Na rychtě.
Je nad vsí jasno, větrů svod
však bouřit neustává...
Hle, na hřbitově lípy spod
zjev bílé ženy vstává.
A k rychtě kráčí jako stín
a v okno buší pěstí
a hledí v síň a volá v síň:
„Dél nemohu to nésti!
Kmen lípy, jejž jsi na hrob dal,
hloub kořeny se boří,
a jed, který jsi namíchal,
mi posud v nitru hoří.
Pojď, sprav to, muži! Slyš můj sten;
vždy hůř tvé první ženě,
ach, marně čekám míru sen
a marně prosím denně.
38
Let přes dvacet už chodím sem
v svůj žal i v potíž tobě,
a pod hlavou mě pálí zem
a teskno je mi v hrobě!...“
Muž zděšen volá: „Zlý jsi host,
pryč, pryč, v svém zůstaň skrytě!...
„Ó přijdu zas!...“ „Ne, nechoď, dost,
sám jistě navštívím tě!...“
A v hrob se vrací ženin zjev,
muž v síni ruce spíná,
a ve vichoru v divý zpěv
pláč mísí Meluzina.
A z rychty za ženou jde muž
až k lípě na hřbitovu;
čas prchá, letí – dvanáct už
zní z kostelního krovu.
Znik’ ženy stín; a divná věc:
bouř náhle peruť chlípí...
Den druhý rychtář zoufalec
sňat se hřbitovní lípy. –
39