V CHRÁMU VASILA BLAŽENÉHO.

V CHRÁMU VASILA BLAŽENÉHO.
Jak hračka nesmrtelná, úžasná geniem pro sen Člověka a Boha vymyšlená, šperk z drahokamů světel tlumených, kouzelná pohádková scéna, v níž srdce pravdivě a odhodlaně bije, bludiště s Madonnami temně zlatá, bezhlasná, s podivným sněním očí přivřených, s měsíčným stříbrem závrati a harmonie, jež vichru duše v citlivý klid promění, veliký epos s teplem lyrického vzrušení – a věží sen a nejodvážlivější rytmy: Vasila Blaženého chrám... Ostatky světcovy ve zlaté rakvi odpočívají, lucerny třpytící se jako hvězdy nad ní splývají... Veliký Ivan Cár tam v přítmí deváté kaple klečí sám hledící do soumraku očima, jež do zděšení vidí, nehybný, jak by z kamene byl vytesán, zbloudilý přízrak, jemuž krev, již prolil, prýští z vlastních ran, řekami plní moře, zem ji vssává, obzor jí se opojuje, žhne mezi ledovci a nachově ku hvězdnatému nebi stoupá, zoufalým tempem v každou slavnost, v štěstí zasahuje a srdce pyšně v trýznících svých vlnách koupá. 56 Cár zastenal a hlavou o sloup udeřil: „Já železem zabil syna! On byl já. Krev jeho upírem v svých ústech cítím a srdce neustává bít, ač ubývá mých sil, mé srdce ještě bije jako veliký zvon, nežli v Moskvě s věže spad’, a jako on se do propasti řítím – – Hněv boží na rtech, nepřestávám Ikon celovat, ač slova modlitby mi z mysli prchají a stále jenom cosi přízračného vidím, vidím... ať oči otevru neb zavru, stíny vzrůstají a podléhám jim, marně vzpouzím se a stydím...“ A padl na tvář. Dlouho modlil se. A náhle cosi vyrušilo pobožnost jeho: zvedl se a zděšeně vytřeštil oči: S lamp se divné světlo lilo jak z luny půlnoční... A z rakve mrtvý vstával vznešeně a zpupně. Vasil Blažený, jenž nosil okovy dva a půl pudů těžké na nohou? Ó, zachřestilo cos, jak netázán když pouhým gestům člověk odpoví... Ó Vasil Blažený! Ne, hrozno! Ten, jenž v jeho rakvi snil a vstává z ní – to není Vasil, ale Gvozděv, šašek Gvozděv, jehož los cár rozvášněný kdysi chmurně rozluštil. Teď stáli proti sobě – cár v šat noční oděn, šašek v roucho rolniček, rozškleben bolestně a mstivé, lítostivě... Ó Gvozděv, Osip Gvozděv – při hostině carem zabit, vlek’ své podařené vtipy, žerty na řetězech Vasilových lstivě před cára, který pod ohromnou Madonnou, jak z oblak hledící, na dlažbě seděl jak zkamenělý. Šašek mluvil, jak by srdcem ve zvon bil, 57 jak živé svědomí, jak zkrušený, jenž o svém právu věděl, jak poražený, jenž se ve vítěze proměnil: „Hněv boží třeštil v tobě, milostivý pane, i Šujský, roztrhán psy, jistě pochopil, že byl to boží Hněv, jak chápu já tvé vraždy, železa, hry, žaláře, vždyť měl jsi Anastazii a růže rozesílané na žhoucí sny i měkké polštáře. Proč asi tenkrát, když jsi na Iskovské obnažené měšťany horoucí víno vlil, spad’ veliký zvon v Moskvě? Vzrušil tě, můj milý císaři? Ó, přijdou záhady, jež srdce v žhavý granát rozzáří. Jen račiž vzpomenout těch dnů, když Moskva hořela, a bouře řvala, blesky křížily se modravé, pod mraky dýmu propast kamenů se zavřela, železo ve výhni se rdělo, dřevo zmizelo, měď tekla v záři jízlivé a jásavé, v úpění lidu, v prachu výbuších se uplatňoval strašně hněv boží; popelištěm ohromným se stíny lidí brodily jak strašidla nad mrtvolami, troskami, a nová osidla stvořily hrůzou rozpoutané vášně. V té době, víš, v tvém dvorci podivný se zjevil muž, s hrozícím pozdviženým prstem přišel, s tváří proroka otevřel písmo, vyřknul ona slova břitká jako nůž: – Soud boží hřmí nad tvojí hlavou! – Z hluboka srdce a duše hovořil. A ty ses změnil, drahý císaři, ó, přijdou záhady, jež srdce v žhavé slunce rozzáří. Kněz Sylvestr a přítel Adašev. Ó! ty ses postil, modlil, z hříchů kál 58 před celým Ruskem, srdce lásce zapálil a v dál, v dál svítil jeho láskou. Byla nebem Rus? Ty jejím Hospodinem neb jeho obrovitým tvrdým stínem? Sylvestr velký, krásný Adašev – proud dobroty se přes tvé nivy lil, tvá Kazaň, Ivane, tví žhavě krásní dnové vítězství snů zlatých, těžkých bílých mrazů, sluncí velikých, ohromných gest a vzestupu a síly. Ó jaká krása! Zástupové tví jak věčnost kolem tebe, vroucí pyšná báseň království, hle, žezlo v rukou tvých... A pak, můj pane, nebyla to nemoc tvá, ni cesta na sever za čtyři řeky, ni trpkost zklamána být, ani smrt tvé drahé Anastasie, však přesycen byls dobrotou svých světců: sladký Adašev a přísný Sylvestr, ach, svatost přílišná i ctnosti ubije. Sylvestr dobrý vymýšlel pro všecky hříchy léky, Adašev anděl deset malomocných denně umýval a ty ses kál a kál, až znudili tě, ó, tys nebyl svůj, až náhle v duši tvé se vznítil hněv: Sylvestra na pustý jsme ostrov do Bílého moře poslali, a blouznivého Adaševa do kláštera zemříti... ať jejich duše na věčnosti zasvítí! Ó, nastalo nám, cáre, veselí, ti dva když jako soudci nestáli před naším činem! Tys tak vážně k jejich šílení a horování zřel! Ach, roztřeštili jsme se, císaři, ó, přijdou záhady, jež srdce v hrůzy výheň rozzáří, 59 krev, oheň, stony tisicův a tisícův, a jezera a řeky plny krve, jámy plny těl – bez soudů zabíjeno, vřela tragedie krve, smrti příšera, hněv boží jako mračno žhoucí nad námi se tměl. Ó, jaká rozkoš zla, opojnost hříchem, jaké orgie, slavnosti zabíjeni, mrákoty a panichidy, osmnáct šibenic na Rudém náměstí, zdvižené meče katů, vřící koupele, ó, kdo to prožije! není mu jíti pro pokání do pekel! Mrtvoly vycházely ze sklepův, a v neštěstí šílely davy, umíraly v hrůze zoufání a bídy, Ikony svítily jak přízraky, a rozkaz hřměl... a nové tresty bleskly. Z hlučných hostin v žaláře jsi odcházel v krev horkou ruce ponořit. A krví žhnulo Rudé náměstí, vzpomínáš, císaři, vždyť přes ně šel jsi právě? Mor připlížil se, ano, velký Ivane – tvůj statný pomocník! Ó víš, jak dravě kosil tvůj lid? Zem sílu plodit ztratila, a Moskva opět hořela, a ještě kouřila, když vtrhli nepřátelé...“ Mrtvý umlknul a ústa rozšklebil. Cár oči rozevřel, jak chtěl by do dna hrůzy zřít. A šašek opět promluvil: „Na světě marně hledáš klid. Vím, na co myslíš,“ snížil hlas, „žes vlastní rukou zabil syna. Děsíš se? Svíjíš? Věz, jen smrt je bezpečný tvůj cíl... Řveš hrůzou? Tekla tvoje vlastní krev a tvoje vina třásla se ve hvězdách a v strašných tmách, tisíce tisícův ubity, a poslední – tvůj syn, tys jeho vrah, vrah všech a synův, který s tebou ubíjel a hýřil, do srdcí poděšených s rozkoší a smíchem ocelí a ohněm mířil. 60 Ó, marně hlavu rozrážíš o tvrdý kámen a voláš o smír do sfaer mlčících a nepohnutých hvězd, a marně trháš roucho s vyhublých svých ramen: Godunov čeká v Kremlu: Syn tvůj mrtev, mrtev jest. A tys ho zabil, tys ho zabil, císaři, ó, přijdou záhady, jež srdce v krvavý sen rozzáří. Ó, nelze z hlubin srdce krve zadržet, potřísněn její kletbou sedíš tu jak šílenec... Pojď, zahřeji tvé ruce studené, já jsem ti odpustil, ať zvoní všecky zvony, tisíc žlutých voskových ať září tobě svěc, až budeš mrtev. Pojď, já jsem ti odpustil, já, kníže Gvozděv, šašek, slyšíš? Zemři neproklet! Ó, slyš mne – jdi! Až budeš doma v klidu vonných chvil, blesk zapálí tvou ložnici při slunci plamenném, výstražný bude slyšán hlas a spadne kámen s nebe podivný s nápisy tajemnými! Jdi a čekej v žalu svém onoho zázraku a jeho konce s trýznivými sny. Rozbiješ onen kámen? Plamen uhasíš? Bojíš se? Neboj se, jsem Gvozděv, nejsem Vasil Blažený ó, to byl všecko žert: Jsem pouze šašek, šašek, víš? A rudé náměstí a smrt -– to příliš straší, ty, velký, všemi, které mučil jsi, ty velký, zmučený, ne, neposmívám se ti, já jen pokračuji v družné veselosti naší. Jsem přece šašek, třebas mrtvý, drahý císaři, tvůj život ohnivé je nebe, zkrvavená řeka, ó, přijdou záhady, jež srdce v žhavý kámen rozzáří, jdi domů, jdi a umři, Boris Godunov tam čeká!...“ 61 A šašek zachechtal se ponuře a rolničkami zachřestil, shroutil se jako tenkrát při hostině, zmizel, jak by nebyl. Ivan zděšen skryl zsinalou tvář do roucha svého řas a dlaní ztlumil srdce, srdce strašně bušícího hlas... A nad Vasila Blaženého rakví pevně zavřenou lucerny nepohnutě visely jak hvězdy ve tmě tonoucí, Madonny s vysokostí klenby dolů blahosklonně hleděly, jak do propasti světa s věčně věčnou proměnou, nejsoucích křídel tajuplné písně tiše šuměly, hodiny odbíjely vážné, odměřené veto v jitro budoucí. [62]