Polednice.

Polednice.
U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. „Bodejž jsi jen trochu málo, ty cikáně, mlčelo!“mlčelo! „PolednePoledne v tom okamžení, táta přijde z roboty, a mně hasne u vaření pro tebe, ty zlobo, ty!“ty! „MlčMlč! hle husar a kočárek, hrej si! tu máš kohouta!“ – Než kohout, vůz i husárek bouch, bác! letí do kouta. A zas do hrozného křiku – „I bodejž tě sršeň sám! že na tebe, nezvedníku, Polednici zavolám!“zavolám! [36] „PojďPojď si proň, ty Polednice, pojď, vem si ho zlostníka!“ – A hle, tu kdos u světnice dvéře zlehka odmyká. Malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba, o berličce, hnáty křivé, hlas – vichřice podoba! „„Dej sem dítě!““ – „Kriste pane! odpusť hříchy hřísnici!“ Div že smrt ji neovane, ejhle tuť – Polednici! Ke stolu se plíží tiše Polednice jako stín; matka hrůzou sotva dýše, dítě chopíc na svůj klín. A vinouc je zpět pohlíží – běda, běda dítěti! Polednice blíž se plíží, blíž – a již je v zápětí. Již vztahuje po něm ruku – matka tisknouc ramena: „Pro Kristovu drahou muku!“ klesá smyslů zbavena. 37 Tu slyš: jedna – druhá – třetí – poledne zvon udeří; klika cvakla, dvéře letí – táta vchází do dveří. Ve mdlobách tu matka leží, k ňadrám dítě přimknuté; matku zkřísil ještě s těží, avšak dítě – zalknuté. 38