9. Po nočním, hvězdném nebi,

9.
Po nočním, hvězdném nebi, Po nočním, hvězdném nebi,
tou drahou odvěkou, zamlklý měsíc koná svou cestu dalekou. 21 S nadzemské hledí výše měsíc do daleka, na zem se dolů, dívá do duše člověka. Do ticha hvězdné noci, tajemné, vyvřelo, čím za dne lidské srdce ubohé trpělo. A měsíc němý svědek je žalů člověka, jenž útěchy už tady na zemi nečeká. „Ty jediný, tam, věděls’ o utrpení mém –“ hlas žalující slyší, „smutno být člověkem!“ 22 A teskné slyší hlasy žalovat do noci, těch, v úzkostech kdož hynou sami bez pomoci. Zří měsíc v lidské srdce, zří v duši ubohou, jde nocí, mlčelivý, zastírá tváři svou. Těch žalování teskné, kdož trpí v úzkostech, k hvězdnému stoupá nebi, jak těžký země vzdech. Měsíc se nad ně sklání, je v bledou líbá tvář, v jich těžkých snech nad nimi bdí vlídná jeho zář. 23 Po nočním hvězdném nebi jde měsíc, poutník, dál, tajemství všecka, svědek on němý, uchoval. Zří na zem s hvězdné výše, bolesti divný svět, v ubohou duši lidskou, – oh, smutno pohledět. Ubledlý lidským bolem, svou cestu dalekou zamlklý koná nocí tou drahou odvěkou. 24