Nekáranec.
Ach, kněže milý, hrozná zvěst,
hleď útěchy mi dát,
mně strašno: k pláči ve dne jest
a v noci nelze spát;
tam, syn kde leží, třetí den
ční z hrobu jeho ruka ven
a hrozí prstem.
Pojď, pospěš – kněže, požehnej
a modli se a krop,
té duši jeho klidu přej
a ruce výkaz hrob...“
Vše marno; lidu na podiv
ční z hrobu ruka jako dřív
a hrozí prstem.
61
Nuž, poslyš, bábo, počaruj
a matce radou buď,
než utepe mě srdce zbůj
a prorazí mi hruď;
svou ruku nechať skryje ten,
jenž tady leží pohroben
a hrozí prstem.
Šla bába vdovy na pokyn
a zaklínala v čas:
„Ty, jenž jsi chudé ženy syn,
svou ruku schovej zas!“
Však babí čár je neplaten;
jak dřív ční ruka z hrobu ven
a hrozí prstem.
Ze svaté žerné poutník byl,
šel mimo: „Ženo, slyš!
Kdys netrestán tě rukou zbil
tvůj syn, to zjevno již;
a takým, nechť jsou smrti plen,
ční hříšná ruka z hrobu ven
a hrozí prstem.
Jdi, vezmi břízy hebký vlas
a metlu udělej,
slz neuroň a zas a zas
tu ruku sešlehej;
a bij a bij a neulev,
až znikne ruky strašný zjev,
jenž hrozí prstem.
62
Až potrestáš, pak odpustíš,
a zmizí každý děs,
v hrob padne ruka, záhy zvíš,
a dobře bude, věz!“
I zbila; „odpouštím“, děl ret,
a ruku stáhl, jenž byl klet
a hrozil prstem!
63