VIDINA. Je neúprosně smutno...A vidím výšky smířlivé a jejich věčný sníh,kde svrchovanost slunce, jeho absolutnonezraní slavností svých barev vášnivých,kde není svědků bolesti a pokořenía soucitných gest pozemských již není.Jen velký mír a ticho z pórů vzduchu vanea zvyká mlčení a smrti odhodlané,jen sladké přeludy hvězd zjevují se tmáma propastem a Snu, jenž dohasíná sám.Tam půjdu, tamv ohromné výše nad moře a zemv končiny obestřené snem,kde obzor nesmírný přijímá srdce horoucnost,jak stín svých plamenů,kde průsvitností věků spatřím Všeho budoucnosta zapomněna nezapomenu –ničeho nezapomenu, čím duše dotčena,čím její Vise v ohni srdce skončena.Ó výšky závratné, ó dálky závratné,vás spasitelné vzývám, půjdu k vám,vás vidím, cítím úchvatné,vás objímám.15Sejměte jho mých světských bolestí,mých drahých pout, mých citů strašné oddaných,učiňte jasně neodvislou duši mou, by mohla unéstisvět odříkání ve svém nitru toužení,by všecko bylo v ní jak věčný led a sníh,studené záření.K vám půjdu, neboť jedné nocihluboké jak dno moře zjevil se mi zasmůj prsten dole, onen pod vlnami ztracenýa nenavrácený.Nebudu nikdy mocirozsvítit kolem sebe pokladů svých jas,nebudu moci vyžíti své krásy, kouzla snu,a zapomenu na vše, zapomenu na vše, uhasnu;neboť můj prsten na dně moře leží,a z jeho studeného kruhu vzrostpodivný Květ jak srdce horoucnost,zardělý krví, sluncem třpytný,úžasný, bolestný a nevyzpytný,a jako nebetyčných věží,jak symbol věží mlčení tkví ve vlnáchten květ – jak růže zázračné a zlaté sosny,vypjaté vzhůru z moře k nebesům.A vidím jeho marný baldachýn a nach,a vidím všeho smutek neúprosnýa pohlížím k svým drahým snům,k svým marným Věčným Snům.[16]