GOLGATA

GOLGATA
Když uviděl jsem tebe, vlasti má, se schromenýma rukama, když spatřil jsem, jak do krvava je zmučena tvá hrdá hlava, . . . . . . . . . . . . . . . . . . když slyšel jsem, jak mnohá obec smavá tě jako svoji matku oplakává, mé srdce touží, bych tě odprosil, že synem nevděčným jsem byl, jenž poznal teprv, když tě odsoudili, jak jsme si vnitřně blízcí byli. Neb cítím teď, že tebou rost jsem, kvet a klíčem tvým se otevřel mi svět, a zahyneš-li, zhynu i já sám. Před křížem tvým, ó vlasti, poklekám 33