Když slunce zapadá (1900)

Karel Babánek

KAREL BABÁNEK
KDYŽ SLUNCE ZAPADÁ
[1]
Ty příliš Jsi se vzdálila... S.
Příliš pozdě vyšlo slunce, a byly neschůdné cesty a daleké, Ty příliš Jsi se vzdálila, byly rozpáleny již cesty, a já nevyšel ještě do ranních mlh...! Šla’s polem, květy rděly se na kraji máku, silnice prach, jejž zvedly dávno odešlých kroky, na ně se klad, a Ty divila’s se, že tak jsou již vysoké klasy...! Po lukách orosených šel jsem za ranních mlh při cestě kolem rozkvetlých šípkových keřů. Nějaký hudebník u cesty vyzpívaných písní vyluzoval tony – v dechu třásly se ještě větru, jenž kol Tebe lét – Ó, jak žlutými a vysokými zdály se Ti již klasy, a blízkým poledne...! Do ruda rozzpívalo se vstávajíc slunce, vdechujíc zavlhlou vůni květů a trav – – – Ach, že’s tak příliš se vzdálila! 3
Víc nevrátím se již...
Víc nevrátím se již v tu svatou zem, kde plný smíchu byl sluneční jas, hor na obzorech tichých modrý lem, za něž mě dálek lákal svůdný hlas, za pohádkových nocí sbory víl,víl tančily v rose vzdychajících trav – při svitech hvězd když tajemných jsem snil mě skřítků pitvorných lekával dav. Tu svatou neuzřím již více zem já, vyhnanec, za modré dálky časů jenž, odešel, poslušen jejich hlasů. Mlh minulosti roucha její lem mi zakryla, jdu v nových zemí klíny, kde slunce bledne, nocí jdou jen stíny... 4
Jdou černé stíny kolem bílých křížů...
Za měsíčních jarních nocí mrtví vstávají z hrobů na malých hřbitovech snících v šumění vrb, ze snů vstávají probuzeni, jež začali snít, když klekání zvonili v setmělé vsi. Jdou probuzeni dotekem velkého ticha, ve stínu křížů a smutečních vrb – přes nízké se dívají hřbitovní zdi, omámeni příliš silným dechem rozkvetlých zahrad... A sny tiše přicházejí k spícím za neosvětlenými okny po cestě, kde za každé noci do trávy klade se rosa slz těch, kdož tady jednou již šli. A spící teskně vzdychají ze sna... Jdou černé stíny kolem bílých křížů a v otevřené lehají si hroby, jež měkce vystlaly jim živých vzpomínky... 5
Má pluje loď...
Má pluje loď dalekou vodní plání, tam v modrých dálkách štěstí prý si zpívá – Má duše bledá v tichém usmívání ztraceným břehům v slzách ještě kývá. Dál pluje loď, nehybně dálky stojí – nad vody z lodi vznesli bílí ptáci se vzpomínek a ve sraženém roji ku opuštěným břehům zpět se vrací. A duše moje, smutná v odříkání, na radostný jich let se k nebi dívá – Dál pluje loď – jen vln je slyšet lkání, a hloubka dálek ztrnulých vstříc zívá. 6
Píseň.
Už praskly všechny struny, ne, nebudu už hrát. Je píseň nedohrána, eh, s vámi chci se smát. Je stará dost ta píseň, však nechcete ji znát. Ten smích vás viní ze lži, však chci se s vámi smát. Je píseň nedohrána a nechci také hrát. Chci s vámi teď, a vám chci, i sobe též se smát. 7
Podzim.
Astry kvetou na záhonech, o blízkých kdos mluvil skonech. Ještě možno venku sedět, hřát se v slunci, v pole hledět. Žluté listí, svadlé růže, sníh prý brzy přijít může! Ještě zraky v dálky vnořit, s někým ještě pohovořit! Žluté listí, svadlé růže smrt prý rychle přijít může! 8
Ve chvíli půlnoční.
V půlnoční chvíli ve vlhké trávě u zdi hřbitovní sešli se právě. Za každé noci prý přichází sem, těžká, když v půlnoci tlačí je zem, V měsíčním světle v tmy svítí jich leb, ústa jim v příšerný ztrnula škleb. Pohádkou dávnou jim život se zdá – – – O štěstí mluví tu, o zbožných snech, o cnosti, modlitbách, o marných dnech! Daleko za zdi je hřbitovní slyšet jich smích... 9
V ranním slunci.
S křídel ptáků jarní slunce kane, na poduškách, v rusém hraje vlase... Z modrých očí bílá duše hledí. Bledých rtů se úsměv dotek lehce, bílé ruce první květy stiskly... Duše bílá z těla odletěla. 10
Listopad.
Od dálných hor jsem píseň slyšel znít, tak tichou, tklivou, jako v umírání, jak vzdechy lesů v mírném větrů vání – to tulák jakýs zpívá touhou spit: Když ve vsích ticho je a soumrak slit, jdou milující v tichém lásky plání, a ruku v ruce sestupují strání, když měsíce už rozlévá se svit. – Za listem padá list. Zaštěká pes. Od řeky jen je slyšet náraz vesla, a hlasy, ztraceny, jež ve tmách kdes. Noc. Ticho. Za řekou tak tiše jen kdos píseň tklivou nocí ještě zpívá a k horám za řekou zří opuštěn. 11
Pozdě.
Smutek a lítost, zoufalství hoře – nikdo už, nikdo nevěří! Propasti všude, nesmírná moře, hloubku jich nikdo nezměří! V záhonech našich povadly květy, padají mlhy do polí – – – Vzpomínky všechny v kámen jsou vklety, srdce už, srdce nebolí! Všechno když jednou bylo už vzato, rychle se také sešeří – Leccos i kdysi bylo nám svato – nikdo už, nikdo nevěří! 12
Anděl smrti.
Anděl smrti ve tmách letí... Dole ve vsi zavyl pes. V nízké jizbě ruce dětí sepjaty jsou dlouho dnes. Někdo v nízká okna hleděl, za dveřmi kdos zůstal stát – Ti, kdož bděli náhle jizbou cítili dech mrazu vát. Noci té prý dlouho sýček volal – kdosi chodil vsí... Po celou noc úzkostlivě vyli ve vsi do tmy psi! 13
Tichá vzpomínka.
Do vlhkých záhonů, do pustých cest, za listem padá list, v odkrytá hnízda – – – Oči mdlé na suchý v knížce zří květ: – Bylo už! – Vítr si v komíně hvízdá... Přes pole zoraná smutná kdos šel, z podzimních mlh jeho roucha jsou stkána... Ve svadlých prstech jí zachvěl se květ: – Všechna už radost má je pochována – –! 14
Zapadlá hospoda.
Zapadlá hospoda. Nikdo tam nejde! S čepičkou na hlavě krčmář spí v koutě. Po stolech střízlivé mouchy jen chodí, melancholické tu mouchy si bzučí. Nikdo tam nepřijde! Zbloudí-li přece neznámý za dne host, záclony dveří lehce se odhrnou, dvé ženských očí, zvědavých oči dvé bojácně hledí. V podvečer někdy jen z koutů když stíny všude se rozlezly, krčmáře budí básníci vlasatí – o slávě sní tu, ztracené hledají zvonivé rýmy. Zakletá hospoda. –- S čepičkou v ruce nikoho nevítá ospalý krčmář. Po stolech střízlivé mouchy vždy chodí, celý den ospale mouchy si bzučí! 15
Hračky.
I.
(Básník.)

To moudré, milé dítě snivých očí, jež dlouhý má a jemný vlas, to básník byl, jenž pro ztracené dětství po celý život lkal – teď dobrotivý mu vrátil Bůh ten dětství čas! Však dítě divné je a příliš moudré a smutné nyní napořád –! Nic netěší je, nesměje se, pláčepláče, jen po měsíci vztahuje své ruce, a nechce, nechce si už hrát..! 16
II.
(Šašek.)

Ten dobrý hoch pod vypůjčenou maskou prý dávno starý smutek kryl, a ztrnulý ač škleb ten jeho tváře, vždy smíchu lačné stále ještě lákal, on dlouho prý už smutný byl! Teď na nejvyšší strom on pověsil se, v rolničkách vítr nechal hrát, pod stromem v trávě maska jeho leží – V tvář bledou slunce zvědavé se dívá: On nechce, nechce se už smát..!smát...! 17
III.
(Don Quijote.)

Už domů bludný rytíř navrátil se – Prý mnohý vybojoval boj, a mnoho krve prolil, zhubeněl tak, rytíř – už v komoru svou složil zbroj..!zbroj...! Prý statek svůj zas chce teď spravovati, a něco k stáru zachovat. Smát starým hloupostem se – věrné zbraně a lásku starou nechat rezavěti, a nechce prý už bojovat..!bojovat...! 18
Večerní Ave! A. D.
Večer je. Ticho. Z daleka hřímá... Večer před tichou nedělí. Ve zlobných srdcích vášeň teď dřímá, tiše jdou snové nesmělí. Večer jde, vrásky s tvrdých čel stírá, zvoní už ve vsi klekání – Klid mrtvých samot v duši se vtírá, hrany tam ještě vyzvání. Ve stínech noci bledý den dřímá, zmdleli, kdo v stíny hleděli..!hleděli...! Do mrtvých samot zdaleka hřímá – Večer před světlou nedělí... 19
Je dokonáno!
Je dokonáno! Vítr stromy klátíklátí, s jich holých větví poslední rve list... Však jaro, oh, to jistě prý se vrátí, a ptáci zase do svých starých hnízd. A mládí zas se k slunci modlit bude o illuse se s žitím dále rvát, a modly nové postaví se všude, však blázni tiše v hrst se budou smát. A poeti o lásce budou zpívat, i prorokům se novým klanět zas, a spokojení hlučně při tom zívat, a někdo vzdychne snad: vzal všechno ďas! 20
Ty’s srdce nabízel...
Ty’s srdce nabízel, já svoje dala ti, mohu-li nazpět ho, mohu-li žádati? Dala jsem srdce ti, aby’s ho uchoval, láska a věrnost v něm – co’s z něho udělal? Tvoje jsem vrátila, moje se ztratilo, bolest a zoufání dny moje zkrátilo! 21
Cos chtěl jsem říc.
Už zhořklo všechno – Nutno ještě žít! Už ptáci dávno na jih odletěli. Je cesta dlouhá. Ještě chvíli jít – Prý ptáci cestou stromům cos říc chtěli..!chtěli...! Do noci jasné dlouho, dlouho tak prý květy zvědavé – a marně – bděly..!bděly...! Mlčely oči rozsmutnělé však, mlčely oči, jež cos říci chtěly – Ó poutníče, jenž zamlklý jdeš sám, až znaven v dlaně skloníš svoje čelo, a opuštěn propadat budeš tmám, zda pomníš, srdce že cos říci chtělo! 22
Kam’s duše..?duše...?
Kam’s duše, kam’s to chtěla..?chtěla...? Tak líto mi tě jak ptáka se zlomeným křídlem, jenž k slunci chtěl, a nedoletěl! Kam’s duše, kam’s to chtěla..?chtěla...? Tak líto mi tě jak ptáka, zlomené, jenž křídlo prachem vleče, a oči smutné, oči bojácné za sluncem obrací! Kam’s duše, kam’s to chtěla..?chtěla...? Tak líto mi tě jak ptáka raněného, jejž chytí hrubé ruce, do klece zavrou, a budou nutit zpívat podle kolovrátku...! Kam’s duše, kam’s to chtěla..?chtěla...? Tak líto mi tě –! 23
Odletěli...
Odletěli na jih ptáci – roztesknělé, marně stromy vzpínaly k nim větve, marně prázdná hnízda vztahovaly... Odletěly sny už mladé – rozsmutněIé, marně oči hořce zaplakaly, marně bílé ruce v noc se vzpjaly... 24
Otázky.
„Rci, poutníče, proč zamlklý jsi tak?“ „Já v tajemství jsem věčná hroužil zrak!“ „Proč ztrnulé, rci, oči tvoje jsou?“ „Já dlouho nocí marných bloudil tmou!“ „Proč na rtech tvojich úsměv zhas, rci, nám?“ „Já dlouho mlčel jsem, zvyk’ jíti sám!“ „Rci, poutníče, proč bledý tak jsi jen?“ „Já chůzí cestou dalekou jsem zmdlen!“ „Kdo jsi, rci již, a odkud jdeš a kam?“ „Jsem člověk, ze tmy jdu a vstříc jdu tmám!“ 25
Na starou píseň.
Když všechno odejde čím byl jsi jednou mlád a večerem se šeřit tobě bude, ač vzpomínkám otevřeš dvéře rád: pak přijdu k tobě! Bez žalu, výčitky ti ruku svoji dám, a stesk-li nám se v srdce vloudí přece, tu píseň starou tobě zazpívám, jak v dávné době! Až jednou vzpomínkám otevřeš dvéře rád, a večerem se tobě šeřit bude, zda’s někdy vzpomínal se zeptám snad, až přijdu k tobě? 26
Máj byl...
Pohádkové oči měla, hebký vlas – Na rtech úsměv dovádivý, sladký hlas. Máj byl, večer, neznámý ji zlákal zpěv – Roztouženou zažeh její mladou krev. Za písní tou rozběhla se – V měsíce světle snivém květy stály mlčíce. Naslouchala písni, krev ji bila v skráň – Oči vlhly, k srdci tiskla drobnou dlaň. – – – – – – – – – – – – Sladký zmatek v duši měla v srdci stesk – V roztoužených očích měla vlhký lesk. 27
Jaro.
Když všechno bíle zkvetlo, ruce se stiskají, a mladá srdce touží, oči se hledají. Když všechno bíle zkvetlo, vrby si šeptají: Ti spáči dole v hrobě, prý, klidu nemají! 28
Až se vrátí...
V polích rudé máky hoří – prachem cest jdou tuláci. Písně moje zatoulané ještě se mi nevrací... Svadly růže, zrají plody, ptáky dálky zlákaly – Roztesknělé písně moje v chladu šera zalkaly... 29
V stáří.
Oh, vzpomínáš –? Zahrada vedle domu, jež dětské duši celý byla svět? Zda ještě z jara pod okny bez voní, a ještě-li má třešně stará květ? A drobné-li si ručky dětské hrají tam ve žlutavém písku její cest? Zda ještě večer plna vždycky vůní a ráno ptačích písní plna jest? Oh, vzpomínáš –? Zahrada vedle domu, jež dětské duši celý byla svět..!svět...! Už mnoho přes ní přeletělo roků, a ve vlasech už vykvet bílý květ! 30
Mír. V. R.
„Vy radost slunce ranního v svých máte očích přivřených, a barvu růží ve tvářích, těch růží světle červených!“ „My s úsměvy jsme vstávaly v radostných vždycky náladách. S popěvkem na rtech Radost jen vždy chodí v našich zahradách – !“ „Oh, rcete, vašich v zahradách nebývá nikdy šeření? A nikdy bledí nechodí tam, touhou, smutkem umdlení?“ „My štěstí naše, úsměvy, jim všechny rády rozdáme, a měkkou dlaní s jejich čel jim smutek něžně stíráme – !“ 31 „Po opuštěné cestě tam, sesláblí nikdy nechodí? A ve tmách jejich nikdy tam se zoufalství jim nezrodí?“ „My pevnou rukou po cestách je jejich, silné, povedem, a těm, již ve tmách zbloudili, my světla jasná rozžehnem!“ „A nikdy stínů potom chlad už do duší jim nenapad, když večer je, a zsinalý zří měsíc vašich do zahrad?“ „Oh, my se ještě modlíme, vždy na večer se modlíme, a za klid jejich duší my, za klid jich duší prosíme!“ 32
Ráno.
Ze klína noci mladý den zardělý celý spánkem vstal, na spící dole ještě zem se, rozpustilé dítě, smál. Pak peří ptáků dechem svým rozčechral, listí stromů, a se smíchem se zvědavě do oken díval domů. * Na větev stromu nejvyšší,nejvyšší kos vyletěl, za mladý den, za nový den dík nebi pěl. Když v domech ještě zavřených už dlouho mlčeli, že mladý den vstal, vrabci jim do oken křičeli. 33 Do polí září zalitých se díval starý pán, a s ranní dýmkou, s čepičkou si vyšel před altan. 34 Nákladem knihkupectví E. Weinfurta v Praze. Tiskem E. Stivína v Praze.
E: až; 2004 [35]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Weinfurter, Eduard; Stivín, Emanuel
(Nákladem knihkupectví E. Weinfurtra v Praze. Tiskem E. Stivína v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 35