Vodník.

Vodník. Dětská balada.
Děvčátko k řece usedlo a chladilo si nohy: „Proč tady jsi se uschoval? můj zlatý Jeníčku, mám žal a čekám tě den mnohý! Co děláš asi, sám a sám, zda toužíš po mně? kdo ví? Proč nepospícháš ke mně? Slyš! Což nesmíš nikdy, nikdy již z té síně vodníkovy? Věz, Jeníčku, luh kvete zas a všecky stromy k tomu, i ptáky zpívat uslyšíš, pojď, utec vodníkovi již, pojď, poletíme domů. 40 Či rád mne nemáš?...“ Tiše, viz chvít rákosné se laty, síť šumí, sestřin jásá hlas: „Hle, v sítí stojí Jeník zas, je živ, je živ, můj zlatý! Či není? Je; znám jeho šat a novou beraničku a usmívavý modrý zrak, vlas zelený má trochu však a slzy v bledém líčku. To jistě žalem! Jenku, spěš! Ó nechtěj déle státi, pojď blíž, jen rozhrň rákos – tak! Leť se mnou jako s ptákem pták, než upláče se máti.“ „Hej, ruku, sestřičko, mi dej, bych snáz se dostal k tobě!“ „Zde, bratříčku můj, chyť se jen!“ „I s tou mi nelze z vody ven!“ „Tož vezmi ruce obě!“ „Teď mám tě, teď jsi na vždy mou!“ „Zda vybředneme?“ „Stěží!“ „Proč taháš mne však? Netahej! Proč škubeš? Smilování měj, Strach na srdci mi leží. 41 Či hněviv jsi? Proč strašíš tak? Ó Jeničku můj, zlý jsi!... Pusť!“ – „Nepustím, jsi navždy mou!...“ A v šumot vody nad hlavou – smích s výkřikem se mísí. – 42