Zlaté tele.
Děli židé k Aronovi:
„Mojžíš nevrací se nám,
na zázrak kdes myslí nový,
neví z pouště kudy kam!
Bez něho zde měsíc dlouhý
také Jahve nechce dlít,
my po vůdci plni touhy
aspoň boha chceme mít!“
„Mojžíš navrátí se záhy,
brzy propustí jej Pán,
směr až vyzpytují dráhy
v slíbený vám Kanaán!“
„Nevrátí se, zrazen zhola,
Jahvův opuštěn je lid;
Memfis měla bohem vola,
my chcem aspoň tele mít!
25
Nač nám v poušti strádat déle,
nač ten bludný v písku rej?
Chceme bohem aspoň tele;
kněz jsi, boha udělej!..“
Chvěl se Aron, velkněz židů,
zrakem plál, leč tváří bled’:
„Zrobím boha,“ pravil k lidu,
„však své zlato snes mi hned!
Zlaté číše, zlaté mísy,
zlatých lamp a svícnů pych,
vše, cos loupežně vzal kdysi
v rance z domů egyptských!“
Snesli; Aron slil jim junce,
oltář k podstavci mu dal;
a lid jásal, když jak slunce
tele skvít se uhlídal.
Křičel národ, Aron v čele:
„Náš jsi vůdce, naše stráž,
zlaté tele, zlaté tele,
israelský bože náš!“
Rukou družky druh se chytá,
oči planou, hoří krev,
pás se volní, sukně lítá,
trouby víří, hlučí zpěv,
26
Křik a jásot z úst zní mnoha:
„Spi, Mojžíši, k čemu spěch?
Nového už máme boha,
sám starého sobě nech!“
A zas vše se v tanci míhá,
hruď se zdouvá, hoří zrak,
noha sotva nohu stíhá...
nad Sinajem vstává mrak!
27