MILIČOVO VIDĚNÍ.

Růžena Jesenská

MILIČOVO VIDĚNÍ.
Šel Milič večernímu nebi vstříc opustiv chrám s odvážným gestem pohrdání a nesmírného odříkání. Poslední slova – jiskry, které zapálí, a meče, které zraní zanechal rozvířená v davu odcházeje sám, opojen svůdným obrazem, jejž opouštěl: změť do ekstase vydlážděných krásných, hříšných žen, jež trhají svá roucha, odhazují šperky s obnažených těl před jeho vášnivými kletbami, pro krví srdce naplněný sen. Slov jeho tepe v jejich zmatek refrain plamenný: „Jsou duše vaše plny rmutu, smysly zmámeny, jste koudel hořící, jste pleva bez studu, jste konec ošumělé lidské radosti, zatmění slunce, hříčka osudu. Má duše nenávidí vašich slavností!“ Jan Milič cestou zašel do pustého domu, jejž císař pro nešťastné ženy daroval mu, krok jeho zněl jak pláč, a když se zastavil, jak otázku by osudovou v novou půdu vryl, jak utonul by v bílém chvění žalmů, a jak by v mladou zem chtěl vsadit řadu nových stromů a jejich květ i plod předurčit v oběť na oltář. A tiše řekl ponurými komnatami procházeje: „Já vmetl jsem ti Antikrista v tvář, 36 ó, císaři, a splatil jsi mi možností zbudovat Jeruzalem na stopách Venetiae. Cosi ještě se tu chvěje po hýřeních a orgiích, jak stín nezvěstných palem, pod nimiž ony hřešily, jakási slza vnitřní, jíž oči nevydaly a do hlubiny srdce vyplakaly.“ Usedl na schodech a zamyslil se, toužně zasnil: „Já dám jim hvězdu jitřní!“ Stíny se zmnožily, a náhle měsíc šero zjasnil. Sině se šíří, opálovým světlem naplňují, a Milič vidí: zjevy divné po oblacích plují – kobylky se zlatými korunkami, tvář lidskou mají, zuby lví a ženské vlasy, jež po něm sáhají černými úponkami... Křížem se poznamenal, poděšen ostatky svaté sevřel v pěst. Hlas konejšivý uslyšel a před ním otevřela světlo dálka daleká – a v ní bílého jak svíce spatřil člověka, měl oči jako plamen ohně mimosvětské krásy a v pravé ruce držel sedm zlatých hvězd. A zase rozplynulo se vše vzduchem, jenž se mírně modral. A Milič hleděl zdiven v prázdno. A teď dvanáct bran a každá utvořená z jedné perly mu se objevily, a všemi v mžiku zástup bledých postav bolestně se prodral, a k němu hrnuly se jako vlny se všech stran přízračně krásné ženy, které kdysi žily 37 v komnatách těch, jak nejsvůdnější sen a roztoužené jako otevřený kalich vstříc polibkům, ohromný rozmach rukou malých a v srdcích hudbu šílenou, úžasných apostrof a změn. Milič si zakryl tvář: „Proč vracejí se? Chtějí v důvod hříchu zde polibky své zvěčnit v předpůlnočním tichu? Proč ke mně vrávorají v barvách zhasínavých? Co chtějí?“ Vzhlédl zas ku přítomnosti zjevů žhavých a chvějící se ruce vztáhl: „Ó, jak jsou krásné! Oči rozvírají, cisterny svůdné země, tajemné propasti v ráji.“ Ta jedna temná ruku měkce sevřela mu, posměšné své rety až k ústům jeho přiblížila, druhá odechla ho vonným dechem svým, a třetí šeptala mu v srdce vášnivé své věty, a jiná líbala ho zrakem toužným, snivě truchlivým. A jako v mdlobách cítil Milič sladký paprskový dotek všech, omračné kouzlo ztrnutí, a křeč a bytosti své strašný vzrůst, cos jako lidský svatý sen o tvůrčích akkordech.....akkordech... A když se vzpamatoval, tichý vzdech jak atom Boha vyšel z jeho rozevřených úst: „Já zhřešil s vámi přijav okamžik vnikání vaší touhy v lidskou bytost svou a velké zachvění rozkoše ohlušilo i v mé duši vašich hříchů vznik... Jsme mysteriem dnešní noci navždy spojeni. Pokorně vyznávám: Jsem Antikrist, já Antikrist v Apokalypse vykoupaný! 38 Vidiny, odejděte ode mne! Již odejděte, abych zjasněn, čist vám otevříti mohl vykoupení brány; vy bludné duše jste, já Antikrist! Odstupte ode mne! Jdu za sebe i za vás činit pokání pro naše v svrchované Lásce lidské setkání.“ A zavřel oči, aby neviděl. A ve tmě víček svých v noc tichou, v noc o sedmi očích šel, kde hvězdy svítily a řeka hučela, a stromy nezřetelné šuměly, a kdesi poutník o svém velkém slibu snil. Vrch tměl se nad Prahou, a věže mlčely, a mnohá smutná srdce klidu neměla. Zašeptal Milič: „Zhřešil jsem! A jejich hříšná srdce pochopil.“ [39]