LESNÍ MUŽ

Emanuel Lešehrad

LESNÍ MUŽ
Když mne vybídlo slunce, které se loudalo ulicí pražskou jak tulák, jejž nudí obchodní domy a vozidel tanec uprostřed lidí, jež město jak obrovský větrník rozvívá do všech stran světa, uchystal jsem si tlumok, složil v něj plán svých toulek, stan volnosti, křesadlo mládí a vydal se za snem pešky, dychtiv dramat i frašek polí, lesů a vrchů, do jižních Čech, v ráj netolický, jenž mne nezřel už léta. Jaké to panorama někdy lesy vystrojí příteli z mládí, našel jsem studánku, z které jsem pil kdys a hloučky jahod, jež v trávě číhaly na mne a na břehu potoka zastih jsem lovce pstruhů, byl to statný vousatý stařík se satyrskou hrudí a pletí jak z dřeva, poznal mne ihned, pamatoval mne ještě jak kluka, když jsem tu užíval prázdnin, byl v zdejších lesích doma, znal každý pařez i laňku a živil se řezbářstvím hraček, 15 měl dětinskou radost, že po čase se mnou se setkal a pozval mne do lesní boudy, v níž hnízdil. Představil mi své čtyři syny, již pomáhali mu v práci, byli jak chodící stromy, řeč jejich pěla jak potok, v očích jim žířil záblesk východu slunce. „To je můj les, milý pane, hoši jak jedle, a jsou už ženatí všichni a mají děcek jak šišek, ty zas budou mít děti, jež rozrostou se jak mlází, a za léta můj rod bude tak četný jak kmenů je v hvozdě...“ To pravil mi s vnitřní pýchou, a když jsem se zahleděl v tváře jak kůra hnědé a svrasklé, postřeh jsem v jeho očích, čistých a klidných jak rybník u paty lesa, zář zapadajícího slunce 16

Básně v knize Motýl v jantaru (in Básnické dílo Emanuela Lešehrada, svazek 13):