V. DAR JAZYKŮV.

V.
DAR JAZYKŮV.
[47] ....protož...protož sestupme a zmaťme jazyk jejich, aby jeden jazyku druhého nerozuměl. Genesis I. 11.
....i...i ukázali se jim rozdělení jazykové jako oheň, kterýžto se posadil na každém z nich. I naplněni jsou všichni duchem svatým a počali mluviti jinými jazyky, jakž ten duch svatý dával jim vymlouvati. Skutk. apošt. 2.
Od velké noci den byl padesátý, co scházeli se svorně v jednom domě, své staré upomínky obnovovat a sílit sebe k nové práci ducha: tož Petr, Jakub, Jan a Ondřej, Filip, a Tomáš, Bartoloměj, Matouš, Jakub, syn Alfeův a Šimon zván Zelotes a Juda bratr Jakubův a ženy i s Marií, kdys matkou Ježíšovou. A co tak modlili se do půlnoci, síň setměla se slabě osvícená a prudký náraz otřás celým domem jak valící se vítr. Všecko ztichlo [49] a zhasla rázem světla. V tom však oheň tmou bleskl zářný, nad každého hlavou se vznášel ohnivý a velký jazyk. I procitli v tom z omráčení svého, děs minul, cosi rozpoutalo náhle se v jejich duších; druh tu kynul druhu jen posuňkem, však v očích plála radost; všech ústa jak by náhle rozvázána se chvěla – ale co z nich znělo, cizí to byla řeč a každá, každá jiná, těch národův, o kterých slýchávali ve mládí svém a o nichž mluví báje, a hbitě počínali hovořiti a každý jinak, a přec všichni sobě, co děli, rozumělirozuměli, jak by v řeči své matky každý mluvil. Ustal hukot těch padajících vod a toho vichru, však jazyky se chvěly nad hlavami jak ostré ohně temnem kmitajíce. Jak velký stín, nad čelem žhavý plamen, se první Petr vzpjal a začal mluvit: „Pláň dlouhou vidím – nazývá se Senar, rod lidský žije tam a cihly pálí, je zemí lepkou pojí místo vápna a staví město na té dálné pláni, jež roste k nebi, věž má velkou v středu, ta spiralami dotýká se mračen. Ó pýcho lidská, zde chceš čelit Pánu?“ 50 A jiným jazykem dí na to Jakub: „Mrak trhá se, v cherubů slavověnci Pán sestupuje, vidí věž a město, a obrátiv se k andělům dí: Běda! Tak spojily se všecky děti hříchu, by přehlédly se svorně, proti nebi jak válčit lze, toť začátek jich díla, toť tvrdohlavost, vzdor je pojí v celek, že jeden jazyk mají, sestoupíme a zmatem řeči jich.“ Jan pokračoval: „Jich zmatem řeči, nebudou si více již rozumět v myšlence o odboji a zmatek nastane, spor mezi nimi a krutá řež, tak rozptýlíme všecky po tváři země jako vichr smetí.“ A jiným jazykem zas pravil Ondřej (a přece všichni sobě rozuměli): „Tak rozptýleni byli po vší zemi a zanechali stavby města toho, i věže té, jež sluje Bábel, věkům, což zmatení jest jazyka a řečí.“ 51 A Filip na to: „Tak se rozptýlili a nenašli pro různost svojích řečí víc k sobě cesty, pohltil je prostor, žil každý na svém, kdož si rozuměli, ať pastýř niv, hor lovec, nebo kovář, a z myslí jich, jak byli rozptýlenirozptýleni, se vykouřila ta myšlenka vzpoury, dbal každý o sebe a svoji hroudu a pouze o zdar svého pokolení.“ A Tomáš pravil: „Tisíce tak roků se převalily přes jich bědné hlavy v tmách žijící a nepoznavší světla.“ A Bartoloměj dodal: „Žili v prachu, prach jedli, jak had v ráji, otec jejich, v jho tyranů svých ukláněli šíje a pro nic vraždili se mezi sebou a děti plodili a zemi celou tak zalidnili.“ Matouš pokračoval: „Ó věky tmy! Ó věky dlouhých nocí! 52 Však zrálo zatím dílo vykoupení v úradku Boha! Vždyť je láska pouhá. Tak mnohý světlý zjev byl mezi nimi, však že byl sám, nerozuměli všichni, jak mluvil k druhým z rodů vzdálenějších, tak dohasl jak knot, jenž doutná sšlápnut.“ Syn Alfeův pak Jakub převzal slovo: „A velké vzplály myšlenky jak hvězdy a zapadly zas, cizí zněly řečí, na skálu padly nebo v kolej cesty, a tma zas kol a bratrovražda, spousta!“ Děl Zelotes: „Však v taji boží rady již mohutněl ten prut z kořene Jesse, syn Davidův, jenž narozený v chlévě rybáků řadou otočil se v mládí, křtěn Janem v Jordáně a umřel za nás a za všecky a vstal.“ Dokončil Juda: „Vstoup na nebe, nám zanechav svůj odkaz. Teď hlásí se k nám v jazyků těch tvaru v té bouři vichru, který třásl domem.“ 53 A opět převzal Petr první slovo: „On přichází! Ó, na tvář všichni padněm, hřmí v oblacích a hovoří k nám vichrem. Duch, dědic jeho obrodí teď zemi a první, co jest velké jeho dílo: on láme starou kletbu Babylonskou, co různo sobě – v celek opět váže, že všichni, každý nechť hovoří jinak, přec vespolek si dobře rozumíme. Ó Chama synové, ó děti Chusa, ó vnuci Nimroda i Ananima, vy Chashunští a děti Amorhea, od Mery k Senaru a Babylonu, jak po potopě světem rozlili jste své rody jako valné vody, nyní Pán, který rozptýlil vás řečí zmatkem, teď v jedno jazyky vás ohnivými tož láskou pojí, mizí stará kletba a Jahvé žárlivý, jenž všady zradu a odboj tušil, ustoupil již Duchu, tož duchu lásky, smíru, shody, něhy a vzájemného všech se pochopení. Sem Parthští, Médští, Elamitští spějte, vy z Pontu, Frygie a Pamfilie, vy z Arabie, Kyrény a Kréty, zde vizte veliké ty divy boží a divte se! My každý jinou řečí si rozumíme! Div ten dělá láska, ta, s kterou Ježíš těžký svůj kříž nesl 54 na Golgotu! Teď sobě rozumíte, tož milujte se všichni! Na kolena! Dík! Sláva! Hosanah i allelujah! Od věku k věkům lidstvo, jedno lidstvo! dnes k Otci světla hledí ve důvěře a rozumí si a Bůh rozumí mu!“ A první padl v prach a zastřel tvář svou a všichni za ním. Marie jen v taji si utírala slzy, které hojně jí splývaly přes bledou tvář, a vichr jak pozoun hřímal posledního soudu a tmou se rudé jazyky dál chvěly, nad hlavami všech v ručej spojily se, a světlý oblak, plný bílých křídel a jasu nadzemského – dům se třásl v svých základech – Bůh Duch se zjevil světu. 55