Mařík.
Zvěstí z vojny ztratil syna, novou drahou polí čásť,
plakal, klel, byl v krčmě doma, v srdci rostly hněv a zášť:
„Žena mrtva, statek hyne... Dlužno splácet každou věc,
grunt než v cizí padne ruce, pomstím se těm pánům přec!
V noci jezdí panské vlaky! Dobrá, dobrá! V noční čas
pošlu panské vyděrače, odkud přišli, v peklo zas!“ –
Přikvapila pomsty chvíle. – Děsně řádil větrů rej –
v zátočině balvan žuly Mařík svalil na kolej.
Vlak se žene, hvízdá, supá. Maříka skryl blízký les,
stroj se příčí, vzpíná, drtí, uvnitř vozů křik a děs.
Kde kdo z vozu dolů skáče – hrozná chvíle, hrozná noc!
Ze stanice drátem rychle voláno je na pomoc –
52
Přišel den. Strach více zranil, než Maříkův mstivý plen:
ze všech, kdo té noci jeli, jeden byl jen usmrcen.
Poznal věru ubožáka vůkol z vesnic lidu shon,
byl to voják: „Do přístřeší zaneste ho na pokon!
Tam, do statku Maříkova, nejbližší je věru ten...“
A hned do vsi na nosítkách zabitý je odnesen. –
Zděšen poznal Mařík syna; z ňader hrozný dral se zvuk;
bezduch padl na mrtvolu jako povalený buk...
53