IX.
NÁVŠTĚVA.
[87]
NÁVŠTĚVA.
(Scéna: Jednoduchý pokoj ve vile Galileiho u Florencie.)
Galilei
(poloslepý stařec stojí nad primitivním telluriem, jež ohmatává)ohmatává).
Darmo! Otáčí se přec!
(Vejde dcera jeho Marie.)
Marie.
Otče, kýs tu cizinec!
Galilei
(nevztýčí hlavy)hlavy).
Nu, to není zvláštní věc,
denně jich sem chodí dosti
v těchu mojí zoufalosti.
Odkud přišel?
[89]
Marie.
Z Anglie.
Galilei.
Jdi, má bílá lilie,
dál jej uveď.
(Marie odejde a vrátí se po chvíli s mladým Miltonem v obleku kavalíra.)
Marie.
Tady jest.
Galilei.
Potápím se v moři hvězd,
a jsem vetchý stařec slepý.
Milton.
(k sobě).
Tak jsem zřel jej. Velkolepý
bájný zjev a nadlidský,
vznešený a tragický.
(na hlas)
SvolteSvolte, pane...
90
Galilei.
Milerád
pod svoji vás vítám střechu,
ne-li soustrast ve můj pád,
jistě nesete mi těchu,
že i u vás na severu
myslících je duchů dav,
již jdou za mnou, kam se beru,
v dálnou sféru,
skrze hvězd a sluncí splav.
Milton.
Jak mne těší, že jste zdráv!
Galilei.
Chorý, věřte, nikdy nebyl,
lež a klam kdo nevelebil,
kdo zná pravdu v záři hvězd,
věřte mi, ten vždy zdráv jest.
Milton.
Díky, velká pro mne čest.
Galilei.
Proč jste přišel, co tu chcete?
Símě pravdy zvolna kvete,
91
kde chce, vydá hlasy své,
ať je zloba raní, štve,
vždy je silné naleznete.
Milton.
Právě proto jdu k vám sem,
neptejte se dál, kdo jsem.
Galilei.
Z Anglie jste? Diplomat?
Obchodník? – Nu?
Milton.
Básník – snad.
Galilei.
Básník, snílek, dvořan k tomu?
Tento třetí pranikomu
neuškodí – ale snílek,
básník – v tvorstvu ptačí trilek,
snílek – lovec sladkých chvilek,
v stínu révy, v stínu stromů –
to jsou lidé nebezpeční!
Milton.
Možná – ale v srdci vděční.
92
Co jste o básnících řek’,
mistře, to je předsudek,
nechytáme sladké chvilky,
ani pouze lásky trilky,
mládí tuchy, dívek vděk,
o hlubším čas nastal sníti.sníti,
bukolickou odhoditi
flétnu v houšti fialek;
vážnější nám kyne práce,
varhan přísné meditace,
nynější ždá, tuším, věk!
Galilei.
Pro báseň to velký cíl,
kéž byste se nemýlil!
Co jste vlastně vidět přišel?
Milton.
Abych z mistrových úst slyšel
nové pravdy, novou zvěst.
Celý vesmír – co to jest?
Galilei.
I váš mlžný za obzor
vnik’ můj s inkvisicí spor?
To jest kardinálův lest!
Snad jste jimi najat vsled?
Slídit, pátrat? Vari zpět!
93
Milton
(k sobě).
Podezřivý, vratký kmet!
(Na hlas.)
Angličan jsem – nedím více.
Co mi vaše inkvisice?
Pravdu hledám v světě jen,
všecko jiné dým a sen!
Galilei.
I já řekl do třetice:
Točí se! – Co platno bylo?
Dílo mé mne odsoudilo.
Milton.
Tak se točí?
Galilei.
Točí, točí,
nestrhne tu slepost očí,
ale vycítí to duch,
věčný pochod, vír a ruch,
za vším pak se tají – Bůh!
(Hovor a kroky v předsíni, Marie vejde polekána.)
94
Galilei.
Co se děje, dcero moje?
Marie.
Sluha soudu...
Galilei.
Nové boje!
Buďte sbohem, vzácný sire!
Nové spory, žádný klid...
Kde jsi, samoto a míre,
z jejichž prsů chtěl jsem pít?
Darmo! V nové marné hádky,
co je duch a co jsou látky,
s blbci rvát se potají,
o čem pojmů nemají,
hádati se s kardinály,
kterým věčný Bůh je malý,
v kosmu celém mumraji,
přehádat je a se rvát,
oni tvrdí, že má stát,
a já tvrdím, že se točí!
Kočka vždycky na myš skočí,
pták vždy padne do tenat –
Nech, co má se státi – stát!
Dobře, dobře – nech to být!
95
Marie.
Vy s ním chcete odejít...
opustit mne – ví kdo snad,
že tu naděj na návrat?
Galilei.
S Bohem, sire – okamžik
spjal nás cizí. Na věčnosti
sejdem se – můj mějte dík!
Inkvisice za biřici
odcházím již s klidnou lící,
velký mír v mou duši vnik.
Veď mne, dcero!
Milton
(dívaje se za odcházejícími).
Odchází.
Divné pestré obrazy
splétají se u věnec, –
Je to mudrc? Šílenec?
Ale velkost jeho cítím,
před tou pouze v prach se řítím!
96