Člověk.
Legenda.
Bůh velký jest a lidem bez představy,
kdo stihnout můž’, co dumá do věčnosti?
Co žije, vše jen na chvilku zde hostí,
a ducha slunný orel z věštců hlavy
výš nebes vzlétnout nemůže, jat strachem,
a peruť svou jen zemským vleče prachem.
Jest nedozírná tvorstvu jeho říše,
v ni bezpočetných sluncí zář se vlní,
jen andělé, již vůli Páně plní
a na zem sličnou snášejí se tiše –
jen jeho knížata, jež při něm sídlí,
ji přelétati smějí duchův křídly.
Děl velký tvůrce v andělů svých radě:
„Hle, krásná země jestjest, leč nemá tvorů,
již jako vy mně zpívali by v sboru
a těšili se nebes hvězdné vnadě,
té nivě blankytné, jež níž se shýbá
a září sluneční hor hlavy líbá.
5
Chci obraz svůj z té země vzkřísit k žití,
chci oživiti hlínu její hrudi!
Mým dechem ať se z prsti člověk vzbudí,
ať mluví jako vy, ať zrakem svítí
a vladařem je všeho, co v ní skryto;
jeť bez člověka ubohé mi líto! –“
A cherubovi žití z nebes šiků
na černá ňadra země slétnout káže:
„Hrst prsti z ní mi přines tvoje paže,
mé říše slunných křídel bojovníku,
hrst prsti z ní, jež plna teď je květů,
ať soudruha všem k radosti vám zhnětu! –“
Snes’ anděl se, by úslužen byl Pánu,
a děl: „Bůh druha zhníst chce z tvého těla,
bys ochránce vždy laskavého měla,
jenž věnčil by ti žhavých blesků ránu,
by blažen líbal líbezné tvé vnady
a k radosti vše konal ti a všady.“
Leč země vzpírala se andělovi
a prosila: „Nech klidně dál mě spáti;
co ze mne stvoří Pán, v spor mně se vrátí;
v zlém vzruchu ovládne mě tvor ten nový,
mou zryje hruď, klid poruší mi prvý
a poskvrní můj klín svých bratrů krví!
I proti Tvůrci smělý odboj zvedne,
mě, vlastní matku, vinit bude z hříchu,
svou první ctností bude míti pýchu,
6
jak soudce na stolec výš bratrů sedne
a bude zpupně mnít, že za podnoží
Pán jemu posílá vás, sluzi boží!
Nech snít mě dál!..“ Vzlét’ anděl bledých tváří
zpět k Hospodinu s teskným země vzkazem,
tu Pán děl lásky andělu: „Sleť na zem,
tvým slovům lásky dojista se zdaří,
že před můj trůn se záhy vrátíš s hrstí
té květné, sluncem ozářené prsti. –“
Slít’ cherubín a laskavými slovy
jal zemi přemlouvat se k daru hlíny:
„Tvor krásný z bytosti tvé vzejde nový
a zjasní okem svým všech mraků stíny,
ó raduj se; Pán světů z tvého prachu
dá syny ti i dcery; vzmuž se v strachu!“
Máť země usmála se na ta slova,
že na svých ňadrech poceluje děti,
leč mračnem předtuch zachvěla se znova
a rozteskněně andělovi větí:
„Chvím touhou se – ruch ňader mých je smělý –
nuž vezmi, bez vůle jsem, Pán kdy velí!“
Leč když chtěl anděl z hlíny země bráti,
zněl z hloubky srdce křik jí, lkaly vzdechy:
„Mám hynouti-li věčně bez útěchy?
Ne, neber přec! Jejž Pán mi za prsť vrátí,
ten zjevně bude hubit mě i v kradí,
a s ním kdo budou, přelstí mě a zradí!
7
Nech dál mě snít!..“ A sklíčen přetajemně
před Páně trůn se anděl lásky vrací:
„Ó Pane,“ děl, „i já slet’ k marné práci;
prach ňader svých ti nechce dáti země,
jen naříká a chvěje se a bojí
a z večera i z rána v slzách stojí.“
A Tvůrce slunným k andělu zřel zrakem:
„I ty jsi nevykonal, co jsem kázal,
mdlý soucit před činem ti ruce svázal,
jak od stvoření bývalo tvým znakem.“
A za povelu hlasnějšími slovy
děl ponurému smrti andělovi:
„Ty neúprosný jsi, leč spravedlivý,
jdi, vykonej, co mít chci svojí vůlí!“
A smrti anděl nes’ se zvolna k důli.
Dech jeho halil zemi v rubáš sivý,
až omdlela, a vzal jí z ňader hlínu,
s níž, těžce vzlétaje, spěl k Hospodinu.
Od velké tíže klesala mu ruka –
sta tvorů mohlo klidně žít z té země –
a z důli kvílelo to přetajemně
jak srdce stesk, jež strachem ve dvé puká,
leč anděl doletěl a skloniv skráně,
co zemi urval, složil k nohám Páně.
A Bůh zhnět’ člověka – div mezi všemi,
jež konal, nejprvnější – podle sebe,
a kázal andělům jej snésti s nebe
8
a na prsa jej vložit matce zemi,
by útvar z kvetoucího svého těla
tři věky vlastním žitím odkájela.
Vším vyzdoben byl člověk z boží rady:
byl spanilého líce, silných oudů –
Pán v ladný zázrak zhnětl země hroudu; –
byl bez poskvrny, sličný byl, prost vady,
byl cedru statnější a palmy větší,
leč neměl života a neměl řeči.
Zem v rose koupala jej v oblak pláči,
a zlaté slunce líbalo jej v líce
a krásnějším se stával víc a více;
tu duchu žití velel Pán: „Jdi k spáči
a živým učiň posud mrtvé tělo,
by v srdci krev a v krvi život mělo!“
A stalo se; duch žiti s božskou září
v tvar hmoty vnik’, leč z nebeského jasu
v noc smutnou všel a v ulekaném žasu
plach rozhlíd’ se svém temném po žaláři
a toužil zpět, kde věčné světlo sídlí,
a v prsa člověka bil teskně křídly.
Tu zvolal Pán: „Že strach a žal tě svírá
před tím, co chci, co zákonem ti káži,
tož věz, že také peruť tvoji sváži,
až přijde smrt, jíž vše, co živo, zmírá;
jak se ti v člověka jít nezachtělo,
tak nerad opustíš i jeho tělo!
9
A vzpírat budeš se a bránit mocí
jít před mou tvář, bys účty kladl z činu,
jak vyzdobil’s svou hmotnou domovinu
a jaké hvězdy zžeh’ jsi v ňader noci...“
A duch se chvěl těch vzkazů při poslechu
a k Pánu v strachu vrací se a vzdechu. –
10