SFINX.
Ve žluti písku polozahrabaná tajemná se zjevila
ohromná sfinx,
své drápy lví a křídla orlí v bocích v zemi ukryla,
na byčím těle lidskou hlavu chmurně vztyčila
do věčných proměn temnot v záření –
pozemská Isis, Ezechielovo vidění.
Ztrnulý udivený pohled, zkomolený nos a mrtvá ústa
příznačně nehybného pravýtvoru
utkvěly chladně nevyzpytatelným gestem do prostoru
strašného Poznání a velkých tragedií,
snů pohřbených a těžce rozřešených dramat.
Ohromná sfinx
na prsou pouště necitelná v gigantické rysy vzrůstá,
a mrtvá vlna minulosti pod ní v oslepujícím se slunci svíjí,
uniká, aby kdesi znovu příboj vznesla, přišla klamat
a míjet Věčnost.
Sfinx leží nezměněná, přísná před velikou pyramidou,
v níž Studna Pravdy tají se a faraónův hrob,
a Ona leží záhadná, jak Nekonečnost
9
když zrakem tvrdé otázky se na svět zadívá.
A nezbadatelné když temné noci přijdou,
Nil stříbrný jak had se ztrácí beze stop
a vrací se v krev proměněn, v krev rozlit pohřbívá
světelný obzor svojích řek.
A leží sfinx, ohromná sfinx
po věky snův a zase nový věk,
kde odpočívá chimaera osudů minulých
a slavně bouřlivá pouť člověkova,
a jenom neuvěřitelná báj a v kámen vrytá slova
a pouště žhavé diorama zbyly z nich,
kde v Nilu šarlatu se obrážejí zříceniny
měst Slunce, oblaky všech mystirií,
kde těkají jak pozdní Proroci uhaslých ohňů stíny,
kde opuštěné krypty na vždy kryjí
jas Osirisův, který vyzařovaly
pro zasvěcence hloubka přírody a klenba posvátné.
V Gisehu leží sfinx
jak ode vždycky: v noci času
soumračné, závratné
ztrácí se její původ, opály
hvězd, perleť luny korunují v nevyzpytatelném jasu
po tisíce let nespočetných její žhavý chlad.
Nestvůrná, symbolická tupě pohlížela,
jak o její se granit moře tříští
již tenkráte, když ještě delty nebylo,
v dávnosti mlčelivá bděla
nad proměnami doby příští,
jak místo vln ji horký písek začal pokrývat,
jak rudé plémě, které velkým problémem
ji sobě stvořilo, se před ní zasnilo
10
a zmizelo pod země věčným snem.
Sfinx
na vše se dívala
se srdcem zkamenění odevzdaným,
tvář její masku lhostejnosti přijala,
viděla všecko zrakem pískem zasypaným
a znovu odestřeným: mystická města faraónů,
kněží a mrtvých, únavného shonu
po boji, rozkoších a zisku,
viděla Nilu spleeny nachové,
a pod závojem deště, mrakem vzedmutého písku
obrovské sochy bohů sedících jak neporušitelní soudcové
na mlčelivých svojich jezerech,
a jako v neurčitě vybájených snech
nesmírné lesy obelisků,
pilířů, sloupů gigantických se sedmi ozvěnami,
s podivně padajícím šikmým světlem s výše
tajemně dolů,
ohromné chrámů lotosy a pyramidy vzdálené,
Luxor a Karnak spolu
jak zázrak z pohádkové říše
s processím sfing, s bílými terassami,
paláci svítícími zlatem, drahokamy při měsíci,
a nové perspektivy náhle zjevené
zrcadlem slunce východu – sto thebských bran
a Memnonovy sochy právě divně zpívající
a hory rozprostřené v dálku, aby ve svůj věčný stan
ukryly nesčíslné hroby.
Ohromná sfinx
i tam pronikla pátravě upřeným zrakem
v podivuhodné sály vytesané v skály,
do němých sarkofagů,
11
viděla zrození a umírání doby,
potkala velké hvězdy se soumrakem
tisíciletých Snů, vidění svrchovaných mágů,
postavy emailových očí, rozevřených v noc,
přečetla Knihu mrtvých, znala
bohy i lidi na vždy odešlé i jejich slabosti a moc,
Isidě sestře popatřila v tvář, když kdysi závoj sňala,
a ona kamenná sfinx –
veliký symbol Všeho, její obraz, nepohnutě v poušti stála.
Ohromná sfinx
tak zjevila se hallucinovaná,
zasněná do prázdna, kde putují
a bloudí přízraky podivných žhavostí a gest.
Pod klenbou tajemství a mlčelivých hvězd,
pod clonou oblačnou se ztajují
vidiny ony úžasné do soumračného rána,
do tůní poledních a nocí přeludných:
Farao všemocný se do Théb ubírá
obklopen princi, veleknězi, zahalen
kadidlem, unavený pohled upírá
s opovržením k davu, který užaslý a tich
na horkých pláních čeká. Průvod zajatých
řetězem kráčí za ním.
A tentýž farao jak v odvážlivý sen
jde proměněn
do sloupoví svých komnat k paním
zjemnělé, nové krásy do opojných vůní
a záchvatův a tónů, slavných variací
a rozkoší, v nichž Věčnost lživě trůní.
A tentýž farao zří do Neznáma bez hranic,
pije svůj život jako slunce tmu a kráčí smrti vstříc,
v tmu velké pyramidy na věky se ztrácí.
12
Nubická žena v závoj rudý zahalena,
na krku amulet,
jak kněžka mystérií Mylittiných
po poušti kráčí, modrá brána otevřená
zjevuje dálný zákon světů jiných,
a chvějící se lotos Nilu kdesi uzavírá svět.
Genius dobra jako eféb mladý
nad hrůzu zítřků jasný tyčí zjev,
Genius zla se pyšně v propast vrhá,
a obzor rudě pochodněmi plane, tmí se v krev.
Při pozdních růžích režné roucho trhá
šílenec krásný, na poušť odchází,
k oltáři sebezapření ho všady
tisíce zasvěcenců utopie provází.
Tam trčí Prorok, kráčí Spasitelé
v nejvyšším zasvěcení,
tam do pohromy zkázy žene směle
vír života ty, kteří věřili, že odpuštění
a smír je víc než věčné zapomenutí.
Ohromná sfinx
v tom strašném k všemu pozemskému přilnutí,
v tom odmítnutí všeho studeností kamennou
a přitažlivou visí plamennou
hledí jak váhající, pro vše rozhodnuta –
otázka bez odpovědi, odpovědi bez otázky,
arkanum jsoucnosti, dotčena vším a ničím nedotknuta,
truchlivý symbol života, typ jeho masky,
bolestně tkví v své poušti, k severu se dívá
soumračnem tvrdé pochybnosti v střízlivý náš věk,
nad pravdy nevyzpytné prohlubni a srdce vášní
se stínem neúprosné zkázy splývá
v nejhlubší tajnost zkamenělých myšlenek.
13
A tisícové roků táhnou strašní
v naprosté unikání nenávratné,
vteřina vteřinu svým právem Pomíjejícnosti škrtí,
a sfinx jen leda pevněji v zem drápy zatne,
hlouběji zasněna,
a němě odhadne, že v nekonečném žití víření
ohnivým deštěm se sfér do sfér duší semena
padají v bezvědomé inkarnaci ve chvění
Rozkoše, Lásky, Bolesti a Smrti
v pozemské divné vězení.
Ohromná sfinx
jak nevědoucí a vševědoucí
hádanka všeho – stín svůj rozpíná
jak věčné mračno v celém světě nade vším,
co končí i co začíná,
a všecko doprovází prázdným zrakem svým
ohromná Sfinx.
[14]