NA ŠIRÉ PLÁNI.
Onen den listopadový na Bílé Hoře
Srdce! Kam jsme je položili!
Na okraji staré bible.
Tušení Prahy v dálce, ohromná pláň rovná,
azurný obzor, vrýsovaný v nebe plné mraků,
letících od západu, větru píseň bezeslovná,
monastýr ponurý a bolestný a bez zázraků...
Pláň širá, zjizvená a se smrtelným sledem tragedie,
jež jako tepem srdcí ztracených v té půdě žije.
Sad osudného umírání, velikého mlčení,
cos přízračného jako vina vlastní krve, sebezmučení...
Ambity kláštera jsou pusté, vítr stená,
kněz truchlivý se mihnul v nádvoří.
Proč má se modliti? A dálka nezastřena
výkřiky krvavými se západem slunce hovoří,
a vítr písní nářku zahaluje
ohromný hřbitov, nepřehledný osud konců zlých,
a stíny rostou jako nejtemnější thuje
do výšek nadhvězdných a mystických...
A v dálce na konci až obzoru se bělá kostelíček v háji,
k němuž se procesí za nocí ubírají
mhou legendárních stínů.
20
Krásnému mládenci tam kdysi z těla srdce vyrvali,
a on je sebrav do onoho kostelíčka utíkal
usmířit hříchy své a katanů svých vinu.
Obrazy svatých uvítání vstříc mu zpívali,
on vlastní srdce své Marii Panně k nohám dal –
a načež tiše umřel. Ono srdce z těla vyrvané,
v chrám donesené, ono srdce jako zázrak schované,
poutníky z dálky láká. Jdou po věčně smutné pláni
v nesvětském vzrušení a všemu pozemskému unikání.
A vítr neustává kvílet. Prostor potemněný –
jeviště boje strašného – od země k nebesům
plní se přízraky; a vracejí se sceny
skončené dávno! Temná střelba umlkla a kdosi ještě ruku zvedá –
a prapor v ní, a kdosi k zkrváceným rtům
naposled tiskne ústa umírajícího druha.
A tma a smrt a sen jak stigma zarostlé v tu zem se zdají,
a jako obřad smuteční se v dálku plazí stínu černá stuha.
Je noc. A Praha dole měsíčná a bledá
usíná tiše... Celé Čechy usínají...
[21]