U modřínu.
Za myslivnou, níže u zahrady,
modřín stojí, stařec sivobradý.
Dávno trouchní, mrtev víc než z půle,
u pat roste bledá levandule.
Jindy tady milá s milým stála,
kytičkou mu klobouk zdobívala.
„Počkej,“ děl, „až jarní svitne záře,
vyměním ti prsten u oltáře.“ –
Jaro prchlo, přišla chvíle klamu,
zanechal ji, běda! ne však samu.
Než se listí stromů s půdou střetlo,
na vadnoucí růži poupě kvetlo.
Rvala vlasy; vyhnali ji z domu,
komu smutná požaluje, komu? –
24
Vražda dítka na duši jí padla,
za trest vedena je na stínadla. –
Se stínadel k stromu v noční dobu
žene ji to přeubohou z hrobu.
Čekávala milce, až se vrátí,
dlouho, dlouho bylo se jí káti.
Od těch dob však klid má v hrobu klíně,
co ho našli viset na modříně.
25