Zlatý kolovrat.
I.
I.
Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede z lesa pán,
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
jede sám a sám.
A před chalupou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
„Hola hej! otevřte mi dvéře,
zbloudil jsem při lovení zvěře,
dejte vody pít!“
Vyšla dívčina jako květ,
neviděl také krásy svět;
přinesla vody ze studnice,
stydlivě sedla u přeslice,
předla, předla len.
Pán stojí, nevědanevěda, co chtěl,
své velké žízně zapomněl;
[39]
diví se tenké, rovné niti,
nemůže očí odvrátiti
s pěkné přadleny.
„Svobodna-li jest ruka tvá,
ty musíš býti žena má!“
dívčinu k boku svému vine –
„„Ach pane! nemám vůle jiné,
než jak máti chce.““
„A kde je, děvče, máti tvá?
Nikohoť nevidím tu já.“ –
„„Ach pane! má nevlastní máti
zejtra se s dcerou domů vrátí,
vyšly do města.““
II.
II.
Okolo lesa pole lán,
hoj jede, jede zase pán,
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
přímo k chaloupce.
A před chalupou s koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
„Hola! otevřte, milí lidi,
ať oči moje brzo vidí
potěšení mé!“
40
Vyšla babice, kůže a kost:
„„Hoj, co nám nese vzácný host?““
„Nesu ti, nesu v domě změnu,
chci tvoji dceru za svou ženu,
tu tvou nevlastní.“
„„Hoho panáčku! div a div!
kdo by pomyslil jak-tě živ?
Pěkně vás vítám, vzácný hoste,
však ani nevím, pane, kdo jste?
jak jste přišel k nám?““
„Jsem této země král a pán,
náhodou včera zavolán;
dám tobě stříbro, dám ti zlato,
dej ty mně svoji dceru za to,
pěknou přadlenu."
„„Ach pane králi! div a div!
kdo by se nadál jak-tě živ?
Vždyť nejsme hodny, pane králi!
kéž bychom záslužněji stály
v milosti vaší!““vaší!
„„AleAle však radu, radu mám:
za cizí – dceru vlastní dám;
jeť podobna té druhé právě
jak oko oku v jedné hlavě;
její nit – hedbáv!““
41
„Špatná je, babo, rada tvá!
Vykonej, coť poroučím já:
zejtra, až den se ráno zjasní,
provodíš dceru svou nevlastní
na královský hrad!“
III.
III.
„„Vstávej, dceruško! již je čas,
pan král již čeká, bude kvas;
však jsem já ani netušila –
nu bodejž dobře pořídila
v královském hradě!““
„Stroj se, sestřičko moje, stroj,
v královském hradě bude hoj;
vysoko jsi se podívala,
nízko mne, hleďte, zanechala –
nu jen zdráva buď!“
„„Pojď již, Dorničko naše, pojď,
aby se nehněval tvůj choť;
až budeš v lese na rozhraní,
na domov nezpomeneš ani –
pojď jen honem, pojď!““
„Matko, matičko! řekněte,
nač s sebou ten nůž béřete?“ –
„„Nůž bude dobrý – někde v chladu
vypíchnem oči zlému hadu –
pojď jen honem, pojď!““
42
„Sestro, sestřičko! řekněte,
nač tu sekeru nesete?“ –
„„Sekera dobrá – někde v keři
useknem hnáty líté zvěři –
pojď jen honem, pojď!““
A když již přišly v chlad a keř:
„„Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!““
Hory a doly zaplakaly,
kterak dvě ženy nakládaly
s pannou ubohou!
„„Nyní se s panem králem těš,
těš se s ním, kterak koli chceš:
objímej jeho svěží tělo,
pohlížej na to jasné čelo,
pěkná přadleno!““ –
„Mamičko, kterak udělám?
kam oči a ty hnáty dám?“ –
„„Nenechávej jich podle těla,
ať někdo jich zas nepřidělá;
radš je s sebou vem.““
A když již zašly za tu chvoj:
„„Nic ty se, dcero má, neboj!
však jsi podobna té tam právě
jak oko oku v jedné hlavě;
neboj ty se nic!““
43
A když již byly hradu blíž,
pan král vyhlíží z okna již;
vychází s pány svými v cestu,
přivítá matku i nevěstu,
zrady netuše.
I byla svatba – zralý hřích,
panna nevěsta samý smích;
i byly hody, radování,
plesy a hudby bez ustání
do sedmého dne.
A když zasvítal osmý den,
král musí jíti s vojsky ven:
„Měj se tu dobře, paní moje!
já jedu do krutého boje,
na nepřítele.“nepřítele.
„Navrátím-liNavrátím-li se z bitvy zpět,
omladne naší lásky květ;
zatím na věrnou mou památku
hleď sobě pilně kolovrátku,
pilně doma přeď.“
IV.
IV.
V hluboké pusté křovině
jak se tam vedlo dívčině?
Šest otevřených proudů bylo,
z nichž se jí živobytí lilo
na zelený mech.
44
Vzešlo jí náhle štěstí moc,
nynčko jí hrozí smrti noc:
tělo již chladne, krev se ssedá –
běda té době, běda, běda,
když ji spatřil král!
A tu se z lesních kdesi skal
stařeček nevídaný vzal:
šedivé vousy po kolena.
To tělo vloživ na ramena
v jeskyni je nes.
„Vstaň, mé pachole, běž, je chvat,
vezmi ten zlatý kolovrat!
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného však nedávej,nedávej
nežli za nohy.“ –
Pachole v bráně sedělo,
zlatý kolovrat drželo.
Královna z okna vyhlížela:
„„Kéž bych ten kolovrátek měla
z ryzího zlata!““zlata!
„„JděteJděte se matko pozeptat,
zač je ten zlatý kolovrat?““ –
„Kupte paničko! drahý není,
můj otec příliš nevycení:
za dvě nohy jest.“
45
„„Za nohy? ajaj, divná věc!
Ale já chci jej míti přec;
jděte mamičko do komory,
jsou tam ty nohy naší Dory,
dejte mu je zaň.““
Pachole nohy přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. –
„Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo.“
A ránu k ráně přiložil,
a v nohou oheň zas ožil,
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.
„Jdi mé pachole k polici,
vezmi tu zlatou přeslici:
v královském hradě ji prodávej,
za nic jiného však nedávej,nedávej
nežli za ruce.“ –
Pachole v bráně sedělo,
přeslici v rukou drželo.
Královna z okna vyhlížela:
„„Och, kéž bych tu přesličku měla
ke kolovrátku!““kolovrátku!
46
„„VstaňteVstaňte mamičko s lavice,
ptejte se, zač ta přeslice?““ –
„Kupte paničko! drahá není,
můj otec příliš nevycení:
za dvě ruce jest.“
„„Za ruce!? divná, divná věc!
Ale já ji chci míti přec;
jděte mamičko do komory,
jsou tam ty ruce naší Dory,
přineste mu je.““
Pachole ruce přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. –
„Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako bývalo.“
A ránu k ráně přiložil,
a v rukou oheň zas ožil,
a v jeden celek srostlo tělo,
jako by vždycky bylo celo,
bez porušení.
„Skoč hochu, na cestu se měj!
mám zlatý kužel na prodej:
v královském hradě jej prodávej,
za nic jiného však nedávej,nedávej
nežli za oči.“
47
Pachole v bráně sedělo,
zlatý kuželík drželo.
Královna z okna vyhlížela:
„„Kéž bych ten kuželíček měla
na tu přesličku!““přesličku!
„„VstaňteVstaňte mamičko, jděte zas,
ptejte se, zač ten kužel as?““
„Za oči, paní! jinak není,
tak mi dal otec poručení,
za dvě oči jest.“
„„Za oči? neslýchaná věc!
A kdo je, chlapče, tvůj otec?““
„Netřeba znáti otce mého;
kdo by ho hledal, nenajde ho,
jinak přijde sám.“ –
„„Mámo, mamičko! co počít?
a já ten kužel musím mít!
Jděte tam zase do komory,
jsou tam ty oči naší Dory,
ať je odnese.““
Pachole oči přijalo,
do lesa zpátky spěchalo. –
„Podej mi, chlapče, živé vody,
nechť bude tělo beze škody,
jako kdy prvé.“
48
A oči v důlky položil,
a zhaslý oheň zas ožil;
a panna vůkol pohlížela –
však nikoho tu neviděla
než se samotnu.
V.
V.
A když byly tři neděle,
král jede z vojny vesele:
„A jak se máš, má paní milá!
a zdali’s pamětliva byla
mých posledních slov?“
„„Och! já je v srdci nosila,
a hleďtehleďte, co jsem koupila:
jediný mezi kolovraty,
přeslici, kužel – celý zlatý,
vše to z lásky k vám!““
„Pojď se má paní posadit,
upřeď mi z lásky zlatou nit.“ –
Ke kolovrátku chutě sedla;
jak zatočila, celá zbledla –
běda, jaký zpěv!
„„Vrrr – zlou to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
nevlastní sestru jsi zabila,
údův a očí ji zbavila –
vrrr – zlá to nit!““
49
„Jaký to kolovrátek máš?
a jak mi divně na něj hráš!
Zahraj mi, paní, ještě znova,
nevím, co chtějí tato slova;
přeď, má paní, přeď!“
„„Vrrr – zlou to předeš nit!
Chtěla jsi krále ošidit:
pravou nevěstu jsi zabila,
a sama se’s jí učinila –
vrrr – zlá to nit!““
„Hó, strašlivě mi, paní, hráš!
Nejsi tak, jak se býti zdáš!
Zahraj mi, paní, do třetice,
abych uslyšel ještě více;
přeď, má paní, přeď!“
„„Vrrr – zlou to předeš nit!
Přišla jsi krále ošidit:
sestra tvá v lese, v duté skále,
ukradla jsi jí chotě krále –
vrrr – zlá to nit!““
Jak ta slova král uslyšel,
skočil na vrance, k lesu jel;
hledal a volal v šíré lesy:
„Kde’s má Dorničko! kde jsi? kde jsi?
kde’s má rozmilá?“
50
VI.
VI.
Od lesa k hradu polí lán,
hoj jede, jede s paní pán;
na vraném bujném jedou koni,
vesele podkovičky zvoní,
na královský hrad.
I přišla svatba zase zpět,
panna nevěsta jako květ;
i byly hody, radování,
hudby a plesy bez ustání
po tři neděle.
A což ta matka babice?
a což ta dcera hadice? –
Hoj! vyjí čtyři vlci v lese,
každý po jedné noze nese
ze dvou ženských těl.
Z hlavy jim oči vyňaty,
ruce i nohy uťaty:
co prvé panně udělaly,
toho teď na se dočekaly
v lese hlubokém.
A což ten zlatý kolovrat?
jakou teď píseň bude hrát? –
Jen do třetice zahrat přišel,
pak ho již nikdo neuslyšel,
ani nespatřil.
51