V léčce.
Jen skok byl les... Drát pevně svil,
vzal bouřek, ohnul k suku
a v listí léčku zavěsil –
hvozd pln byl zpěvu a zvuku!
A spěchal domů, zapřáh’ v pluh –
už v brázdách prsť se hrne...
„No, za soumraku, dá-li Bůh,
lapím tě, toulavý srne!
Je potřeb mnoho: velká daň,
hoch mazlík ještě k tomu...
pro kloučka šaty koupím zaň...
Večer, hle! Nuže zas domů!“
A sjížděl ke vsi, šuměl les,
kůň frká si, pluh vzdychá...
„Kde se psíkem as hošík dnes,
že v ústret mi nepospíchá?
50
Však slyš, toť Kurážův je hlas,
jenž dobíhá mne z houští,
snad srnec!... Koni, zde se pas!“
a skokem k hvozdu se pouští.
Pes vyje, zpřímen štíhlý buk,
a na něm – čí to rysy?
Zda srn? Ne, ne! Ó hrůzo muk!
Synáček sám v oku visí. –
51