Sen Jakobův.
Děl Esau Rebece: Věz„Věz, za podvod,
že Jakob žehnán dřív tvé za pomoci,
můj hněv jej zabije i jeho rod,
a přijdou dnové smutku mému otci!“
Tu Jakob z domu prch’, v poušť k Haran šel
a od mdloby a od žízně a hladu
pln strachu před Esauem skrýt se chtěl
v skal rozvalinách, slunce po západu.
Pod hlavu kámen omšený si dal
a na fíkových zavátých sem listech
noc první požehnaný psanec spal
a ve snu divný zjev v těch viděl místech.
Zřel zlatý žebřík zabořený v zem
čnít vrcholem až nebes do azuru,
a po něm v záři anděl s andělem
níž z oblak stoupali a zase vzhůru.
11
A nad anděly Hospodin stál sám;
byl slunce jasnější a mluvil k němu:
„Tu zemi, na níž spal’s, ti všecku dám
a pokolení tvému veškerému.
To bude veliké jak země prach,
jak hvězdy na nebi, jak písek v moři
a silné jako bouře na horách
a jako žár, jímž nitro slunce hoří.
Leč oltář zbuduj mně, kde slib mi dáš,
že mimo mne ti Hospodina není,
pak věz, že navždy ochráncem mě máš
i mstitelem pro všecka pokolení!“
A Jakob procitl. „Ký divný sen,
strach na duši mi klove jako káně,
nic není tu; zřím skalné stráně jen
a poušť a poušť, a přec tu domov Páně.“
I zvedl kámen, na němž takto snil –
skal podhlavnici v písku hrubém loži –
a vrchem olej olivy naň vlil
a místo v poušti Béthel zval: dům boží.
A Pánu oltář vyzdvih’ v skalách těch
a modlil se, až soumrakem se tmělo,
a když byl skončil, z hor a slují všech –
slyš, jaký zázrak! – hlasné amen znělo.
12
A znělo ze všech stran to zas a zas,
jak moře měl by Jakob vůkol sebe;
jak v národy by rostl na úžas
ves písek pouště té i hvězdy nebe.
Jak v lidstvo měnil by se země prach
a dálné lesy v dálná pokolení,
a znova Jakoba jal hrůzy strach,
když pohleděl, že nikdo vůkol není.
Leč před ním anděla stál bílý zjev
a děl: „To amen, jež jsi slyšel právě,
tvých volala všech pokolení krev,
jež napřed oživil Pán k svojí slávě.
To budoucích je tajných světů lid
i ti, jež Bůh vzal ve svou říši hvězdnou,
on září svou dob příštích jasní svit
i minulosti temnou hloubkou bezdnou.
A trysku věčně prchajících let
směr napřed určený jest jeho dílem,
jen jemu sloužit bude s nebem svět,
on všeho žití vrcholem i cílem.
A každé místo, kde jsi koli, věz,
a každý strom a květ a každý kámen,
kde duši svou jsi k němu zbožně vznes’,
jest jeho oltář, jeho chrám jest – amen.
13
Tak jiné uč a nejdi s pravdy cest,
ať klamu požár jiný cíl ti zlatí,
tak silný budeš, jako samum jest,
a vítězně i s námi bojovati!“
A zmizel anděl – Jakob na tvář pad’,
zář nebes slunná polévala stráně,
a cítil jen, jak s nebes jasných lad
na jeho leb se kladla ruka Páně.
14