X. SMÍR AHASVERŮV. [97]SMÍR AHASVERŮV. I.I. Již vyplněna na něm kletba věků.Dle různých známek na sobě to cítil,že ke konci se blíží jeho mukapo dlouhé pouti. Z dávných starých vzdorůjiž zbyly slabé záchvěvy jen v ňadrech,cos jako mdloba lehalo mu v údyjak těžké olovo a zvolna delšíse stávaly již chvíle odpočinkua v hodiny se skoro dloužívaly,ba v řetěz hodin. Jindy první zábleskdne mladého s kohouta břesknou trouboujej plašil z mechu lesa, z chléva slámy,kam padl vysílen, teď plné sluncemu pomáhalo s víček plašit spánek.Dřív divý útěku pud vždy jej honilod místa k místu – teď již doved’ chvílea dlouhé dost se zamyslit a státinad divem přírody, nad divem lidí,jak shledával je nekonečnou cestou.[99]Již míň jej věcí překvapilo v světě,vše lidské vášně všednější již bylya otřelejší, když je porovnával,ač stejné byly výbuchy i silou,s tím, čeho svědkem před věky být musil.Již události nebylo, jež zvratemvšech věcí by se opět nevracelaa byla novinkou. Co trůnů králůzřel zdeptaných a vyvrácených z kořena kolikrát se brodil krve proudy,a v jakých stanul různých zříceninách,ve tříšti model obrovských, jež v žárusvé tiskly oběti v klín rozžhavený.Co prošel měst, v nichž zuřil mor, co hraniczřel zapálených, pranýřů co shlédlna náměstích, co bičovaných ženštin,co svorem trdlic spjatých vetchých kmetůna jatky hnaných podplatnými soudci.Co prošel táborů, co lazaretů,co trestnic, kasemat, paláců, hradů,co doupat neřesti a lidské bídy,nejedenkrát a zřel to všady stejnéod augurů dob až do litaniívšech církví kazatelů kočujících,v jichž stopách rostly hranice a k nebise tměly justicie místo křížů.Dnes nemohlo jej pranic překvapiti,on příliš jasně patřil v světa orloj,jak cestou svou dál kráčí předepsanou,jak život efemer v něm příliš malý,by něco znamenal v tom koloběhu.100Dnes nebylo již ani ukrutnosti,nad kterou mohl by se vlas mu zježit,neb vzkypět krev. To moře lidské bídyon ke dnu pronik’ soudu olovnicía zkušeností. Zvědavost on ztratil.Vše nes’ jak nutnost. Před tragikou všehojiž otupěl...II.II. V tom na orloji věkůu čísla tisíc šest set dvacet jedense zastavila rafij v listopadu,kdy octnul se na prahu české země.Ne poprve, již prošel těmi hvozdyna pomezí, ne poprv bloudil krajem,ne poprv prošel městem Libušiným,se ztrácel v Gheta křivolaké spleti.A brzy svědkem veliké byl bitvyna Bílé Hoře, netrvalo dlouhodlouho,pomáhal stěhovat se úprchlíkům,již s knihou jeho otců na svých prsouku černým lesům táhli v žalném pláči.On schoulen pod lešením na náměstístál staroměstském v strašlivý den soudua exekuce, upíraje k duze,jež nad tragickým městem rozpjala se,zrak strhaný, v třesk bubnů, stráží povela v hlasatele výkřiky, jenž jména101těch vyvolával, kdo šli klidně na smrta hrdě, s heroismem mučeníkův,jež v cirku druhdy vídal – věky tomu!To všecko viděl, srovnal v duchu, vážil,až zchvácen děsem na Karlově mostě,když octnul se v té chvíli, sťaté hlavyco do železných košů vbité strážena věže staroměstské vztyčovaly,on, Ahasver, syn prokletí a děsu,kles’ na dlažbu a ruce rozpjal k nebia k nebi zaštkal, po němž černá mračnase obrovskými hnala perutěmi,jak sháněla by krkavců a kánímrak na legie mrtvol rozptýlenéod Bílé Hory dál po širé zemiku poslednímu hodokvasu Smrti.III.III. „Dost viděl jsem, ó strašlivý ty Bože,co kletbou strašnou od ledovců pólujsem poháněn pro vinu na Tvém synu,kdy ku Golgotě spočinout chtěl cestouu dveří mých a já ho drze odkop’,dost viděl jsem a všecko, co jsem viděl,je trestem, uznáš sám to – příliš krutým.Zda vidíš cestu mou, jak já ji vidím?102Skrz města plna lebek, plna kostí,po stopách caesarů a džingischánů,skrz písky pouště a skrz pouště točen,přes popraviště vše a quemadera,od žalářů a starých hladomorenku výšce šibenic a dýmem hranic –dost viděl jsem, víc ani vidět nelzenad to, co zde jsem viděl. Není bolestjak bolest moje! Propusť sluhu svého!Ty musíš propustit jej. Nelze na vícjiž patřit děsu, úzkosti a hrůzya bezpráví a křivdy, pomsty, vzteku,než zde jsem viděl, rozpoznal a zažil.Můj národ sám jak celé lidstvo neslzlých útrap dost, však to, co zde se děje,mně dodává; víc nelze vidět ania já již viděl dosti poutí věků.Ó jediné se rozpomínám chvíle,zda vzpomínáš si? Přinutil’s mne, Pane,na Jerusaléma zřít děsný ztroskot,když Tita legie se rozvlnilypo ulicích, v den, kdy chrám Hospodinůvvzplál pochodní! Já tenkrát zchvácen klesl,však anděl Tvůj mi tenkrát šeptnul v ucho:„Již větší neuvidí hrůzy v světětvé duše zřítelnice.“ – Lhal Tvůj anděl,teď zřel jsem víc, tož volám, již mne propusťpropusť,má vina jest již víc než odpykána!“103IV.IV. Kles pod věží na města vlhkou dlažbua cítil těžké kapky ssedlé krve,jež dopadaly na šíj zvolna jemua pálily jej, nové zas a jiné...Zrak přešel mu a tma jej obklopila,děs zchvátil jej – však sladké uvolněníšlo vzápětí mu – sotva šeptnul: „díky!“a mrtev byl – po věků pouti smířen...104