Heli.
Hluk se šíří, nářek množí,
z boje spěchá Židů směs;
v Silo čeká na stan Boží
ustrašený Heli kněz.
Tíhou zla a tíhou viny
znaven před chrámu sed’ práh,
o stan smlouvy, o své syny,syny
víc než o sebe má strach.
Roztrh’ roucho hlavu chýle...
Hle, tu z dáli kvapí muž:
„Třicet tisíc zlé té chvíle
Filištínští zbili juž?“
„A kde Ofni můj a Fines?“
„V planý uvrhli se boj,
bez hlav oba z pole přines’
strachem rozplašený voj!“
86
„A kde archa?“ Heli znova.
„Vzata hněvem cizích rot,
tam do chrámu Dagonova
vezena je do Azot!“
„Běda! Archa že je vzata?
Dvakrát běda, dvakrát žel!
A mým synům hlava sťata...
Mluv, Jehovo, kde jsi dlel?
Mlčíš? nuž jsme úmluv prosti;
strůjce válek jsi a hrůz,
v tábor vrahů v náhlé zlosti
vtlačil’s s archou zlatý vůz!
Proti nám jich vznítil’s vzteky,
sliby tvoje byly lež,
a dva bohatýrské reky,
syny mé, dal’s vraždit též!..“
Zúpěl, vzkřikl Heli: „Hynem,
lhal’s, Jáhve, že’s přítel náš;
až se budeš chlubit synem,
mně co činil’s, odpykáš!“ –
Vzhůru k hrozbě pěst svou nese:
„Tobě mám-li sloužit snad?
Nikdy!..“ Stará hruď se třese,
vzkřik’ a mrtev naznak pad’. –
87