HIRAM.

HIRAM.
Královna Belkis představu si utvořila muže úžasnou: víc než člověkačlověka, a přece člověka. A láskou stala se jí ona představa zázračná, žhavá – cílem života. Své liliemi zadýchané lůže v stříbrném zámku v Axumu jen pro ni opustila. Dálka daleká volala její srdce. Říkala si: Je to Šalomoun. A modravá, tajemná mlha obzoru ji byla oponou, jíž zvednout chvátala, zřít kouzlo hlubiny, v níž spolu utonou. Alabastrový palác ještě navštívila nad Rudým mořem v Sábě. V oblacích kopule jeho ztrácely se. Bílé jako sníh, mošusem napuštěná křidla, holubice lítaly nad jejím zlatým ložem, háje dýchaly nardovou vůni. Belkis o Šalomounovi snila. Růžemi moře hořelo. Spěchala dál a dál a dál – kol jezer průzračných, pokrytých hady bílými, mrak pouště před ní stál, když kolem tamaryndových šla lesů, z nichž ibisové vzletěli, a písně nezazněly, a čarovných se květů vůně chvěly nebezpečné, třeštění lásky vnukajíce podivné a věčné. Konečně Belkis v záři slunce, v polnic, tympanů, cymbalů plesu, 22 po strašné lásce roztoužena na bílém slonu sedíc, plna drahokamů, na hlavě chochol nejvzácnějších per, závojů zlatou mlhou zahalena, ve vůni skořice a jasmínu se dotkla blízkých sfaer svých snův a kouzel, nejdražších svých klamů. Konečně spatřila cíl cesty svojí: Jerusalem, tak prosvětlený, ověnčený, jásající, a kdesi v úkrytu snad o Ní snící, konečně potkala i Šalomounův tmavý zrak a dívčí ústa, v odlesku slunce zřela jeho těla azurový stín. Konečně promluvila teplým slovem s nejmoudřejším králem, a její radost v rozkoš tichou vzrůstá, když růžemi se rozhořívá sladký její klín... Konečně, konečně za svitu luny v tiché komnatě Šalomoun žádostivě bledé ruce se zlatými nehty po ní rozepjal, sny její žhoucí odměňuje bohatě polibky vášnivými, jak by jeho oheň jenom pro ni se byl vzňal. V oblacích těžkých vůní v nejtišším tichu usíná křeč lásky plamenné, jak omdlelá. Šalomoun spí. A Belkis chladem podivným se zachvěla. Hluboké oči jako cisterny v noc modrou upřela. Jak slyšela by dívky své na harfu zahrát, tak ona píseň její duší táhla nevinná o dávných mládí dnech, kdy ve snu ani nemilovala krále Judského – a neznala. Šalomoun spal, a Belkis povstala – a vyšla do královských zahrad, kde květy snivě dýchaly, a zastříbřené páry ranní se stáčely, jak závoj úlisný kol hory Moriah 23 a chrámu, zářícího zlatem Parvaimským. A Belkis dívala se užaslá na onen z mlhy nořící se div. Hvězd světlost ještě jitrem nezhasla, a celý palác ponořen byl v nejkrásnějších snách, jen Belkis dívala se užaslá. A clona zvolna padala... Jak zázrak zjevil se ji jasně v bledém svítání a v krvi prvních slunce výkřiků Chrám Šalomounův. Jakás síla neznámá ji spoutala a volala. Cítila náhle: cosi podivného, záhadného odhání záchvaty rozkoše jí z duše. Od vzniku té chimaerické lásky řítila se vůlí srdce svého sem. Rozčarovaná, rozpačitá sní nad prchajícím snem: Šalomoun přijal ji. Cos nadpomyslného tušila v jeho bytosti, však cítí na prsou rty jeho jen jako dotek červánků, jež v Axumu a Sábě líbaly ji a vždy zas zmizely. Tak dojem Jeho políbení míjí! Pobledlá, zamyšlená v stínu pistacií potkala ráno krále Šalomouna. Vyslovila neodolatelné přání jít ke chrámu a spatřit – velké vise vtělování. Čí? „Hiram,“ řekl král, „chrám pro Jehovu staví, byl poslán mi od krále Thyra. Mistra velkého v něm naše země hosti.“ Šli v prostém bílém rouchu. Král si vědom moudrosti a slávy, a Belkis všeho teskné pomíjejícnosti. Ke sloupům brány z tepaného bronzu došli zadumaní, tiší. A Hiram přistoupil a hluboko se před královnou poklonil. Ohromné zástupy ku práci zavolané kolem zatměly se. On majestátný, krásný, nade všecky vyšší, na čele širokém zář ducha a tmu genia nadčlověckého, dav ovládaje pohledem a k činu kříse – 24 do chrámu vešel. O pilíř se opřel, jak by chvílí snil... Zrak všech byl upřen k zlatě zářným očím jeho. Pak rukou táhlé znamení dal. Dav se pohybuje, tvoří se harmonické skupiny, mass rozčlenění – sta tisíců. Jak v mračna zdvižená když vichr dujeduje, sta tisíce se přibližují, jako mořská vlna bijící o břeh, neslyšeti zavolání, hlasu, jen v taktu duní jejich krok, jak dálné hřmění, jež bouři zvěstuje, a sfaera je ho plna. Šalomoun hledí zděšen na ohromnou massu a bledne před tou neznámou, své síly netušící mocí: nebude jeho trůn těch mračen stržen živým mořem? A Belkis do hlubin zří marně probděných svých nocí a na dně Hiramova srdce tone s vášnivým svým hořem a s ohněm krve, který vznikl tam u moře Rudého... Ó, Hiram! Je to člověk? Bůh? Zrak jeho žhne, cos neslyšného šeptá ret, a onen obrovitý zástup dýchá pro něho. Jak omráčena stojí Belkis. Ví teď: odváženo, usouzeno je nyní všecko mimo ni i v ní. Pravici otevřenou Hiram lehce zvedá. Mračno lidí rázem zastaveno. Div divoucí. Dav chvějící se pokojně a zvolna táhne zpět, jak rozkázal mu duch, jenž nadlidskou ho sílou ovládá. Stínové povstávají ze tří srdcí poděšeni, podivní: Šalomoun vida královnino okouzlení chmurnou episodu upřádá: Hirama nutno v Její přítomnosti pokořit! V sen temný o královně Hiramův se odhmotňuje klid. Jak omráčena stojí Belkis: On je ten, pro něhož přišla sem. 25 Šalomoun odváděje ji, Hirama vybídl, by umění své ukázal ohromný uliv bronz! Třem tovaryšům zatím tajný rozkaz dal sírové lávy kovům Hiramovým přimísit... A toho večera dvou žhavých duší temným zápasem o královnu akt onen stal se bezděky. V purpuru slunce zapadalo. Hiram klonil hlavu k hmotě roztavené, zrak upírala Belkis k němu jako připoutána na věky, čekajíc dychtivě, co nesmrtelného té chvíle stvoří. Král vzpřímen pozoroval mistra beze slov a s hořkým úsměvem, a Hiram, touže zázrak vidiny své vtělit v kov, jak nikdy ponořen byl vroucně v díle svém poutaje rozvášněné hmoty žár v podivuhodný nadsmyslný tvar. A náhle jako bleskem v jeho litině se utvořila trhlina, a bílá, žhavá hmota kovu jak když v slunci hoří se nezadržitelně rozlévala, rozlévala. Zděšen poděšené zřel Hiram tváře všech. Úžasná vidina královny Belkis mizela mu jako drahý sen. Příčiny zkázy nechápaje bled stál nad zmařeným dílem nepokořen, rozechvěn... Pocházel Hiram z Tubelkaina, který z Kaina pocházel. Kain synem Evy byl a Eblise, zvaného Lucifer. Byl tedy Hiram Luciferův potomek, a stavět měl chrám pro Toho, jejž Kain i Satan prokleli, a teď měl králem pokořen stát před ženou, do hlubin jeho duše zasněnou. Šalomoun, Belkis, Hiram... Cosi poutalo je z mimosvětských sfaer 26 v ten večer osudný. Mrákotné, trapné chvíle jako hřeby v přítomnosti trčely, vadnoucím zlatem prosvětlil se azurový vzduch, zvětšený, zachmuřený Hiram temnil se jak Bůh. Co stane se? A slyšel náhle třikráte své jméno zavolat... A v žhoucí výhni spatřil neznámý zjev obludný snad Satanův, snad Tubelkainův. A byl stažen dolů v země horký střed. „Měj tvůrčí sílu, synu můj,“ ho vítal hlas. Tam Kaina uzřel stát blíž portalu, jenž k věčným ohňům ved! A vzrušen slyšel: „Buďtež s tebou ohňů geniové! Ať zničí kdos tvé dílo: vytvoř nové!“ Lucifer temně zvolal: „V noci mnohé neprůzračné ať srdce Kainovo vždy znovu bíti začne!“ Než diváci se ze strnuti příšerného děsu vzkřísili, tajemně zmizelý zas Hiram silen, živ, bledý a krásný nad zem vystoupil jak temných říší kníže. Rozteklou hmotu v okamžiku spojil v div ohromné postavy své vise – ženy, Sibylly, věštící hrůzu, rozklad, zlo a zmar, marnost všech rozkoší a snův a jar... Šalomoun zsinal, Belkis přistoupila blíže a zrakem opojeným Hiramovi zjevně celé srdce nesla v dar. „Miluju, miluju tě!“ dechla vášnivě a odevzdaně, „tebe, jen tebe, Hirame!“ „Ó, Belkis, Belkis!“ šeptal Hiram, a ještě říci chtěl, však neřekl: „Jsem tvůj, tvůj osud v prsou svírám, těch neboj se, již daemonickou moc mi dali. Zříkám se jich. Zapomínám na ně. Jen tobě budu žít.“ – 27 Šalomoun nenávistně, pyšně Belkis odváděl... Stál Hiram nepohnut a žhoucím zrakem za královnou zřel. A tak se stalo: Hodina zlá přišla noci neprůzračné, v níž srdce Kainovo vždy znovu bíti začne. A ráno blíže chrámu mezi dřevem cedrů, jasmínův a kamením nalezen Hiram zavražděn. Královna Belkis opouštěla téhož dne Jerusalem, všecky plamenné své touhy s ním. Bez ozdob, bosa vracela se domů, temně zkrvavené zraky upírajíc v dál, smutná jak poušť, jež horce, hluše před ní zela, pokorná, spjatá krutě v hrozný, nesmrtelný žal. Jezero šílenství již minula a chmurných lesů stíny, žár slunce, nocí chlad. – Paláce v opálové mlze čekaly, zahrady s myrtovými klíny, kaditelnice z mědi smaltované myrrhou, pižmem dýchaly, Rudého moře vlny s nachovými růžemi vstříc spěchaly. – – Na zlaté lůžko Belkis půjde sama spát, z oken se sama bude dívat, jak se obzor bude perleťově stmívat, jak moře bude nádheru svou opakovat, do komnat se zazrcadlí svět, jak poušť se dovede až k srdci vkrádat; z oken se sama bude dívat, utkvěle drahé jméno Hiramovo bude šeptat její ret. Do Sáby Belkis přišla zraněná jak poutník s prosbou nevyslyšenou, kázala všecka světla zhasnout, harfám v porfýrovém sále umlknout, do zlatých klecí krotké, vzácné ptáky uzavřít, 28 slavnostně ověnčeným lodím do tmy neprůzračné vplout, ve vázách květy nechat uvadnouti v smrti vonný klid. A sama jako temný přízrak, z lazuritu skarabeji v horkých rukou svírajíc, se srdcem krvácejícím víc nežli Rudé moře víc, v granátovníku stínu na terase mezi alabastrovými sloupy státi zůstala... Té noci Rudé moře plakalo a štkalo bouří šílenou, skořicovníky před palácem uschly, do tajemných houštin srdce opuštěná prchala, oblaky nejzlatější v dálku zaslzené letěly, měsíc a hvězdy krví ztemněly, a trosky mrtvých lodí v mlčelivých hloubkách u dna zmizely. [29]