KNIHA PÍSNÍ.
[3]
1.
Na moři loďka pluje,
Na moři loďka pluje,
bez konce vody jsou,
a kol vrátké se lodi
vysoko vlny dmou.
5
A člověk smutně ptá se
lhostejných nebe hvězd,
chvil míjejících věčně
a nekonečných cest,
kde cil, věcného klidu
toužené břehy jsou?
A moře odpovídá
plynoucí vlny hrou.
6
2.
Kout země zasněný lehce,
Kout země zasněný lehce,
a modrá dálava –
pod strání zadumanou tam
plynula Sázava –
7
A člověk přišel a zanes
v kout tichý zhoubu, zmar,
a ticho rozrušil svaté
skřípotem těžkých kar.
A bouře rachocení jak,jak
ran echa v skalách zní,
a v řeku zvlněnou dole
se sype kamení.
Nad náspem obnažené, hle,
zdá chvít se nitro skal,
a řeka pěníc a syčíc,syčíc
ubíhá zlobně v dál.
8
3.
V záhoně poslední rozkvetla růže,
V záhoně poslední rozkvetla růže,
smutná, že pozdě tak zkvetla;
družkami za uvadlými,
za těmi touha jí létla.
9
Po teple zářícím, radostném světle,
polibcích motýlu stůně –
v záhoně teskní teď růže,
chorá je, mdlá její vůně.
V podzimní, ztichlý park, na pusté cesty
mladý žal láska sem nosí –
teskní tu růže, a z jitra
slzami lístky se zrosí.
10
4.
Na břehu Labe jsem seděl,
Na břehu Labe jsem seděl,
nad stromy měsíc už stál,
na tiché hladině reky
odleskem stříbrným vzplál.
11
Na břehu rusalky zřel jsem,
ve trávě daly se v rej,
bílá jich svítila těla,
lákaly, volaly: hej!
Z tůně se stařičký vodník
vynořil, vodu pak střás,
ke břehu zvědavě hleděl,
zelený česal si vlas...
Náhle vlak na náspu zahřměl,
stroje hvizd, šílený let –
rusalky, starý i vodník,
rázem vše zmizelo hned.
12
5.
Nade stromy v tichém letu
Nade stromy v tichém letu
chví se křídla netopýří.
V duši měkce mír se klade,
vlaštovky kol oken švíří.
13
K modlitbě jsou spjaty ruce.
Na zvonici zvon se houpá.
Nad střechami modravý dým
k ztemnělému nebi stoupá.
V zadumání stojí lesy.
Po něčem se duši stýská.
Ticho. Temném na obzoru
chvílí na časy se blýská.
14
6.
Nad hladinou lesklou vodní
Nad hladinou lesklou vodní
modravé se vážky honí.
Rozpáleným vzduchem chví se
píseň cvrčků monotonní.
15
Zjitřená jak ostrá bolesť
v duši když se zařezává –
žádná radost neztiší ji,
nic ji, nic ah neuspává.
Píseň cvrčků monotonní
horkého dne v rozeplání
do ticha se zařezává,
zní a zní dál bez ustání.
16
7.
Svou píseň jednotvárnou
Svou píseň jednotvárnou
stroj zpívá celý den.
V podzemí oknem padá
svit sporý světla jen.
17
Tam skloněna je bledá
dívka nad prací svou;
kol okna výletníci
nedělí jarní jdou.
Tam dívka bledých tváří
o lásce věrné sní,
o květech, modrém nebi
a záři měsíční.
18
8.
Den podzimní je běs tepla a světla,
Den podzimní je běs tepla a světla,
dvůr vlhkostí je šerý nasycen.
Za okny smutnými nad hlavou nachýlenou,
plyn nenávistně syčí celý den.
19
Nehybné lesy někde venku stojí.
Kraj v mlžný závoj smutku zastřený,
tak osamělý, tiše drobným deštěm
pro život lidský pláče ztracený.
Plyn dále pěje píseň zotročení –
Pod prsty útlými stroj v kvapný dal se běh;
krok jeho tvrdý, úsečný zní tichem,
tep žití horečný jak, v smutných místech těch.
20
9.
Po nočním, hvězdném nebi,
Po nočním, hvězdném nebi,
tou drahou odvěkou,
zamlklý měsíc koná
svou cestu dalekou.
21
S nadzemské hledí výše
měsíc do daleka,
na zem se dolů, dívá
do duše člověka.
Do ticha hvězdné noci,
tajemné, vyvřelo,
čím za dne lidské srdce
ubohé trpělo.
A měsíc němý svědek
je žalů člověka,
jenž útěchy už tady
na zemi nečeká.
„Ty jediný, tam, věděls’
o utrpení mém –“
hlas žalující slyší,
„smutno být člověkem!“
22
A teskné slyší hlasy
žalovat do noci,
těch, v úzkostech kdož hynou
sami bez pomoci.
Zří měsíc v lidské srdce,
zří v duši ubohou,
jde nocí, mlčelivý,
zastírá tváři svou.
Těch žalování teskné,
kdož trpí v úzkostech,
k hvězdnému stoupá nebi,
jak těžký země vzdech.
Měsíc se nad ně sklání,
je v bledou líbá tvář,
v jich těžkých snech nad nimi
bdí vlídná jeho zář.
23
Po nočním hvězdném nebi
jde měsíc, poutník, dál,
tajemství všecka, svědek
on němý, uchoval.
Zří na zem s hvězdné výše,
bolesti divný svět,
v ubohou duši lidskou,
– oh, smutno pohledět.
Ubledlý lidským bolem,
svou cestu dalekou
zamlklý koná nocí
tou drahou odvěkou.
24
10.
Zářivé, jarní jitro.
Zářivé, jarní jitro.
Stráň bíle rozkvetla.
S Petřína na město zřím,
zářného do světla.
25
Kopule věží svítí,
střech moře leskne se,
nad městem ranní nebe
modravé klene se.
Tam okna otvírají,
a z domů zášeří
v radostné, svěží ráno
teď udiveně zří.
26
11.
Noc nevlídná a tmavá,
Noc nevlídná a tmavá,
a tiše padá sníh;
zadumán bloudím nocí
v odlehlých ulicích.
27
V ulici z oken smutných
žlutavá padá zář,
a za nimi tam bída
sedí, lidskou má tvář.
28
12.
Čas bezútěšně míjel,
Čas bezútěšně míjel,
čas trudně vlek se dál,
a chudou sklizeň člověk
ze skoupých rukou bral.
29
Den únavně byl dlouhý,
jak včera bylo dnes,
a navečer ni radost
on jemu nepřines.
A žití smutnou knihu,
když člověk zavíral,
pro cosi, ztraceno jež,
ho teskný sevřel žal.
30
13.
Podzimní vítr dlouho
Podzimní vítr dlouho
a posupně se smál,
a v elektrických drátech
posměšné písně hrál.
31
O jakéms’ marném chtění,
a touze člověka,
jež zmírá a se rodí
se světy odvěká – –
Pod zasmušilým nebem
ve zvlhlých ulicích,
a nad příbytky lidí
zněl dlouho jeho smích.
32
14.
Den k večeru se chýlí,
Den k večeru se chýlí,
blednoucí slunce zář
se měkce v okně klade
tam na vrásčitou tvář.
33
Žilnaté, mdlé už ruce
oddané spjaty jsou.
Den za dnem tiše míjí,
bez vzruchu chvíle jdou.
A dole na záhonech
tak prudce voní květ –
tam dcera mladá chodí,
a touží v šírý svět.
34
15.
Klid večera se klade
Klid večera se klade
žloutnoucích do polí –
v ty chvíle zamlčení
už všecko dobolí.
35
K bledému nebi stoupá
kouř z nízkých stavení,
na prahu usedají
po práci znavení.
Večera tichem dlouho
zní harmoniky pláč –
do noci ještě teskní
kdes roztoužený hráč.
36
16.
Dobolelo. Ticho, ticho –
Dobolelo. Ticho, ticho –
Jakby smutný hráč
nástroj tiše odložil teď,
umlk houslí pláč.
37
Jakby někdo zavřel oči,
zapad v závějích.
Na všecko, co pohřbeno už,
padá, padá sníh.
Žíněné na tělo roucho
jakby někdo vzal,
na světě tu všemu, všemu,
navždy sbohem dal.
Dobolelo. Ticho, ticho –
Na květy mráz dých;
na všecko, ach, na vše teď už
padá, padá sníh.
38
17.
To někdy tolik steskne se,
To někdy tolik steskne se,
když bolí žití chvat,
a do snů duše znavené
zavrčí kolovrat.
39
A světlo louče chvějící
zas pohádkově plá,
oživnou nocí tajemných
podivná kouzla zlá.
A melodie vášnivé
z minulých dávno let,
a starodávných časů těch
váhavý menuet.
40
18.
Už k večeru se chýlí
Už k večeru se chýlí
a zvoní klekání,
ku spjatým rukám Kristus
se s kříže naklání.
41
Je letní večer tichý,
a voní obilí.
Dva stíny cestou ke vsi
splynuly na chvíli.
Kdos’ měsíc velký, bílý
jak zdvih by v rukou svých,
a lehký vánek vlnou
přeběhl po polích.
42
19.
Zasněný světa dálný kraj,
Zasněný světa dálný kraj,
vzpomínáš? tiché údolí –
půjdeš-li jednou krajem tím,
srdce tě, srdce zabolí.
43
Vzpomeneš teskných po letech –
zapadlý dávno dětství sen –
pod strání mlýn je na řece,
vesele klepe celý den.
Vesnička tichá za řekou,
cesta tam bílá s topoly;
na stráni znějí zvonky stád –
srdce, ach, srdce zabolí...
44
20.
Zasmušen šel jsem chladem
Zasmušen šel jsem chladem
pozdního večera;
na polích ohně plály
smutného do šera.
45
A planoucích kol ohňů
pasáci seděli,
a pohádky tak divné
tam všichni věděli.
Kouř při zemi se plazil,
tajemně plál jich zrak,
a tisknouce se k sobě
umlkli náhle pak.
46
21.
BÍLÁ HORA.
I.
I.
Pláň Bílé Hory. Nebe
západní krvácí.
S podzimem těžký smutek
zas v plán se navrací.
47
V hřbitova zamlčení
jsou pole vnořená,
zem rudé kryje listí,
krev jakby nemstěná.
A dole Praha v mlhách
podzimních zasněná,
té zadumané pláně
tesklivý smutek má.
II.
II.
Zem zarudlé pokrývá listí.
To jakoby vpíjela krev –
Tam na pláni vstávají stíny
a děsí z dob minulých zjev.
Už tmí se. Jak poutníci smutní
v tmách bělavé kapličky jdou;
jak zoufalá beznaděj cesta
tam bez konce vine se tmou.
48
A hluboký smutek té pláně
tak tíživě leh v duši dnes.
Je pusto a ticho, jen v dáli
kdes tesklivě zavyje pes.
III.
III.
Tmí se. Pláň mrtvě tu leží.
Nesmírný smutek a stesk.
Noci té na nebi ani
nesvitne hvězd chladný lesk.
Mrtvý kdos, drahý tu leží.
Nic jeho neruší klid –
Dole tam kolkolem všady
usíná lhostejný lid.
Tmí se. Jak tisíce stínů
vstalo by na polích těch.
Večer jak šel jsem, nesmírný
plání jak zdvih by se vzdech.
49
22.
V ta místa kdys’ mi drahá,
V ta místa kdys’ mi drahá,
to v podvečerní čas
se vracím. Zvonů vlídný
mě vítá známý hlas.
50
Tam rodný dům se bělá
a kývá v stromoví;
však cizí v něm teď tváře
mně nic už nepoví.
A v rodný kraj, slyš, zvonů
jak tesklivě zní hlas –
tak nezněly jste nikdy,
když slýchával jsem vás.
51
23.
Ocúny bledé na lukách už kvetou.
Ocúny bledé na lukách už kvetou.
– Proč, srdce moje, proč jsi smutno tak?
Zažloutlé listí zaválo ty cesty,
na kterých kdysi hledával ji zrak.
52
Ve smutné závoje mlh zahalený,
zamlklým krajem nevlídný jde host.
– Ty smutné srdce mé, rci, proč se vracíš,
mé smutné srdce, v dávnou minulost?
Na lukách bledé ocúny už kvetou.
Ach, srdce mé, proč jsi se zachvělo?
– Mně tolik, tolik stesklo se, a jaro
jak nikdy by se vrátit nemělo!...
53
24.
To život, když už nachýlil
To život, když už nachýlil
se k večeru, pak v smutku chvil,
hlas teskný vábí tebe zpět,
pohádkou dávnou mladých let.
54
A někdo, kohos’ míval rád,
a v snách zřel ještě tolikrát,
z dob zašlých teskným úsměvem
ti kyne, žalosť v srdci svém.
Teď v pozdní čas tě vábí zpět
pohádka dávná mladých let;
za někým rád bys’ ruku vztáh
– Kdos’ jakby zalkal v dálavách.
55
25.
Dvé dívčích očí touží
Dvé dívčích očí touží
v neklidu mladých let,
a v srdci celý ukryt
je pohádkový svět.
56
A sní o hochu bledém,
jenž smutný zrak by měl,
a pro jediný úsměv
by její zemřít chtěl – –
Pobledly touhou líce,
sesmutněl její zrak,
hoch bledý snivých očí,
ten nepřichází však.
57
26.
V dalekém moři ostrov.
V dalekém moři ostrov.
Ta pohádka je stará tak.
To v zlaté vězněn kleci,kleci
tam zlatý zpívá pták.
Prý štěstí zlatý pták.
58
Kdo opustil dům rodný,
by zázračný zpěv uslyšel,
ten vášnivě teď touží,
a vrátit by se chtěl.
V dům tichý vrátit chtěl.
To pohádka je stará.
A zmdlelo srdce, zbělel vlas.
Však tajemný ten nikdo
prý neuslyšel hlas.
Neslyšel nikdy hlas.
59
27.
Noc májová a tichá.
Noc májová a tichá.
Tak opojivě dnes
v záhonech voní kvítí,
pod okny bílý bez.
60
A v okně dívka bledá
tam bíle vykvetla,
do modravého dívá
se noci do světla.
A vášnivě tak touží
po štěstí vzdáleném,
a objímat by chtěla
svým bílým ramenem.
61
28.
Samoten večerem jdu,
Samoten večerem jdu,
a v srdci žalosť svou,
modravým nebem tiše
obláčky bílé jdou.
62
A volné, vysoko tam
nad hlavou člověka,
bez cíle plují, plují,
až kams’ do daleka.
A v modravu až kdesi
se zase rozplynou –
a za nimi mé smutné,
stonavé touhy jdou. –
63
29.
Ten mladý hoch, tak mladý hoch,
Ten mladý hoch, tak mladý hoch,
odešel v šírý svět,
teď stýská se, ach stýská mu,
a vrátil by se hned.
64
A teskný hlas, tak teskný hlas
ho vábí ku horám,
on srdce ach, on srdce ach,
zapomněl svoje tam.
V snách píseň hor, to rodných hor,
když slyší dumnou tak,
ten mladý hoch, tak mladý hoch,
vždy rozpláče se pak.
65
30.
Po zvyku předků, dávném
Po zvyku předků, dávném
v komnatu starou sám,sám
svou mladou uved ženu,
v svém rodném domě tam.
66
Komnata v starém domě
jich celý byla svět,
ta štěstí jejich zřela
po mnoho, mnoho let.
V zahradě fontán zpíval
o lásce v domě tom –
šly roky, utišení
i s léty napotom.
A fontán ještě zpíval
tu starou píseň svou,
vzpomínky v podvečer vždy
šly jejich komnatou.
A vděčností zrak zvlh jí,
když s láskou zřela zpět,
ze vášeň, touhy ztišil
on její mladých let.
67
31.
List hnědý zmítán větrem
List hnědý zmítán větrem
hle, letíletí, neví kam,
a jaro, zpěvy ptačí,
i léto, vše to tam.
68
Za vlnou vlna splývá,
a všecky k moři jdou,
a obraz rodných břehů
si k moři donesou.
Tak dnové moji míjí,
a mládí mé to tam,
vše přešlo vlnou kolem,
jak sen a sladký klam.
69
32.
Domů se navrátila
Domů se navrátila
životem zlomena,
tu tíži neunesla
mdlá její ramena.
70
A v dívčím pokojíku
tam z její mladých let,let
po zašlém tesknilo vše,
za okny voněl květ.
Strom starý dosud díval
se její do oken,
hučela nocí řeka,
když víčka míjel sen.
Na stěně obraz visel –
nad děcko zbloudilé,
k ochraně anděl bílý
tam vztáhl ruce své.
Pod ním kdys, dítě ještě,
své ruce spínala –
tam domovem ztišená
i teď usínala.
71
33.
Žhne slunce. Dole tiše
Žhne slunce. Dole tiše
v dál pluje Sázava.
Za lesem ves. Nad mrtvým
tam hudba vyhrává.
72
Les voní. V mrtvé ticho
ta žalně zapadá,
a v rozsmutnělé srdce
mé teskná nálada.
Kdo žili tu, mně milí,
za nízkou zeď šli spát.
Za lesem ves. Nad mrtvým
jsem slyšel vyhrávat.
Žhne slunce, voní lesy.
Zřím v dávnou minulost –
Jak hudba blížila sese,
s ní smutek šel a rost.
73
34.
Ve starém parku z jara
Ve starém parku z jara
tam bíle jasmín kvet,
tak tiše plynul život,
a krásný býval svět.
74
A bledý měsíc doma,
když spat šel po ránu,
ten neprozradil nikdy
tajemství altánu.
Ted v opuštěné cesty
zas listí napadá,
v altánu pavouk tiše
své dumy zapřádá.
A zasmušilý Amor
na léta na jiná
snad vzpomíná a marně
on luk svůj napíná.
75
35.
Mráz květy v okna kreslí,
Mráz květy v okna kreslí,
a na všem leží sníh;
je všecko pohřbeno tam
v sněhových závějích.
76
A plamen krbu zpívá
svou píseň z dávných let,
ta sladce zní a teskně,
a duše letí zpět.
Strom holý haluzí svou
do okna zakýval:
kde zeleň je a květy,
a život kde, ó žal!
77
36.
Snad jednou kroky zvábí
Snad jednou kroky zvábí
tvé stará zahrada,
až smutné srdce stiskne
podzimní nálada.
78
A život, až ten zajde,
a všecko bylo klam,
za řekou staré zvony
až zapláčou: to tam.
Topoly osamělé,
víš, strážci tvojich snů,
ty pozdrav zašumí ti
z minulých dávno dnů.
A smutný večer tam až
měsíční zjasní lesk,
zahradou provodí tě
mých písní tichý stesk.
79
Knihtiskárna Binko a Zika v Praze.
E: až; 2004
[80]