Otec a syn.
Syn nechtěl hodným být; tož v smrti den
dal jemu otec jen, čím povinen.
„Ty’s hejřil; statků půli jsi mi vzal,
proč stejně toužíš s tím, kdo pracoval?
Těm hodným dům jsem dal a zbytek niv;
ty vezmi vůz a koně, tím se živ!“ –
I rozlítil se syn a ruce vztah’ –
a chytil mrtvolu juž na márách.
„Hej, nejsi hoden, abys v hrobě tlel,
mám vůz, tož zavezu tě do pekel!“
A na zděděný vložil otce vůz
a jaré koně bičem nutil v klus.
„Ej, rychle, rychle, koně, rychle v kvap,
ať tam, kam patří, brzo přijde chlap!“
64
I zafrkali koně – vzplál jim zor...
„Hle, snad mi rozumí ten němý tvor!“
Vůz jede, letí, vozka samý smích,
ač vichor v mračnech nad hlavou se líh’.
I jede lesem – koním hoří zrak,
vždy pustější je hvozd a hustší mrak.
A pádí, kvapí; přejel lesa houšť –
hle, černé skály kol a smutná poušť.
Skal hráze bez mechu, vrch pust a hol
a plno roklí jen a strží kol.
Kůň s koněm letí dále – syn se lek’:
„Ej, dosti snad, až sem-li jsem ho vlek’?
Dál nejde čehy to a nejde hot,
sic přišel bych zde vlastní o život!“
I škube koni; neustává spěch,
jak nesli by se dračích na křídlech.
A škube zas a zas, hněv jímá jej,
už přes skal srázy unáší je rej.
A škube marně... V dálce živá tůň,
a v letu, divno! náruční dí kůň:
„Jen,jen pojeď, pojeď, kam jsi s otcem tíh’,
a odplatu si vezmi za svůj hřích.“
65
„Jen pojeď,“ podsední kůň řehtem děl –
„a tamo hyň, kam s otcem jet jsi chtěl!“
„Ej, tam ať dědek zajede si sám,
já na takovou dosti času mám!
Mne ještě vysvobodí pružný sval...“
i vstává – nelze!... koně letí dál.
A s koni letí rachotivý vůz,
a nelze prchnout. Kolem plno hrůz.
A nelze s vozu; učiní-li skok,
jen hnáty roztříští o skalin bok. –
A koně letí jako o křídlech
a z plamenů je zrak a z jisker dech.
I chví se, třese; klnoucí dřív brach
děs v srdci má a v tváři sedí strach.
Na vzdorné hlavě ježí se mu vlas:
„Kdo vzpomůže? Už nikdo!“ trne zas.
A zpátky hledí na otcovu tvář – –
hle, nesvitla to z oka jeho zář?
A nezvedla se hlava snad? Aj, přec!
hle, jak by živ tu sedí umrlec!
A mluví k synu: „Opratě mi dej,
já z vůle boží ukončím ten rej!“
66
A po oprati jako živý sáh’
a v údol navrátil se po horách.
A z dolu k nivám v rodný dvorec zpět –
syn jako přimrazen, jen chví se ret.
Když na dvorec se sběhl z domu lid,
jak omráčen byl každý; hrůzou styd’.
Syn jako z kamene, vůz jedna hať,
a mrtvý drží koně za oprať.
Pak k nezdárnému obrátil svůj hled:
„Zde vezmi zas, já vždy tě dobře ved’!
Já prosil za tě Boha, ale věz,
že odpuštěno naposled ti dnes!
Sprav život, spěš!...“ Tak domluvil a kles’.
Syn výstrahou teď pro horskou je ves.
67