PÍSNIČKY
Napsal
Fr. S. Procházka.
Nakladatelství Knihtiskárna
Jos. R. Vilímek v Praze.
[3]
VŠECKA PRÁVA VYHRAZUJE SI AUTOR.
Tiskem Jos. R. Vilímka v Praze.
[4]
MISTRU
ADOLFU HEYDUKOVI
F. S. P.
[5]
PÍSNIČKY.
V drsné zvuky lopoty,
v denní shon a trud
zazněly mi do noty
náhle odněkud.
Vidím brázdy v dál se tratit,
obzory se klasem zlatit
z rozoraných hrud.
7
Lesy záz se modrají,
svítí rmenem luh,
ostříbřený po kraji
blýská řeky pruh –
V duši mojí, jež se chvěje,
písnička se známá směje.
Písničko, zdrav Bůh!
Stará, známá ozvěna,
děd ji z houslí hrál,
tam zůstala stajena –
kdož by o ni stál!
Dlouho v duši mojí zněla
utlumená, osiřelá,
teď ji dávám dál.
Čapku bokem na čele
s pérem kohoutímkohoutím,
poslouchám už vesele,
koho zarmoutím.
8
Přec mi někdo ruku stiskne,
písničkář si k tomu výskne,
starý děda s ním. –
Lesy záz se modrají,
svítí rmenem luh,
ostříbřený po kraji
blýská řeky pruh –
V duši mojí, jež se chvěje,
písnička se známá směje.
Písničko, zdrav Bůh!
9
I.
Překážky.
Za svítání, za rosy
šelma, který nekosí,
neb kdo musel večer líbat,
ten se o víc neprosí.
Stojí žitko ze zlata,
kde jste, žnečky děvčata?
Už vám slunko půl hodiny
buší pěstí na vrata.
11
Buš, sluníčko, pravda-li,
mladé žnečky zaspaly –
za stodolou na měsíček
celou noc se dívaly.
Za svítání, za rosy
pak se rádo nekosí,
neb kdo musel večer líbat,
ten se o víc neprosí.
12
II.
Shovívavý.
Ječmen ježí vousy,
ani nedýchá,
srp kdo na něj brousí,
toho popíchá.
Ale přijdou poli
k němu rovinou
dva, jež srdce bolí,
úzkou pěšinou.
13
Ruka najde ruku,
líčko zaplane,
v poli co je zvuků,
zníti přestane.
Klas nachýlí vousy,
sobě zavzdychne,
po vousu vous trousí,
ale nepíchne.
14
III.
Oj, naše rovina...
Oj, naše rovina
v šíř i v dál,
a na té rovině
já jsem král.
Zlatem mám podstláno,
to je klas,
hraje mi královskou
cvrčkův hlas.
15
Široká rovina,
zlatý lán,
a na té rovině
já jsem pán,
podkovy břinkají
mojich brun,
v řebřinách na voze
to můj trůn.
Zavolám přes pole:
králko, hej,
makovou kytičku
natrhej!
Kytičku makovou
tu mám rád,
za čapkou musí mi
z rána vlát.
Až bude k večeru
povadlá,
ty, moje panenko,
nebuď zlá.
16
Přiběhneš uzounkou
cestičkou,
a mně ji zaleješ
hubičkou.
17
IV.
Ouroda.
Vyrostla nám pšenka nejbělejší bez koukolu,
sili jsme ji, moje nejmilejší, přece spolu,
sili jsme ji od večera k ránu,
proto vzrostla nejbělejší na širokém lánu.
18
Sili jsme ji, když se deštík spustil potichoučku,
kosárek mi darovaný šustil na kloboučku.
Už je zralá, muselo tak býti,
proto my ji budeme zas pěkně spolu žíti.
19
V.
Špatná rada.
Víc než svého vozu
dbal jsi jedněch očí,
proto se ti šnejdrem
kolesa dnes točí.
Víc než svého vozu
dbal jsi jedněch líček,
proto jsi dnes ztratil
cestou zákolníček. –
20
Nedbat jedněch očí,
bude větší škoda,
odnese je jinam
přes pole zlá voda.
Nedbat jedněch líček,
víc bych vydal v sázku,
ztratil bych jájá, ztratil
svoji mladou lásku.
Zákolník dá kovář,
když se dobře platí,
nikdo nedá lásku,
jak se jednou ztratí. –
21
VI.
Pozvání.
Pojďte, žnečky, svezu vás, svezu vás,
která nechce, vem ji ďas, vem ji ďas.
Koníčky mám dobře vychované,
ono se vám, mé panenky, nic nestane.
22
Pojedeme jako hrom, jako hrom,
ztratím jednu – což na tom! Což na tom!
Co na voze pevně sedět budou,
ty mi všecky, mé panenky, ty mi zbudou.
Za vozem se choulí prach, choulí prach,
mé panenky, žádný strach, žádný strach!
Ztratím druhou, snad se víc jich ztratí,
s jednou přece zbudu jistě u opratí.
Obejmu jí tenký pás, tenký pás,
zapomenu pak na vás, pak na vás:
23
ta panenka, která u mne zbyla,
ta je moje nejvěrnější, moje milá.
24
VII.
Výstraha.
Bubáci se vychulují
černí, šediví,
práskni, hochu, práskni vrankám
bičem do hřívy!
Skosí rázem zlatoklasé žito,
bude ti to, milý hochu, líto.
Co jsi svázal, vymlátí,
kdo pak ti to zaplatí?
25
Nebojím se, ať se choulí,
ty bubáky znám,
panímáma se to mračí,
k dcerce chodívám.
Obrázek mám od ní darovaný,
obrázeček tuze dotýkaný, –
bubáci se vytratí,
panímáma zaplatí.
26
VIII.
Náhrada.
Na políčku pšenka chudá,
padla na ni, padla ruda.
Políčko je kamenité,
má panenko, vy to víte.
A tak boží požehnání
jest jen v našem milování.
27
IX.
Chlapci, chlapci...
Chlapci, chlapci, kde jste byli,
že jste s námi nekosili,
copak jste to dělali,
že jste s námi nežali?
S muzik jdeme, pěkně hrály,
na vás jsme si vzpomínali,
na vás jsme tam čekali,
čekali a nežali.
28
Chlapci, chlapci, vždyť vy lžete,
muzik není bez děvčete,
zaspali jste, zaspali,
a proto jste nežali.
Zaspali jsme, což to málo?
Pěkně se nám o vás zdálo:
až vy žitko dožnete,
která naše budete.
29
X.
Otázka.
Vranky mé, vranky grošovaté,
proč hřívou třesete?
Děvče mé, děvče, děvče zlaté,
proč má být nechcete?
Pohladím vranky, jako pěny
hned cvrnknou podkovou,
aťsi jsem synek opuštěný
s chaloupkou dochovou.
30
Pohladím děvče po vrkoči
a hubičku mu dám,
jen má-li ono věrné oči,
ty, které já rád mám.
Chalupa v slunci samé zlato,
ó tam nám pokvete!
Panenko, stálo by to za to,
panenko, nechcete?
31
XI.
Večeře.
Nad cestou se mušky rojí a se hašteří,
panímáma doma strojí dobrou večeři:
mlíko od stračeny – jez, kdo žal,
oukrop nesolený – jez, kdo spal.
32
Za mandelem tam byl chládek, klásky voněly,
my posekli jenom řádek, pak jsme seděli.
Tam jsem se já medem, než jsem vstal,
panímámo, předem namlsal.
Přilítla tam včelka s klasů, zlatá včelička,
objal jsem ji kolem pasu, líbal na líčka.
Mlíko od stračeny, ach já vím,
oukrop nesolený, kam pak s tím –!
33
XII.
Výmluva.
Vadnou na zahrádce šalvěje,
má panenko, ach, zle je!
Vadnou rozmarýny,
že tě má už jiný,
šáteček má vyšívaný,
prstýnek má darovaný –
má panenko, ach, zle je!
34
– Nevěř, hochu, co se dí,
vždyť jsme dobří sousedi.
Rozmarýna v koutku
po novém má proutku,
šalvěj voní jako dříve,
máš srdéčko kormutlivé,
nevěř, hochu, co se dí! –
Lidské žlaby s kalnou vodičkou –
varován jsem matičkou.
Včera sám jsem slyšel,
když měsíček vyšel,
potichoučku vrzla vrátka,
někdo spěchal od děvčátka,
spěchal vaší uličkou.
– NevěřNevěř, hochu, to tě klamal sluchsluch,
uličkou šel jenom duch.
Nejsem dívka zrádná,
panenka tvá řádná,
35
vrátka, aby nevrzala,
smetánkou jsem namazala –
hochu, nevěř, byl to duch! –
36
XIII.
Konec hádky.
Mušák s mouchou na klásku
hádali se o lásku.
Kudy láska, kudy chodí,
kudy ona chlapce vodí
přímo, nikdy stranou
za zvolenou pannou.
37
Mušák s mouchou za chvíli
v povětří se honili,
láska se jim s meze smála,
hádky té se nenadála.
Nevědí, co chtěli,
svatbu taky měli.
38
XIV.
Holuběnky.
Synku, synku, jak’s to sel,
snopků nemáš na mandel!
Samý koukol v ječmeni,
to je špatné znamení!
Jiní pod pavezou
plné fůry vezou,
plné fůry vousatého ječmene –
budeme mít přístodůlky hubené.
39
– Inu táto, sel jsem, sel,
než jsem pole zavláčel,
holuběnky přilítly,
zrnéčka mi pochytly,
bílé holuběnky
mé zlaté panenky,
ony za mnou po políčku běhaly,
pokoje mi ani chvilky nedaly, ej, nedaly! –
Synku, synku nedbalý,
měl’s je hnát, když zobaly,
hrudou po nich, slovem zlým
a ne okem zálibným.
Třeba holuběnky
tvé zlaté panenky –
nenažal bys rezavého koukolu,
ale měl bys vrchovatou stodolu.
– InuInu, táto, já je hnal,
na dvorek až utíkal,
ale to mně vyvedly,
do komůrky zavedly.
40
Bílé holuběnky
mé zlaté panenky,
celou noc tam, milý táto, vrkaly,
zatím boží ptáci zrnka zobali, ej, zobali.
Inu táto, prosím vás,
piva přece bude máz,
dobrý mázec bez vody
z této naší ourody.
Pivka nalijeme,
sobě připijeme!
Však vy jste byl, táto, nejiný,
a na voze povezeme peřiny, juch, peřiny! –
41
XV.
Bohatec.
Mám hříbátko s lyskou, s lyskou,
a chaloupku nízkou, nízkou.
Hříbátku však svědčí, svědčí,
brzo bude větší, větší.
42
Přes pole a meze, meze,
k panence mne sveze, sveze.
Panenku mám radši, radši,
chaloupka nám stačí, stačí.
43
XVI.
Prosba.
Nad pěšinou kvete mák,
nad pěšinou kvete,
pozor, ženci, na žatí,
ať ho nesežnete!
Kytku z něho natrhám,
přidám rozmarýnku,
přijde sobě pro ni kdos
večer ku okýnku.
44
Nad pěšinou kvete mák,
ať ho nesežnete,
chudobnému děvčátku
na radosť tam kvete.
45
XVII.
Vrbka.
Křivá vrbka u vody
vyrostla tam z náhody,
křivá, sivá, hrbatá,
koupou se tam děvčata,
ve vodě se točí, –
vrbka ta má oči.
46
Křivá vrbka, trouchnivá,
vodník prý v ní přebývá,
vodník mladý, nehloupý,
ten děvčátkům ustoupí.
Ve vrbce to praskne,
to si vodník mlaskne.
Sedí, hledí, nehne se,
potichoučku směje se.
Bílé ruce, černý vlas –
vodník sobě mlaskne zas,
na vrbě se vztýčí,
a děvčátka křičí. –
47
XVIII.
Výpomoc.
Ach, tetka Rozáro,
jaká škoda!
Neteče mi na kolečko
žádná voda.
Mlečky chtějí mouku mít,
já nemám, čím pšenku mlít.
Pomozte, tetka,
semelu hnedka!
48
Ach, tetka Rozáro,
když vy chcete,
svojím zubem, však ho znáte,
pomůžete.
Vyjmu žernov, kde je lub,
zasadím tam ten váš zub.
Pomozte, tetka,
semelu hnedka!
Ten mele bez vody
neosláblý,
vždyť ním vrtí bez ustání
čtyři ďábli.
Mlečky dobře zaplatí,
a zub se vám neztratí.
Pomozte, tetka,
semelu hnedka!
49
XIX.
Čary.
Spěchal Jura ke splavu
požít z rána otavu.
Vodní panna dbalá
závoje tam prala,
na něj zakývala:
„Nechej, hochu, sečení,
pojď, kratičké prodlení.
50
Poznáš milování,
když tatíček brání.
Padne rosa křehká,
požneš všecko zlehka.“
Sed si Jura ke splavu,
nechal býti otavu.
K panence se smekne,
hladí vlásky pěkné –
co tatíček řekne!
Jura hledí od splavu:
„Máš, panenko, výbavu,
grunt a čtyry koně
jak já na průhoně!
Já řku, kolik polepole,
a co ve stodole?“
Spěchá Jura od splavu,
panna nemá výbavu.
Závojové běle
na cestu mu stele,
až ho zmate cele.
51
Rozehnal se bez dechu
kosou kamsi v pospěchu,
místo otav kosí
čerstvé žitko z rosy – –
Prál tatíček starý:
„Bože, jsou to čary!“
52
XX.
Hejkal.
Šla lesem, plakala,
potkala Hejkala.
Šedivý Hejkal
kořínek žvejkal,
širá huba, kolohnát,
chtěl jí taky kousek dát
na trávníčku
za hubičku.
53
Prál, že ji potěší
jahůdkou v ořeší,
nechce-li, nedá,
a bude běda.
V důl ji srazí do zmoly,
tam už srdce nebolí
po zlém hochu
ani trochu.
„Ach, strejdo Hejkale,
řeči to nekalé!
Hejkalka máma
už je za náma.
Hejkalata za ní též,
honem, strejdo, odtud spěš
za nevěstou
jinou cestou.“
Hejkal se ulekl,
hejkl a utekl. –
Cestičkou spěší,
co pannu těší:
54
smědé líčko, hezký hoch,
ten panence vypomoh’
na stezníčku
za hubičku.
55
XXIV.
Pokynutí.
Spravte cepy, pantáto,
dosečeno, dožato.
Vymlátíme v dvojici
za den celou měřici.
Taky více, může být,
dostane tu trochu žid.
56
Ličte pasti v komoře
potichoučku na tchoře.
Ze dvorečku do škody
rád on chodí na hody.
Čapka šourem o pouti,
to galánku nermoutí.
Pantáto, vám vejmínek
a galánce prstýnek. –
57
XXII.
Nehoda.
Plný vůz ječmene, vrchovatý,
koukal se pacholek za děvčaty,
„Kterou pak, kterou,
když všecky berou?“
Fěrtůšek škrobený za ním chřestí.
„S kterou pak měl bych já svoje štěstí?“
58
Červený šáteček s tulipány,
krejzlíček herbábím vyšívaný.
„Kterou pak, kterou,
když všecky berou!
Chtěl bych vás, děvčátka, všecky spolu!“
a vůz se kutálí do výmolu. –
59
XXIII.
Jablíčka.
Ježci mají radu:
kam pak na zahradu,
kudy vede cestička
na panenská jablíčka?
To je oukol těžký,
daleko k nim pěšky
polní mezí od borku
jetelištěm ke dvorku.
60
A ze dvorku plůtky
na dřevěné schůdky.
Nízké dvéře, závora,
tam jest jejich komora.
Jabka malovaná
dobře uschovaná,
na těch ježek z dubiny
poláme si bodliny.
Na nizounkém stromě
uzrála dvě pro mě,
ať třesete, jak chcete,
hubičky jen střesete.
61
XXIV.
Marné námluvy.
Táta, máma mluvili do rána,
že si mám vzít pána.
Že má bílé ručičky,
že prý hraje housličky
tydli tata, tydlidli,
toho že mi vyhlídli.
62
Táto, mámo, mluvte si do rána,
radši hastrmana! –
Pána vítr porazí,
vejpůlky se přerazí.
Tydli tata, tydlidli,
pěknou jste mi vyhlídli!
Táto, mámo, mluvte si do rána,
už mám Fabiána.
Koně s vozem unese,
naší lipou zatřese,
když mne k sobě přitiskne,
srdce ve mně zavýskne!
63
XXV.
Oklamaná.
Ze sedmera kvítí
v noci trhaného,
ještě zroseného
moh’s věneček míti.
Kde se voda točí,
tam věneček háži,
ať ti nepřekáží
ani moje oči.
64
Ani moje čelo,
co jsi celovával,
když jsi se mnou stával,
kdy se ti jen chtělo.
Ani moje ruceruce,
co tě objímaly,
co tě hladívaly,
ani věrné srdce. –
Vlna vlnu mine
kol bílého těla,
a ta láska celá
za věnečkem plyne.
65
XXVI.
Hrášek.
Sil jsem hrášek, zlatý hrášek na souvrati,
a už se nám počne hrášek zelenati –
však on hrášek, zlatý hrášek dobře platí.
66
Ale než se zlatý hrášek vykulatí,
slzami ho budeš v poli zalívati –
však on hrášek, zlatý hrášek, mnoho platí.
Mnoho platí zlatý hrášek na souvrati.
Až se on nám, má panenko, vykulatí,
budeš na něm za svou lásku klekávati.
67
XXVII.
Hubičky.
Ponejprv onehda na mezníčku
řekl jsem děvčátku o hubičku.
Dlouho se vrtěla,
dát mi ji nechtěla
a všecko sváděla
na matičku,
inu ach, na matičku.
68
Podruhé onehda u rybníčka
povídám, jak sladká je hubička.
Zkusiti nechtěla,
ještě se vrtěla
a všecko sváděla
na tatíčka,
inu ach, na tatíčka.
Potřetí onehda neptám se víc,
ber, kde je, povídám, sic nemáš nic.
Což bych to nedoved?
Dostal jsem zrovna hned
hubiček jako med
víc než tisíc,
achach, bože, víc než tisíc.
69
XXVIII.
Odbytý.
Stojí panák v poli
o stříbrné holi,
na chlapce se rozkřikuje,
hromuje a odplivuje,
za hezkými děvčátky
jenom jakby z namátky
pokukuje.
70
Každá nejhezčejšínejhezčejší,
cizí nebo zdejšízdejší,
až dosbírá hrstky v řádkuřádku,
u něho se staví v chládkuchládku,
a to všecko zastane,
přídavkem prý dostane
po dukátku.
Leží panák v poli
na zlámané holi,
od čtvrtka zlou nocí k pátku,
stýská sobě, stýská v chládku.
Že děvčátek nenechal,
počítá, co vydělal
na památku.
71
XXIX.
Výhody.
Kdybych nebyl ovčákem,
chtěl bych býti sedlákem.
Celý den je v kole,
žnečky vozí s pole,
jednu černookou, smědou, outlobokou
škádlí ve stodole.
72
– Kdybych nebyl sedlákem,
chtěl bych býti ovčákem,ovčákem.
Za dnem den jak běží,
na haleně leží,
jednu světlořasou pannu zlatovlasou
kolem pasu drží.
Kdybych nebyl ovčákem,
chtěl bych býti sedlákem.
V opasku má zlato,
ale ovčák bláto.
Po muzikách chodí, s děvčaty se vodí –
kde vzít pasák na to!
– Kdybych nebyl sedlákem,
chtěl bych býti ovčákem.
Lecco zdarma získá,
málo kdy si stýská.
Pánbůh nad ním všade, nic ho neokrade,
na píšťalu píská.
73
Nechme to tak, jak bůh dal,
já řku, by nás neztrestal
zítra nebo dneska.
K oběma je stezka,
až sluníčko zajde, však ona ji najde
k nám panenka hezká.
74
XXX.
Napomenutí.
Máš-li mne už ráda,
nechej kamaráda,
nesváděj ho voničkou,
ni falešnou hubičkou.
Už jsem všecek oves
do stodůlky dovez,
mha se choulí dolinou,
já ti půjdu za jinou.
75
Nebude s kým mlátit,
považ, co máš ztratit,
nenahradí, ač by rád,
ti to špatný kamarád.
Plakat u obrázku
budeš za mou lásku,
za tu věrnou, jedinou,
až odejdu lučinou.
Ze všeho, co zdejší,
věrnost nejkrásnější,
věrnost – zlatý prstýnek
a v něm láska – kamínek.
76
OBSAH.
Str.
I. Překážky11
II. Shovívavý13
III. Oj, naše rovina15
IV. Ouroda18
V. Špatná rada20
VI. Pozvání22
VII. Výstraha25
VIII. Náhrada27
IX. Chlapci, chlapci28
X. Otázka30
XI. Večeře32
XII. Výmluva34
XIII. Konec hádky37
[77]
Str.
XIV. Holuběnky39
XV. Bohatec42
XVI. Prosba44
XVII. Vrbka46
XVIII. Výpomoc48
XIX. Čary50
XX. Hejkal53
XXI. Pokynutí56
XXII. Nehoda58
XXIII. Jablíčka60
XXIV. Marné námluvy62
XXV. Oklamaná64
XXVI. Hrášek66
XXVII. Hubičky68
XXVIII. Odbytý70
XXIX. Výhody72
XXX. Napomenutí75
E: jf; 2002
[78]