Herodiána.
Tvých očí lesk tak srdce jal,
jak kdyby meč mi v ňadra ťal,
ba jakoby mi srubnul hlavu;
vždyť bezhlav chodím tam a sem
a zdám se býti strašidlem
svých lichotníků v zlatém davu.
Tvých očí žár tak v hruď mi pad’,
jak blesku okřídlený had,
jak divý oheň, vše jenž ničí,
já cítím, kterak v žilách mých
plá ve všech krve krůpějích
a mozek zžehá mi a syčí.
Jak zbavit se těch děsných muk?
Co veselí, co číší zvuk?
to nemírní mých duše hněvů,
jen při ohlasu zlatých strun.
jak Saul, jenž o svůj bál se trůn,
klid záři z tanců tvých a zpěvů.
88
Ó tancuj, zpívej zas a zas,
či nedbáš mojí hlavy as,
chceš jinam? Nuže staň se chvatem
vždyť šílenstvím jsem pro tě jat!..
A hlavu prorokovu kat
v síň nesl na talíři zlatém.
89