Svatojanská muška.

Svatojanská muška. (Z illyrského.)
Zašlo slunce, denní svíce, tmy pokryly pole, lesy, aby lásky důvěrnice, hvězdy, vyšly na své plesy. A já čekal na milenku podle dvora na ústraní; tu zašustne cos v okénku a já s hůry dostal psaní. Toužebností hořím celý, co mi píše moje milá; ale tmy mně záviděly, darmo tužba moje byla. Ani měsíc vycházeti nechce, to nebeské oko, a hvězdičky, jeho děti, ach! ty jsou mi převysoko. 140 A má tužba vždy se zmáhá tak, že chtěl bych bez lekání čísti slova ta předrahá při hromu a při blýskání. A tu v trávě a tu v kvítí na mé štěstí prostřed sadu křídlatý se hmyzek svítí, zlatý zpředu, lesklý vzadu. Chytím jej, a jak mé žití milá mi ta muška malá, neb jak sobě poraditi, láska má mi pošeptala. Živý plamének mi slouží za svíci tu na papíře, a co srdce zvědět touží, odhalí mi malé zvíře. Dík a chvála neskonalá tobě, světýlko mé drahé, ty hvězdičko luhů malá, drobná jiskro lásky blahé! Nelze se ti odměniti, něžné zvířátko, leč písní: tou chci tobě vděčen býti za pomoc v té srdce tísni. 141 Ty jsi démant bohem daný na ozdobu jaru, létu, dílek slunce ponechaný k potěšení trávě, květu. Sama zlata záře mizí, kde tvůj zlatý svítí plamen, jakoby to v zlato ryzí zasazený drahý kámen. Ty jsi země zřítelnice, den, jenž semotamo letí, obraz nadzemské děvice, již jen v noci lze viděti. Bodejž ti vždy blaze bylo na tvé pouti, muško drahá, mednou rosou tě krmilo milé nebe, země blahá! 142