XII.
POVZLET LUCIFERŮV.
[117]
POVZLET LUCIFERŮV.
V své bídě odvěké až k propasti dnu vržen
se vzchopil v dumě své a vztyčil Satan starý,
snad vábných ilusí byl novým kruhem stržen,
že blesků Jahvého necítil více žáry;
Žeže otrnul mu bol, že usnul tigr záští,
jenž hlodal játra mu vždy vzrůstající znova,
že cítil úlevu a v resignaci plášti
vzpjal leb a k obloze děl upřímná ta slova:
„Což nejsi ukojen mým věkovitým pádem,
zlý Bože Zástupův? – Hleď, ruku dávám tobě!
Či ledem pólů svých jsi srdce zmrazil chladem,
že můžeš hýřiti na zatracence hrobě?
Hleď, syt jsem odboje a toužím po smíření,
mé srdce žulové pod bolesti jhem jihne,
chci dobrý, mírný být, chci trpět ve mlčení,
jen dlaň tvá otcovská když z poroby mne zdvihne.
[119]
Hleď, trpěl jsem již dost ve sklepení svém kalném,
sta divých odbojů jsem odříkáním zkrotil,
nes’ tíhu věčných skal, se škvařil v žáru palném,
mrz’ chladem ledovců a úzkostí se potil.
Tmou zřel jsem dílo tvé, jak rostlo vítězící,
já cítil kořeny všech kmenů ve svém těle,
a milionů pot mou zbrázdil bledou líci,
všech, kteří prosnili kdy muky Spasitele!
Já v srdci hrdin tvých a velkých mučenníků
vzňal požár odboje i požár na hranicích,
já kletby kacířů i vzdechy odpadlíků
jsem sčítal na zhublých askesí bledých lících.
Já světla jiskru vzňal pod čelem myslitelů,
já křídla básníkům připínal k zoufalosti,
já ledné dlaně své k žhnoucímu tiskl čelu –
a ty jsi vládnul dál v nesměrné velebnosti!
Co hradbou andělů jsi opásal se těsně,
by výkřik jediný nedospěl k tvému trůnu,
by řinkot okovů mých hlaholící běsně
sluch tobě neranil, ty’s konstelace, lunu,
120
Rejrej světlých mlhovin a stálic legiony
před Eden postavil jak hradbu nedostupnou,
své Moci, Vladaře, svá Světla, steré Tróny,
jen by jsi neslyšel modlitbu moji zpupnou.
A ta se vznášela mlh oceánem k tobě,
že ty’s ji neslyšel, to nebylo mou vinou,
kde zmíral hladem kdos, se svíjel v cizí zlobě
a líbal ruku tvou ku odpomoci línou;
Kdekde dítě trpělo, kde krvácela žena,
kde odsouzenec chvěl se v poslední své noci,
kde stoik umíral v svém bolu tich jak pěna,
kde člověk zápasil – ty’s nešel ku pomoci!
To řadou věků vše já procítil sám za ně,
to bodalo mne vše a drásalo a hnětlo,
jich trní bodalo mé vzdorovité skráně
a z jejich rouhání mé pohrdání zkvětlo!
Tak vzdoroval jsem ti, leč zmožen jsem svým vzdorem,
já dlouho zápasil, leč zdrcen jsem svou mukou,
já cítím únavu, jak hlodá v srdci chorém,
i touhu vpadnouti v tu píseň sladkozvukou,
121
Ježjež jako kadidlo jak ambra výš se nese
z dna lidských propastí, ó Bože, k tvému trůnu,
zdroj vyschl slzí mých a ruka má se třese,
mně nejde o žezlo, mně nejde o korunu!
Je podrž, vševládný – jsou tvé dle tvého práva,
já toužím pouze klid ve trošce zapomnění,
jak trávy polní hrst když děcko býku dává,
jenž vše můž’ rozmlátit – a žvýká v tichém snění.
I prosím, Satanů všech nezdolné já kníže,
hleď, z temna propastí v sled hlavu svoji týčím,
má pýcha teď jest pes, jenž ruce tvoje líže,
ty blesky sršící... Již nešeptám, já křičím!
Já z hlubin propasti svá křídla netopýří
pnu k výši! – Můžeš-li, hoď na ně svoje duhy!
Sen starý edenu v mé pusté lebce víří...
Jsem zdrcen! – Můžeš-li, mne čítej v svoje sluhy!
Já všecko rozvážil i zvážil, křivdy, spory,
já bojů rány vše podvázal pochopením,
122
jen prosím o jedno, sval s šíje mé ty hory,
ať smím se opojit tvým sladkým svitem denním.
Ať vidím jitro tvé, jak nad hory se zvedá,
kdy hoří ledovce ve tvého slunce žehu,
před nimiž prchá mha jak bajadera bledá
a zmírá v krůpějích a ve krystalech sněhu.
Ať vidím svěží luh a cítím vůni růží,
ať slyším pastýře lkát flétnu na mýtině,
ať zřímzřím, jak v souzvuku se tvor tvůj k tvoru druží,
co Hesper blouznivý prochází mořské síně.
Ať vidím člověka, jejž mezi mne i sebe
jsi vrhl překážkou a s nímž dnes soucit cítím,
jak nový Herakles, že dobývá tvé nebe,
ať za orlem se a blýskavicí řítím.
Dnes bych jej litoval, mu více nepřekážel,
neb vím, je bratrem mým a trpí stejně se mnou,
dnes bych jej bludičkou nelákal, neporážel
a světla ilusí jej nevodil v noc temnou!
123
Chci dobrý, jemný být jak Satanu je možná,
chci zkrušit pýchu svou, své zdeptat pohrdání,
chci vlídně jho tvé nést jak klidná ovce zbožná,
již vlekou na jatka, ač nemá o tom zdání.
Tvou čekám odpověď – svá dračí křídla vzpínám,
kol skály bortí se, já letím k tobě vzhůru!
když teď mne zavrhneš a tvář odvrátíš jinam,
je všecko ztraceno... Zlom staré kletby chmuru!
Vždyť tobě říkají, že’s Otec Dobra, Světla!
ba Lásku docela, jíž dýcháš, živ jsi pouze,
ti připisují, žel! Jak haluz jarem zkvětlá
že mrazem sžehnuta zas vadne v marné touze!
Tím tebe zaklínám! – Zda slyšíš?“ – Ticho kolem.
„Ty mlčíš?“ – Ticho zas. – „Pak ne já, tys již dožil!“
A Satan klesl zpět jak mečem sklán svým bolem,
na pracky kosmaté v sen věků skráň zas složil.
124
A věky táhly dál jak zrnka na růženci,
jež asket vyhublý ze žlutých prstů pouští,
a světy táhly dál v konstelac věčném věnci,
vše stejné na moři i ve pralesů houšti.
A lidstvo žilo dál, o nic se člověk hádal,
pro pojmů skořápku se k jádru nepřiblížil,
na víčka Satana se odvěký stín vkrádal,
a hlubší ve spánek se každým věkem hřížil.
Let prchly tisíce – byl člověk stále podlý,
bez citu příroda a živly věční soci
a písek zavalil vše pyramidy, modly,
jen hvězdy jako vždy zas plály modrou nocí.
Tu Satan naposled se z mrákoty své zbudil,
pak hromem křikl v noc – kol ticho, klid a snění...
pak tiše k sobě děl: „Nač bych se déle trudil?
Lze usnout navěky... On již tam dávno není!“
***
Na pracky kosmaté zas Satan hlavu složil,
by provždy usnul již, vším pohrdaje kolem,
leč z všeho za věky co promyslel a prožil,
se hustý stáhl mrak a sevřel hruď mu bolem.
125
Teď usnout nemohl i protřel oči obě,
a zpola vztyčil se a hmatal kolem sebe,
van jitra ucítil, jejž neznal v skalné koběkobě,
a když se rozhlédl, zřel nad svou hlavou nebe!
Tak čistě azurné a pomněnkové plálo
ve bledém zásvitu měsíce, který hasnul,
zřel širý, volný kraj, dne světlo po něm hrálo
a Satan nevěřil, jen divil se a žasnul.
Myrt vůně líbezná se dotkla jeho chřípí,
kdes jitra signálem si tíklo ptáče v keři,
zřel starou přírodu, jak novým žitím kypí,
jak děcku bylo mu, jež spoléhá a věří.
Zřel, v dálku nesmírnou se táhla modrá řeka,
jak v snění na březích zřel plameňáků stáda,
u brodu gazela... na východ slunce čeká,
zřel z vody buvolů se vznášet šíj i záda.
Svit zory růžový hor modrých svahy hladil,
vše plálo, v odstínech se splítalo a chvělo,
dech Věčna nepoznán vše tvorstvo v souzvuk ladil
a rosnou krůpějí teď zvlhčil jeho čelo.
126
Zřel v dálku nesměrnou, zrak růžnou mlhou zkalen
jak v bajku pravěku se oslněný díval,
pár kroků od něho v růžové mlhy halen
čněl obrys Memnona a torsem svým mu kýval.
V tom vyšlo v nádheře se povznášejíc z moře
jak oko veliké, které se otevírá,
v tůň světla rostoucí – ó Slunce! – Všecko hoře
svit jeho kouzelný jak vlhká houba stírá.
To slunce vzneslo se... Kraj zatopen byl jasem...
pták, tygr, gazela i kajman v řeky hloubi
se pod ním zachvěli jak elektrickým třasem,
jenž život vyvolá a s životem vše snoubí!
A Memnon zazvučel po stu tisíci roků...
Tu zdrcen Satan kles’, své oči zastřel obě...
cos cítil vlhkého jak slzu ve svém oku,
teď mohl usnouti – neb našel Boha v sobě!
127
OBSAH.
I. Smrt Kainova7
II. Bezvětří17
III. Arachné27
IV. Pohádky otrokyně Jambé37
V. Dar jazykův47
VI. Úklady Lokiho57
VII. Sen Innocence III.69
VIII. Noci Ludvíka XI.79
IX. Návštěva87
X. Smír Ahasverův97
XI. Sen (I – X.)105
XII. Povzlet Luciferův117
E: lk + sf; 2002
[129]