Sen Jakobův.

Adolf Heyduk

Sen Jakobův.
Děl Esau Rebece: Věz„Věz, za podvod, že Jakob žehnán dřív tvé za pomoci, můj hněv jej zabije i jeho rod, a přijdou dnové smutku mému otci!“ Tu Jakob z domu prch’, v poušť k Haran šel a od mdloby a od žízně a hladu pln strachu před Esauem skrýt se chtěl v skal rozvalinách, slunce po západu. Pod hlavu kámen omšený si dal a na fíkových zavátých sem listech noc první požehnaný psanec spal a ve snu divný zjev v těch viděl místech. Zřel zlatý žebřík zabořený v zem čnít vrcholem až nebes do azuru, a po něm v záři anděl s andělem níž z oblak stoupali a zase vzhůru. 11 A nad anděly Hospodin stál sám; byl slunce jasnější a mluvil k němu: „Tu zemi, na níž spal’s, ti všecku dám a pokolení tvému veškerému. To bude veliké jak země prach, jak hvězdy na nebi, jak písek v moři a silné jako bouře na horách a jako žár, jímž nitro slunce hoří. Leč oltář zbuduj mně, kde slib mi dáš, že mimo mne ti Hospodina není, pak věz, že navždy ochráncem mě máš i mstitelem pro všecka pokolení!“ A Jakob procitl. „Ký divný sen, strach na duši mi klove jako káně, nic není tu; zřím skalné stráně jen a poušť a poušť, a přec tu domov Páně.“ I zvedl kámen, na němž takto snil – skal podhlavnici v písku hrubém loži – a vrchem olej olivy naň vlil a místo v poušti Béthel zval: dům boží. A Pánu oltář vyzdvih’ v skalách těch a modlil se, až soumrakem se tmělo, a když byl skončil, z hor a slují všech – slyš, jaký zázrak! – hlasné amen znělo. 12 A znělo ze všech stran to zas a zas, jak moře měl by Jakob vůkol sebe; jak v národy by rostl na úžas ves písek pouště té i hvězdy nebe. Jak v lidstvo měnil by se země prach a dálné lesy v dálná pokolení, a znova Jakoba jal hrůzy strach, když pohleděl, že nikdo vůkol není. Leč před ním anděla stál bílý zjev a děl: „To amen, jež jsi slyšel právě, tvých volala všech pokolení krev, jež napřed oživil Pán k svojí slávě. To budoucích je tajných světů lid i ti, jež Bůh vzal ve svou říši hvězdnou, on září svou dob příštích jasní svit i minulosti temnou hloubkou bezdnou. A trysku věčně prchajících let směr napřed určený jest jeho dílem, jen jemu sloužit bude s nebem svět, on všeho žití vrcholem i cílem. A každé místo, kde jsi koli, věz, a každý strom a květ a každý kámen, kde duši svou jsi k němu zbožně vznes’, jest jeho oltář, jeho chrám jest – amen. 13 Tak jiné uč a nejdi s pravdy cest, ať klamu požár jiný cíl ti zlatí, tak silný budeš, jako samum jest, a vítězně i s námi bojovati!“ A zmizel anděl – Jakob na tvář pad’, zář nebes slunná polévala stráně, a cítil jen, jak s nebes jasných lad na jeho leb se kladla ruka Páně. 14