
na nekonečné slehlé mohyle.
69
A cestou zapomenutí jsem ještě dále šla –
v krajinu minulosti, v blízký hrobů klid,
v epochy zmizelé, století předešlá,
v nedobrovolná zaniknutí starých, slavných míst.
Merw, – jeden z divů světa. Možno číst
v ruinách toho nejstaršího města světa
– vzdech balladický na rtech – osud Všeho.
Oasa květů nespasila žití vyvrcholeného:
v smrt probuzení – vede velikých snů meta.
Odkud jsem přišla k těmto končinám
strašného ticha – po hudbách a výkřicích a slavnostech,
po nářku, agonii? Karavany táhly jako vidiny
po světlých obzorech ku věrným tmám,
já v osamělost unikám – smrt ve svých snech –
a v duši věčnosti cíl nebo vteřiny.
A přece ještě uslyším a uvidím, co nikdo neviděl a neslyšel:
otázky, poselství a možnost rozluštění
velikých záhad s reptáním a vším, co člověk chtěl
a čeho nedosáhl, a jak oblast skutečnosti v slavnou báj se sese mění.
Svět za mnou ležel. Miliony lidí tady dokonalo,
pohasla sláva, slunce krvavé své písně štkalo,
život se shroutil. Nic než zřícenina
propastná, pokojná a dosněná,
nechtící vzkříšení, událost skončená.
Jen sny a touhy byly heroické, člověk třtina,
a věrná jenom bolest, lidské srdce přeludný jen stín
podivných visí, rozkoše a vin.
Svět za mnou ležel. Západ tiše dohoříval
a v oněch místech smutných, neživých
70
zazněla náhle tajuplná píseň. Kdo ji zpíval?
Pták, člověk nebo nástroj? Nikoho tu není z nich!
Šumění stromů je tu neznámé a moře vzdálené.
Kdo tedy zpíval onu píseň? Písek v letu vlnivém
neb oblaka, jež táhla k rajské cestě ztracené?
Neb moje vlastni srdce v rytmu blouznivém?
Ach, nejosamělejší píseň vzlétla nad souhvězdí zlatá,
dozněla strašně krásná, vášnivá a svatá...
Jsem sama, sama... Zamyšlení hluboké a teskné
v zraku mé oblohy se nepokořující leskne,
a rány zasazené odpouštím a přijímám
a slyším křidla věčnosti, jak tiše letí k nám.
A dolétají znavena. Je stará Merw již snem
i drahé štěstí mé i bolest budou pouhým paprskem,
jenž neslyšně se zlomí, zmizí v modře křišťálovém moři,
neb v temné půdě, nad níž slunce zázraky své tvoří
a básně Srdci jako žhavý západ mění
snivě a čarovně až do tmy, do tmy, kde již odpovědi není.
[71]
OBSAH.
SFINX9
VIDINA15
CÍSAŘŮV POSLEDNÍ MONOLOG17
NA ŠIRÉ PLÁNI20
HIRAM22
TAJEMSTVÍ JEHO NOCÍ30
PÍSEŇ MOŘI34
MILIČOVO VIDĚNÍ36
ODKAZ CAGLIOSTRŮV40
MÉ DRAHÉ MĚSTO44
V ZÁMKU ZAHRAD49
BÁSNÍKŮV ODCHOD52
V CHRÁMU VASILA BLAŽENÉHO56
KONEC SIBYLLY63
PÍSEŇ NEJOSAMĚLEJŠÍ69
[73]
TUTO KNIHU S DŘEVORYTY ZDENKY BRAUNEROVÉ VYDALA RŮŽENA JESENSKÁ. – VYTISKLA „UNIE“ – V KOMISSI AL. SRDCE, NÁRODNÍ KNIHKUPECTVÍ V PRAZE – MCMXII.
E: až; 2004
[74]