Mstitel.
Krajem černá bouř se nese,
drti sad a chýžkou třese,
opírá se o závory,
dobývá se do komory.
Na komoře bledých lící
muž se modlí při hromnici,
s krbu, kotouč po kotouči,
dým se valí smolné louči.
V tom kdos venku v okno buší,
div to muže neohluší;
vzteklice snad kolem kvačí,
muž ke krbu blíž se tlačí.
Dvanáct bije – z venku rána:
„Otevř! chvíle vypršána...
sic vyvrátím okenici!
Mám ti věru mnoho říci...“
11
Muž se nehne, neotočí,
tuhne tělem, v sloup má oči,
a ten venku, divně smělý,
marné čeká, marně velí.
Buch, buch, buch! Vnitř okno létlo,
vítr zavál, splálo světlo,
s krbu rudá svití záře
do zsinalé v okně tváře.
Oči vpadlé, líce zvadlé,
vlasy v čele jsou, rty schladlé...
a to hrdlo a tu šíji
temně rudé pruhy kryjí.
Na kraj okna znovu rána:
„Znáš mě?“ „Ne! Pro Krista Pána! –“
„Nuž, jsem ten, jenž v lesním svahu
tebou zardoušen byl, vrahu!
Znáš tu noc? as taká byla,
když mě ruka uchopila,
jež teď strachem v bouřném děse
při hromnici křižuje se!
Nechal jsi mne ležet v dáli,
supi ňadro uklovali,
vlci uhlodali hnáty,
a ty’s posud bez odplaty!
12
Nuž, učiním brzy dosti,
ty’s jak činil bez milosti,
až se nářek bouře stiší,
už tvá ústa nezadýší.
Věz, co člověk tká a kuje,
v splátku se mu opakuje,
hleď, mně dneškem vyšší síla
tebe ztrestat dovolila.
Dlouho bloudím, všude tluku,
teď jsem tady, dej mi ruku,
otevři mi rychle dveře;
k duchům zase musím v šeře!“
Muž se nehne, neotočí,
tuhne tělem, v sloup má oči...
mrtvý páčí dveře rázem –
živý v chýši padá na zem.
V tom i chýši v rum a klestí
boří bouře divou pěstí,
a když z rána lidé vstali,
modlili se, křižovali.
Podál, až se vlasy ježí,
pod povály mrtvý leží,
a to hrdlo a tu šíji
čerstvé, rudé pruhy kryjí.
13