ŘEKA

ŘEKA
Z lůna země, z podsvětí Krakonošovy říše, vybíhá čilý pramen jak dítě dovádějící ve věnci květin nebo oblásků hravých, uniká matčině dozoru do světa smavě, prolézá smrčím, laškuje s úsměvy lučin, plní studánky pro dívky nebo se honí s vánky, žvatlá a prozpěvuje si pod hvězdnou vlajkou. Pak sílí dešťovým křtem i stružkami, které loká, touží po kamarádu, najde jej u vrb dumat, připojuje se k němu, je to již vážný jinoch, spěje nejen již poli a háji, kol vrchů s fantomy hradů, zvědavě zajde i do dědin k lidem, očišťuje jim těla, dodává svěžest i ryby do domácností, roztáčí křídla mlýnů, počíná si jak chasník, jenž učí se řádné práci. 12 Pak dozrává věkem, poznává, že je v spojení síla, cestou se s mnohými potoky druží, roste v mohutnou řeku, jež se žene v dál výbojně, prudce, hledá překážky, aby je překonávala, chce vybouřit vnitřní svou sílu, pohání tovární stroje, na plecích hostí lodi, proudí a šumí velkými městy, jež zrcadlí na svých vlnách, v objetí jímá plavce a hemží se živočichy, je dobroditelkou lidí i jejich metlou, řítí se kupředu, vábena cirkusem světa strhuje dravě s sebou pobočné řeky, vzpíná se jako kůň a hučí jak vichr, dychtí být stále větším, smělejším živlem. Posléze před sebou vidí vodního obra, který na ni již čeká jak na svou nevěstu z dálky, chtivě se v náruč mu vrhá jako ženichu svému, jemu se oddává vroucně, v lásce s ním splývá, tvoří s ním jedinou bytost: volné, nesmírné moře. A všechny řeky a moře širého světa kouzlí mlhy a mraky, jež po nebi bloudí jak nádrže vláhy, 13 z oblak se v zemi zas vrací, aby zplodily zdroje, jež změní se v potůčky, řeky a tyto v pravěké moře. Ó božská kráso divů metamorfosy hmoty! 14