VŮNĚ DOMOVA
[5]
POZNÁNÍ
Kam dospěl jsi, Orfee, na zářném oři?
Jasnějším rozhledem, zkušeným citem
chápeš teď labyrint světa;
vyšel jsi z otčiny, poznání lačen,
vrátil ses k matce, od níž jsi prchl,
pout tvoji pozřela léta.
Až k souhvězdí Blíženců štvala tě touha,
která ti připiala nadšení křídla,
sestoupils do nitra moří;
hledal jsi smysl lidského žití,
chtěl jsi jít v šlépějích božího Slova,
jež z ničeho Všecko tvoří.
Vrátil ses domů, odkud jsi vyšel,
co, Orfee, věnuješ zemi?
– Poznal jsem vesmír jak zázraků dílnu,
v níž hlubin duch pracuje nad výšemi
7
DĚDICTVÍ
Jsem z krásné vlasti, jež jest Evropy srdcem,
z matky, jež rozkvetla před zrakem památných budov,
která milovala stověžatou Prahu,
jež má tolik svatyň, že v životním shonu
neměla kdy se pomodlit ve všech,
jsem z otce, jenž rostl na jihu Čech jak statná lípa,
která je hrdá, že bzukot včel hostí
a skýtá vlídný stín milencům v parnu,
z otce vojáka, který šel do světa jako k bitvě,
vybojoval si jméno a lásku lidí.
Proto jsem tak mnohotvárný a prostý,
neboť v sobě snoubím velkoměsto a venkov,
mohu rozumět ulicím i polím,
jsem znalec všemožných strojů i květin,
chápu samotu stejně jak vřavu,
zpěv cikádin jak Stravinského koncert,
bystřinu jako nesmírné moře,
údolí srovnávám s pohořím, blaženství s bolem,
kořím se duchu a velebím hmotu,
jsem sám a přece v nesčetných jsoucnech.
Jak jest úžasný život!
Stojím na žírné hroudě a hlavou čním do blankytu.
Svou osobnost vytěžil jsem si jak ryzí kov z rudy.
Země se mnou kolotá prostorem hvězdným,
ode mne na všecky strany rozbíhají se kraje a státy,
8
v nich doba tvoří umění, práci,
pokolení za pokolením řeší svůj úkol,
pokračuje a postupuje výbojně do budoucnosti.
Města! Národy!
Nový světe, který se rodíš!
Nový člověče, jehož tuším!
Jak je to báječné prožívat všechno.
Být střediskem, v kterém se zrcadlí vesmír.
Chápat život jako neskončitelnou báseň,
jež unáší člověka na svých vlnách jako oceán parník,
cítit houráníhoupání lodi, dýchat volnosti vichr,
zápolit s bouřemi, kochat se v pohodě slunné,
být cestovatelem do všech přístavů světa,
stále dychtivý jarých vzrušení, činů,
stále lačný jiných krajin a postav,
které čekají na nás jako my čekáme na ně
9
MNOHOSTĚN
Jsi jako keř, jenž ze símě vytrysk,
rozkvet jsi tady, neb nemohl kvésti jsi jinde,
tvé plody dají opět vznik nesčetným jiným.
Jsi jako proud, jenž krajům prchá,
zúrodňuješ zemi a sloužíš tvorstvu,
cílem tvým je bezmeznost moře.
Někdy věštíš divokou bouří,
jindy zas posvátným tichem,
někdy jsi hromem, jindy jsi zátokou míru.
Ve všem kotvíš, se vším tajně se snoubíš,
oheň, voda, vzduch a zemská hrouda
pomáhají ti od zrození až k skonu.
Jsi nástrojem v hudbě celku,
orchestr stále z kulis se ozývá,
hraješ buď ty či hraje za tebe jiný.
V světě, v tom krystalu vesmírné krásy,
jsi vidmem, které z hmoty se line,
ve věčném polibku s přírodou splyne
10
LITANIE K SVATÉ PŘÍRODĚ
Přírodo, proudíš, zřídlo šťáv a míz,
přírodo, hoříš, barev paleto,
přírodo, zpíváš, lyro živelná.
Přírodo, ryžuj zlato sluneční,
přírodo, křísi nové životy,
přírodo, posvěť nitro člověka.
Přírodo, dejž nám chléb náš tělesný,
přírodo, dejž nám nektar odvahy,
přírodo, dejž nám božskou moudrost svou.
Buď milostiva nám i budoucím
a posiluj nás v době neštěstí
a ukazuj nám cestu k slunným dnům!
11
ŘEKA
Z lůna země,
z podsvětí Krakonošovy říše,
vybíhá čilý pramen
jak dítě dovádějící
ve věnci květin nebo oblásků hravých,
uniká matčině dozoru do světa smavě,
prolézá smrčím, laškuje s úsměvy lučin,
plní studánky pro dívky nebo se honí s vánky,
žvatlá a prozpěvuje si
pod hvězdnou vlajkou.
Pak sílí dešťovým křtem
i stružkami, které loká,
touží po kamarádu,
najde jej u vrb dumat,
připojuje se k němu,
je to již vážný jinoch,
spěje nejen již poli a háji,
kol vrchů s fantomy hradů,
zvědavě zajde i do dědin k lidem,
očišťuje jim těla,
dodává svěžest i ryby do domácností,
roztáčí křídla mlýnů,
počíná si jak chasník, jenž učí se řádné práci.
12
Pak dozrává věkem,
poznává, že je v spojení síla,
cestou se s mnohými potoky druží,
roste v mohutnou řeku,
jež se žene v dál výbojně, prudce,
hledá překážky, aby je překonávala,
chce vybouřit vnitřní svou sílu,
pohání tovární stroje, na plecích hostí lodi,
proudí a šumí velkými městy,
jež zrcadlí na svých vlnách,
v objetí jímá plavce a hemží se živočichy,
je dobroditelkou lidí i jejich metlou,
řítí se kupředu, vábena cirkusem světa
strhuje dravě s sebou pobočné řeky,
vzpíná se jako kůň a hučí jak vichr,
dychtí být stále větším, smělejším živlem.
Posléze před sebou vidí vodního obra,
který na ni již čeká jak na svou nevěstu z dálky,
chtivě se v náruč mu vrhá
jako ženichu svému,
jemu se oddává vroucně, v lásce s ním splývá,
tvoří s ním jedinou bytost:
volné, nesmírné moře.
A všechny řeky a moře širého světa
kouzlí mlhy a mraky,
jež po nebi bloudí jak nádrže vláhy,
13
z oblak se v zemi zas vrací,
aby zplodily zdroje, jež změní se v potůčky, řeky
a tyto v pravěké moře.
Ó božská kráso
divů metamorfosy hmoty!
14
LESNÍ MUŽ
Když mne vybídlo slunce,
které se loudalo ulicí pražskou jak tulák,
jejž nudí obchodní domy a vozidel tanec
uprostřed lidí, jež město jak obrovský větrník
rozvívá do všech stran světa,
uchystal jsem si tlumok,
složil v něj plán svých toulek,
stan volnosti, křesadlo mládí
a vydal se za snem pešky,
dychtiv dramat i frašek polí, lesů a vrchů,
do jižních Čech, v ráj netolický,
jenž mne nezřel už léta.
Jaké to panorama
někdy lesy vystrojí příteli z mládí,
našel jsem studánku, z které jsem pil kdys
a hloučky jahod, jež v trávě číhaly na mne
a na břehu potoka zastih jsem lovce pstruhů,
byl to statný vousatý stařík
se satyrskou hrudí a pletí jak z dřeva,
poznal mne ihned,
pamatoval mne ještě jak kluka,
když jsem tu užíval prázdnin,
byl v zdejších lesích doma,
znal každý pařez i laňku
a živil se řezbářstvím hraček,
15
měl dětinskou radost,
že po čase se mnou se setkal
a pozval mne do lesní boudy,
v níž hnízdil.
Představil mi své čtyři syny,
již pomáhali mu v práci,
byli jak chodící stromy,
řeč jejich pěla jak potok,
v očích jim žířil záblesk východu slunce.
„To je můj les, milý pane,
hoši jak jedle,
a jsou už ženatí všichni
a mají děcek jak šišek,
ty zas budou mít děti,
jež rozrostou se jak mlází,
a za léta můj rod bude
tak četný jak kmenů je v hvozdě...“
To pravil mi s vnitřní pýchou,
a když jsem se zahleděl v tváře
jak kůra hnědé a svrasklé,
postřeh jsem v jeho očích,
čistých a klidných jak rybník u paty lesa,
zář zapadajícího slunce
16
HORY
Na vycházkách světem
všude se potkávám s nimi,
jsou jako zakletí obři,
Gaiiny děti,
Titáni věčného mytu,
kteří prý v pravěku chtěli nebesa ztéci
a po strašném boji byli zdeptáni bohy,
již za trest je zakleli v kamenné moře.
To zápas byl Ohně a Vody,
jenž v době stvoření zuřil
a po němž teskní ohromné vrchy,
jak svědci bývalé vzpoury živlů.
Pak přišlo rostlinstvo, tvorstvo
a posléze Člověk,
prapředek lidí stanul na prahu prahor
a přece ni sledu po něm,
skály jen tvrdě mlčí
a tajemství střeží
pradávných dějin země.
Však člověku věrně slouží,
kameny své mu darují na jeho stavby,
vrcholy svými vábí jej k výším,
aby s nich objal nádheru země,
17
pohádku nebe,
v nitru svém živí pravěký Oheň,
který v nich čeká jak válečník bdělý
na zápol s Vodstvem, jež od stvoření
je soutěžníkem pevniny zemské.
Tak přísně stojí, mlčí
od věků k věkům
Giganti ztuhlí, strážcové lidstva
nesmírně staří a přes to úžasně mladí
(musí přec ještě prožít mnohý sen Země)
neb před lidstvem byli a po něm i zbudou,
když už Nikdo nepřečte stop,
jez do nich vtisklo
18
POUTNÍ MÍSTO
Pod obří sosnou ležím,
k níž cestou po nebesích
jsem prchl městským věžím,
bych obrodil se v lesích.
Jak za pohanských časů
se Faun tu potuluje,
a žertvu zralých klasů
zem’ bohům obětuje.
Jest obloha jak žena,
jež z neznáma se noří,
když políbí mne září
jak nivy oči hoří.
A v noci luna bledá
si Adonise hledá
19
JANTAROVÝ ASYL
V mytické éře,
kdy v arktických končinách prales vládl
a tropická fauna snila,
vznášel se v zlatém vzduchu
duhový motýl nad širou zemí,
kde dosud se nevyskyt člověk.
Tehdy svět připravoval se
na jeho příchod
mocnými převraty v soustavě zemské;
kde dříve byly trópy, zavládla zima,
pravěcí netvoři byli vydáni zkáze,
sopky a ledy sváděly hrůzné bitvy
o novou tvářnost země,
o příští tvorstvo.
I dávný barevný motýl
skryl se v slze pryskyřicové,
kterou uronil prales před svou smrtí
a jež skanula na ňadra moře,
kde bloudila po vlnách času.
V jantaru rakvi
přečkal příboje věků,
přelétl s pravěkých luhů
v původní mladosti své
20
do doby strojů, chrámů, úřadů, zbrojnic,
viděl převratné divy počátků světa,
dočkal se dějin lidstva, rozkvětu civilisace,
letí do budoucnosti,
uhnízděn v raketě pryskyřicové,
do dálav času,
stále týž motýl mytu
21
ZMNOHONÁSOBENÁ ŽENA
Vidím slovanskou dívku nyvých očí, když zvučí milostnou písní,
vidím Francouzku zrádnou jak angorská kočka,
vidím Španělku, žhavou jak víno jižního nebe,
vidím germánskou fräulein, je vážná a statná jak Valkyra mytu,
vidím anglickou lady, štíhlou a trpící spleenem,
vidím norvéžské děvče klidné a teskné jak fjordy,
vidím Američanku, snící o miliardách ve stínu mrakodrapu,
vidím Arabku, tvář si zastírá feredží,
vidím maorské děvče fetiše uctívající,
vidím negerskou ženu, dětskou, s okrasou z barevných sklíček,
vidím kreolku pružnou jak prerijní mustang,
vidím gejšu v blankytném kimonu v zahradě rozkvetlých sakur,
vidím eskymáckou ženu jak halí se medvědí kůží,
vidím je všechny i jiné, dnešní i z minulých časů,
obklopen jimi, opojen jimi, nadšen,
hovořím s nimi, je laskám a líbám
v obraze pramáti jejich,
sošce Evy předhistorické,
již v pravěku vyřezal neznámý Adam
z mamutí kosti
a kterou teď objímá dlaň má
po řadě vekův
22
KOTVA NADĚJE
[35]
LOMY
Jako věk za věkem
ukládaly se do vrstev země,
jež kupily dějiny našeho světa,
obtisky pravěkých rostlin a tvorů,
kteří se vyskytli na jejím jevišti, žili a zašli,
aby po tisíciletích,
když najdou je geologové,
svědčiti mohly o jejich bývalém žití,
o báječném rozmachu přírodních sil, o proměnách zemských,
stejně ukládají se
otisky prací umělců, vynálezců a věštců
do vrstev duchovní sféry,
jež tyčí se neviditelně
nad všední, prchavý život.
A lidstvo, jež stále se střídá,
jak na dolech horníků čety,
po věky pracuje různě
o díle našeho světa,
z těchto vesmírných lomů,
v kterých otisky snů a myšlenek čekají
na objevení nebo na pochopení,
těží stavební hmotu,
z níž klene most přes průrvy času,
dláždí cestu z minula do budoucnosti
37
CIVILISACI
Za jak mnohé měl by ti člověk poděkovati,
co všechno měl by ti vytknout!
Jsi vladařkou země a lidí,
plná chlouby a domýšlivosti,
máš roje hlasatelů své slávy
(ó surmy a bubny!),
již vítěznou cestu ti klestí
ke všem národům světa,
od točny k točně.
Jak plýtváš zlatem a přes to jsi chudá.
Halíš se pokrokem jako hřejivým pláštěm a přece tě mrazí.
Ač vybavena jsi zbraněmi, chvěješ se strachem.
Tyčíš se nad Himalaje a směšně jsi malá.
Tvé srdce je dosud němé, ó sfingo!
Staráš se o lidstvo pilně, leč bídy jsi neodstranila.
Pracuješ pro člověka a urážíš lidskost.
Pomáháš dosud více mocným než slabým.
Slibuješ mír a osnuješ války.
Konáš technické divy, však nesklízíš spokojenosti.
Vytvořila jsi mnoho, však dávno ne všechno.
Nejsi ještě tím, čím měla bys býti,
stále vrháš více stínu než světla,
jsi tvrdá a nemilosrdná.
38
A přece věřím,
že nejtěžší práce tě teprve v budoucnu čeká,
že odhalíš druhou svou tvář, již dosud nám skrýváš,
sestoupíš se svého trůnu, na kterém tyransky vládneš,
promluví jednou tvé srdce,
sloučíš lidi, jež dříve jsi rozdvojovala,
změníš éru násilí v pásmo lásky,
zapudíš přízraky bídy,
uzdravíš chorý život,
dokážeš lidstvu, že nemusí otročit sobě ni jiným,
že každý může být bezpečen
v svobodném světě
39
DUŠE STROJŮ
Chci opěvati vás, ó stroje,
musím vás spřátelit s lidmi,
neb dosud si nerozumíte.
Jste zplozenci lidského mozku,
člověk vás vymyslil, abyste byly zbraněmi jeho,
berany proti hradbám starého světa,
které brzdily pokrok.
Dělníku, stěžuješ si, že stroje jsou nemilosrdné
že jako netvoři lační mrzačí, vraždí,
viníš je, že jsou ti zkázou,
poněvadž znehodnocují práci tvých rukou.
A přece stroje jsou jako tvorové živí,
musíš jen s nimi jednati s porozuměním,
umět je ovládat, sblížit se s nimi,
být bdělý, když pracovat začnou,
neb poslušny lidské vůle
konají věrně to, co od nich se žádá,
neznají opominutí, únavy, nepřesnosti,
a drtí překážky, jež se jim postaví v cestu,
byť to byl třeba i člověk.
Nenesou zkázy dělnému lidu,
nechtějí olupovat jej o práci rukou,
40
chtějí jeho paže jen zmnohonásobit,
aby zkrátily těžkou pracovní dobu,
a dělník se mohl věnovat více sobě,
přestal být pouhým robotem tělesné dřiny.
Stroje!
jste pokroku pionýry,
máte pomáhat při stavbě nového světa,
jste dosud v plenkách a nenávidí vás mnozí,
neb vidí ve vás jenom hmotařství symbol,
však v budoucnu lidé porozumějí lépe,
až poznají, že jste golemy jejich,
a přesvědčí se, že za ně můžete zápasiti i s živly,
jež jedenkrát budou útočit na jejich pevnost,
až pochopí, že náš svět byl, jest a bude
stejně sám strojem řízeným vesmírným duchem
v továrně Všeho míra
41
ŽIVOT KNIHY
Básník vymyslil ptáka,
vylíh se v háji tiskařských strojů,
rozvírá mytická křídla,
peří potištěno je hieroglyfy,
unáší čtenáře k nebi,
jeho neslyšitelný nápěv
prší k zemi,
kde mění se v bájivé květy.
*
V knihařskou dílnu zalét,
v kouzelnou džungli,
kde vládnou lis a hoblík
svým poddaným:
razítku, ruletě na zlacení,
jež v oblacích práce
provázeny jsou souhvězdím písmen,
věštících název,
v polici čekají na zavolanou
malá tlačítka, oblouková i rovná,
aby klec robila pro něj
z hedvábí, z pergamenu či z kůže,
poté výkladní skříň jej obdivně hostí
k radosti milence krásy,
jemuž se stane přítelem věrným,
oasou v poušti,
domácím bůžkem
42
STROM ŽIVOTA
Chci, aby na světě nestrašila bída,
aby si lidé nesobecky, ochotně pomáhali,
aby každý žil z práce a prací,
to by byl život důstojný člověka,
jinak by vyhlížel svět, radostnější a světlý,
jako strom, k němuž má přístup sluneční sprcha,
jeho každý list je v souladu s ostatními listy,
žije v míru s ptactvem i s hmyzem,
skýtá jim útulek, živí je,
i pro lidi chystá dary,
je zadobře s větry a s deštěm,
je ve shodě se vším,
neponechá si nic a konečně rozdá se zcela,
neboť nezná lakoty lidské
43
DĚTEM
Ze všech lidí nejvíce miluji vás,
jste nadějí země, máte vznešený úkol
vystřídat svoje otce a matky,
alespoň o krok postoupit dále než oni.
Jsem duchovním otcem vás všech,
jenž nikdy neodsuzuje, omlouvá vždycky,
jsem rád, když mohu dlít s vámi,
jsem ochránce váš, víc než učitel, přítel,
vše odpustím vám, jen ne zradu vašeho mládí,
chci, abyste byly odvážné, zdatné,
schopné zdolávat zlo a bojovat pro dobro lidstva.
Svět čeká na světlé činy,
je spousta práce v něm, která celého člověka žádá,
nezapomeňte, že silní mají povinnost k slabým,
že lidské srdce se léčí balsámem lásky,
že musíte zápolit se vším, co život vám nakupí v cestu,
že můžete promíjet jiným, nikdy však sobě,
že vlast je matkou, jíž musíte působit radost,
že práce je vrcholný smysl lidského jsoucna,
že za to, co vykonáte nebo nevykonáte,
zodpovídáte těm, kdož přijdou po vás
a jimž jste měly vydláždit cestu
k lepšímu žití
44
NEZDAR
Prohrál jsi, příteli? Nedaří se ti práce?
Stihlo tě neštěstí? bolest?
Neztrácej důvěry v sebe.
Osud tě dříve zkouší, než svolí, abys měl úspěch.
Nesmíš podléhat klamu chvíle,
musíš si dobývat každou hodnotu pracně a dlouho,
musíš zápasit s nesnázemi jak kovkop,
který věří, že někde zachytí stopu zlata.
Čest těm, již našli sílu vždy začínat znova!
I těm, kteří mají vytrvalost hledat!
I těm, kdož nedošli k cíli, však hrdinně padli!
Neboť jsou přesvědčeni o pravé života ceně,
který stojí za to, aby byl prožit.
Je v nich odvaha cestovatelů,
kteří jdou objevit severní pól nebo vnikají v Afriky srdce,
jsou to dělníci, kteří perou se s Niagarou,
nebo jsou to stateční lezci na Gaurisankar,
nebo letci do stratosféry,
nebo hvězdáři, kteří stopují léta svou hvězdu,
potapěči, již v oceánu hledají perly,
vojáci, kteří se chystají dobýti tvrze,
všichni ti, již něco chtějí,
jdou věrně vpřed a učí se těšit i z úspěchu druhých,
věří, že žádná práce nebude darmo,
45
že všechno má na zemi účel,
že třeba nedošli na samý vrchol hory,
alespoň na cestě k němu vztyčili vlajku
46
BEZEJMENNÝ
Proč oslavovat člověka,
jenž vykonal jen věrně povinnost
na místě, k němuž pomohlo mu štěstí nebo nadání,
jež bylo popřáno mu duchem vesmíru?
Když státník, vědec nebo umělec,
již na budově světa pracují,
nemají v kosmu větší zásluhy
než dělníci a skromní přidavači,
již připravují nástroje jim, zbraně
a přenechávají jim celé vítězství?
Vždyť vše je tady spolupráce jen
na nekonečném díle světovém,
i velké osobnosti potřebí
je často rukou lidí nejmenších.
Jsou hrdinové stejně dělníci,
již v boji s hmotou pro nás zápasí,
jsou slavné ženy, které pečují
o zachování plémě lidského,
jsou hodni úcty rodin otcové
jak umělci, již plodí díla svá,
jsou nutni úředníci s prací svou,
jež v světě usměrňuje pořádek,
a nejsou zbytečni ni lidé ničemní,
když řádné bližní budí k bdělosti.
47
Neb ve vesmíru je si rovno vše,
bez celku jednotlivec nulou je,
a kdyby celek neexistoval
i jednotlivec byl by zbytečný.
A vše je v světě nahraditelné.
Tak svět náš moudře řízený je vyšším světem,
jenž posléz smrtí všechno srovnává,
a z bezejmenných pracovníků řad
i z jejich bratří proslavených jmen
po věky staví pomník společný:
věž osudovou lidské jednoty
48
BÁSNÍKU ZÍTŘKU
Podej mi ruku, básníku příští,
chci ti ji stisknout a přát ti šťastnou cestu,
neb je to cesta těžká, pout od srdce k srdcím.
Já napsal jsem pouze několik tónů
z velké Písně, již jsem vytušil ve snu,
toulal jsem se jen chvilku, abych opět
vrátil se domů a pověsil lyru na zeď.
Až budu odpočívati
v zahradě u své vily na konci Prahy
(nebo v chatě u staňkovského moře)
budu pozorně naslouchat
zda mezi hovorem stromů a štěbetem ptačím
rozeznám v dálce tvůj zpěv, jímž dojímáš skály,
tišíš bouřlivé vodstvo, otvíráš poklady země,
sdružuješ lidská srdce v bratrské lásce,
opěváš krásy své vlasti.
Budu tě provázet v duchu, Orfee příští,
nitro mé bude radostí plesat,
když uslyším zpěv smělejší nežli byl můj,
světlejší, pronikavější,
jenž přiletí ke mně
přes české vrchy, pole a háje
na toulce světem
49
POSLEDNÍ PLAVBA
Kam, bytosti má, nyní vypluješ?
Tak mnoha hranoly a průplavy
jsi prošla za bouří i v bezvětří,
až přistála jsi u lidského mozku,
jenž střediskem je kosmu našeho
a v kterém všechno odehrává se
co bylo, jest a bude na zemi.
A přes to lačna nových objevů,
jak dobyvatel stále neukojený,
chceš ještě nalézti zdroj věčné mladosti,
za nímž se lidstvo pachtí nadarmo
a který přece z hmoty pramení
od prvého dne světa stvoření.
– Je v lůně Přírody skryt onen bájný zdroj,
z nějž veškerenstvo čerpá mladost svou
a věky věkův obrozuje se
ve květech, v krystalech a v tělech, v atomech,
tam pohroužím se jako potapěč
do nevysychající mízy Stromu života
a v Přírodu se čarem proměním
i budu pokračovat v tvoření,
do hlíny, větrů, vodstva, plamenů
své dílo budu zbožně rýsovat,
jak skrytý lidí spolupracovník,
50
jenž ve všem s nimi vnitřně souvisí,
však nadál plane věčnou mladostí,
jež nezná času ani prostoru
[51]
BÁSNICKÉ DÍLO
EMANUELA LEŠEHRADA
XIII
Symfonie naděje
MOTÝL V JANTARU
z cyklu „Legenda lidstva“
vznikla v letech 1938–39
a byla
přiřaděna k soubornému vydání
Vytiskla
knihtiskárna „Orbis“
v Praze
pro nakladatele
Aloise Srdce
v Praze
r. 1939
E: jf; 2004
[53]