Holoubek.

Holoubek.
Okolo hřbitova cesta úvozová; šla tudy, plakala mladá, hezká vdova. Plakala, želela pro svého manžela, neb tudy naposled jej doprovázela. – Od bílého dvora po zelené louce jede pěkný panic, péro na klobouce. „Neplač, nenaříkej, mladá, hezká vdovo! škoda by tvých očí, slyš rozumné slovo.“slovo. „NeplačNeplač, nenaříkej, vdovo, pěkná růže! a když muž ti umřel, vezmi mne za muže.“ [59] Jeden den plakala, druhý ticho minul, třetího žel její pomalu zahynul. V témdni umrlého z mysli vypustila; než měsíc uplynul, k svatbě šaty šila. – Okolo hřbitova veselejší cesta: jedou tudy, jedou ženich a nevěsta. Byla svatba, byla hlučná a veselá, nevěsta v objetí nového manžela. Byla svatba, byla, hudba pěkně hrála; on ji k sobě vinul, ona jen se smála. Směj se, směj, nevěsto! pěkně ti to sluší; nebožtík pod zemí, ten má hluché uši! 60 Objímej milého, netřeba se báti: rakev dosti těsná – ten se neobrátí! Líbej si je, líbej, ty žádané líce: komu’s namíchala, neobživne více! – * * *
Běží časy, běží, všecko sebou mění: co nebylo, přijde, co bývalo, není. Běží časy, běží, rok jako hodina; jedno však nemizí: pevněť stojí vina. Tři roky minuly, co nebožtík leží; na jeho pahorku tráva roste svěží. Na pahorku tráva, u hlavy mu doubek, na doubku sedává běloučký holoubek. 61 Sedává, sedává, přežalostně vrká; každý, kdož uslyší, srdce jemu puká. Nepuká tak jiným,jiným jako jedné ženě; s hlavy si rve vlasy, volá uděšeně: „Nehoukej, nevolej, nehuč mi tak v uši: tvá píseň ukrutná probodá mi duši!“duši! „NehoukejNehoukej, nežaluj, hlava se mi točí: aneb mi zahoukej, ať se mi rozskočí!“ – Teče voda, teče, vlna vlnu stíhá, a mezi vlnami bílý šat se míhá. Tu vyplývá noha, tam zas ruka bledá: žena nešťastnice hrobu sobě hledá! 62 Vytáhli ji na břeh, zahrabali skrytě, kde cesty pěšiny křižují se v žitě. Nižádného hrobu jí býti nemělo, jen kámen veliký tlačí její tělo. Však nelze kamenu tak těžko ležeti, jako jí na jmenu spočívá prokletí! 63