TAJEMSTVÍ JEHO NOCÍ.
Hrál Bacha, otce nedostižné harmonie,
pak vstal a řekl: „Čtvrtá dimense-intensum – jest,
má přítel Fricker pravdu.“ Zhasnuv světla
do noci vyšel, kde již milliony hvězd
zářily nade tmou a klidem. „Osvětli je,
můj Pane, ony duše!“ řekl tiše, „dej, by slétla
s tvých trůnů milost k nim -–
nejhříšnějším!“
Tak kráčel ponořen
do noci tajemství, do vidin extáse,
v bolestných pochybností nesnáze
a v mysterií nejžhavějších sen.
A cosi úžasného
tvář jeho obestřelo, jako v deliriu šel
po pravém břehu Schaichy. Velká byla víra jeho
ve vlastní slovo, v plamen, jenž mu v srdci zněl
podivnou fugou.
Náhle zastavil se nad HeilbronnenHeilbronnem,
kde jasná voda z pískovce se prýští,
a stojí v temném lese starý rozpjatý dub onen,
a pod ním jeho kazatelna. Na ni vystoupil
30
jak zadumaný mág, by v chvíli příští
půlnoční obvyklý svůj velký akkord snil,
by do tmy shromážděných duší spásu záře vnes’ –
Oetinger Bedřich Krištof, blouznivý a přísný kněz.
Hlas jeho náhle rozlehl se širým lesem,
jak boží hallucinace, horoucnost stupňoval
a vyvrcholil soucítění v žal:
„Vstříc bouřím každý svoji duši nesem’
a nevíme, kdy v zmatek upadne,
kdy potřísněna hříchy klesne
v hlubiny trýzně strašné, záhadné!
Bolesti vaše spát mne nenechají,
zoufalost vaše na pomoc mě volá.
Jdu! Ať má síla Ďábla ve vás zdolá,
chci, aby všichni sešli jsme se v ráji!“
Stál jako zjevení v tmě noci ozlacené
a zvednuv ruce dlouho nesouvisle, vroucně řečnil
a končil jak sto modliteb by zvěčnil:
„Vás vysvobodím, duše odsouzené!“
A zašeptal: „Je vás les plný,
duchové, drazí duchové, tak vámi přeplněn je vzduch,
tak obklopujete mě, jako koráb vlny,
chci, aby lkání vašich srdcí slyšel Bůh!“
Hlas jeho ustal s chvěním jako rozzpívaný zvon.
Ó, co viděl on:
pod větví baldachýnem v stínu skály
tam velké zástupy kajících duchů stály,
vtělené v lidské postavy, zrak doufající,
upřený úzkostlivě k němu – k dárci míru,
31
se stopou strázně, záludných dob v líci
a žití nejkrutějších vírů.
Podivná gesta projevila se a nestřeženy vzmach –
posmrtné upřímnosti, někde úžas bolesti a strach
před věčným zatracením,
a jinde pouhá lítost, prostoupena chvěním
imaginárních srdcí, světel nebeských.
A celý les dech zastavil a s kazatelem ztich’!
Oetinger sestupoval s kazatelny, pramen smutně šuměl,
duchové vánkem zázračným se zvedli
a kněze následovali. On vinám jejich porozuměl
a s nimi loučil se. A hvězdy bledly.
Duchové vraceli se do tajemných říší
velikých utrpení, světlo pokání
nesouce ve svých stínech, pokorní a tiší.
Oetinger na života a na smrti rozhraní
a světských rozkoši, snů na poušti
utkvěl a duchy každé noci vítá
a káže jim a z trestu propouští,
když dlouho po půlnoci na východě svítá.
Soumraky odcházejí,
a duše z očistce vysvobozené s nimi...
A v Oetingrově duši podivné se barvy chvějí:
Bachovy hudby kouzlo, přízrak Daemonů –
a touha po nebi. Nad vrchy zasněnými
slunce se zjevilo a ve zvonů
tesklivé písně srdce bušila mu vstříc:
„Kde, kde je nebe, kde je Bůh?
Když duší odsouzených, nešťastných
32
je plný vzduch,
kde, kde je nebe?“
Odpověď slavnou zavřel v prsou svých
„Jen tam, kde srdce těžce zápasíc,
vítězně zapomene Sebe!“
[33]